O šperku se občas mluví jako o malém předmětu s velkou ambicí. Mají ale Češi ambici řešit, odkud vlastně zlato, stříbro a diamanty pocházejí? „Pro většinu kupujících stále rozhoduje cena a kvalita, původ je zatím spíš příjemné plus než hlavní kritérium,“ míní expert Vladimír Kondratěnko.
Na první pohled je to pořád ta samá scéna: tajemná krabička, dojemná situace a uvnitř šperk, který přežije sezonu i trend. Má nést vzpomínku, status, slib, dědictví, někdy i investici. Jenže čím déle se na něj díváme, tím víc se za jeho leskem může začít objevovat stín.
Diamant byl dlouhá desetiletí symbolem věčnosti, zlato a stříbro symboly hodnoty. Etika nově přibyla jako položka, kterou zákazníci chtějí vidět na certifikátu, v marketingových materiálech i ve vlastním svědomí. Toto odvětví luxusního průmyslu si dlouhá léta vystačilo s příběhem výjimečnosti, dnes ale musí vysvětlovat také původ.
Je etický diamant ten, který nefinancoval ozbrojený konflikt? Je etický ten kov, který se vytěžil s minimálním dopadem na přírodu, nebo ten, jehož cestu lze sledovat od dolu až po zásnubní prsten?
„Jednoznačně se definovat nedá. Je to spíš zastřešující pojem než přesně měřitelný standard. Zahrnuje hned několik rovin: žádné financování konfliktů z výnosu kamene, důstojné pracovní podmínky po celé jeho cestě, minimalizovaný dopad na životní prostředí – a hlavně ověřitelnost toho všeho,“ říká Vladimír Kondratěnko, expert na diamanty a člen prestižní antverpské diamantové burzy.
Právě poslední slovo – ověřitelnost – je klíčové. Etika na poli šperků je samostatná disciplína. Někdy trochu detektivka a často také sentimentální dekorace, kterou si značka vystaví na web vedle slov jako udržitelnost, ruční práce a nadčasovost.
Ještě před několika lety se debata o etických špercích soustředila především na takzvané krvavé diamanty financující ozbrojené konflikty. Dnes je situace podstatně složitější.
Od dolu k prstenu
Kondratěnko upozorňuje, že u diamantů nestačí ukázat na mapu a říci, odkud kámen je.
„Pro mě je klíčová transparentnost celého řetězce, ne jediný atribut. Samotný původ vám nic neřekne o pracovních podmínkách. Kimberleyský proces, tedy mezinárodní certifikační systém, který brání obchodu s konfliktními nebo krvavými diamanty, sice řeší financování konfliktů, ale ne sociální či ekologický rozměr. Transparentnost napříč celou cestou kamene je to nejtěžší,“ říká.
U větších diamantů se podle Kondratěnka možnosti dohledatelnosti v posledních letech výrazně zlepšily. „Od ledna 2025 se do databáze Tracr registrují všechny nově vytěžené diamanty De Beers o hmotnosti jednoho karátu a více. Důležitý signál je, že GIA – Gemologický institut v klenotnictví – nedávno získala třicetiprocentní podíl v platformě Tracr, což je důležitý krok přivést transparentnost směrem k nezávislému oborovému standardu,“ popisuje.
Ani technologie ale neřeší všechno a někde tady končí romantika přesných odpovědí. „Limity jsou u drobných diamantů, kde ani do budoucna nevidím reálnou možnost spolehlivé a nezávisle ověřitelné evidence jejich původu. Vždy je nesmírně důležité vědět, s kým obchodujete a jaké etické standardy daná společnost dodržuje a vyžaduje od svých obchodních partnerů,“ říká.
Etika tak paradoxně naráží na stejný problém jako mnoho jiných odvětví, čím globálnější dodavatelský řetězec, tím složitější je dohledat každý jeho článek.
Diamant tedy může mít krásný certifikát, ale certifikát nemusí být jeho morálním životopisem. Gemologické certifikáty říkají, jaký kámen je, a ne nutně, jakou cestu má za sebou. „Gemologický certifikát, tedy GIA, IGI a HRD, popisuje kvalitativní aspekty diamantu. Základní parametry 4C, zda je jeho původ přírodní, nebo syntetický. Neříká ale nic o etice či jeho původu,“ říká Kondratěnko.
Ne/etické kovy
Ještě zamotanější situace panuje u kovů. Zlato může být přetaveno prakticky nekonečněkrát a právě to se stalo jedním z nejsilnějších argumentů současné šperkařské etiky.
„V dnešní době se více preferuje zlato recyklované. Tam sice nedohlédáte přesný původ, ale sledujete ekologický dopad a fakt, že se zlato přepoužívá a nevynakládá se energie do nové těžby,“ říká šperkařka Lenka Kerlická. Přitom se neodehrává jen v průmyslovém měřítku. „Často recyklujeme jejich vlastní zlato,“ doplňuje.
Podobnou zkušenost má i šperkař Hanuš Lamr. „Často recyklujeme staré prstýnky, většinou po předcích,“ říká.
Ono totiž ani zlato nemá jednoduchý příběh. Zatímco část trhu mluví o odpovědných zdrojích a certifikovaných dolech, jiní zůstávají skeptičtí. „Moc tomu nevěřím. V Česku spíš ne. V Praze máme víceméně dva až tři obchody, kde můžeme zlato v plechu, drátu nebo v granulích koupit. Odkud reálně je, nikdo moc neřeší,“ říká Lamr.
Teoreticky lze dohledat původ stále většího množství materiálů. Prakticky však většina menších výrobců stojí na konci dlouhého řetězce dodavatelů. I proto se zde etika odklání od samotného materiálu k širšímu fungování značky.
„Etický šperk pro mě je nejen o tom, odkud pochází materiál a za jakých podmínek byl těžen. Ale taky o tom, jak jej nabízíme, o osobním přístupu k zákazníkovi, o férovém marketingu založeném na skutečné kvalitě díla a materiálu,“ říká Lamr.
Podobně uvažuje i Kerlická. „Myslím, že je důležité vnímat značku z různých úhlů pohledu. Jak přistupuje k působení na trhu obecně. Třeba jaké má balení, jak používá i jiné materiály než jen na výrobu šperku. Jaké je klima ve firmě. Kde se opravdu její šperky vyrábějí,“ říká šperkařka.
Laboratorní diamant = etický diamant?
Nicméně velkou část současné debaty o etice ovládly a dá se říci téměř unesly laboratorně vytvořené, tedy lab-grown diamanty. Jejich zastánci je prezentují jako ekologičtější a etičtější alternativu k těžbě. Jenže ani zde není situace černobílá.
„Jsou nyní široce akceptované jako alternativa k přírodním diamantům zejména však kvůli nízkým cenám. Dnes jsou zhruba o devadesát procent levnější než srovnatelné přírodní,“ říká Kondratěnko. A dodává argument, který v marketingových kampaních laboratorních diamantů zaznívá podstatně méně často.
„Odpovědná a legitimní těžba přírodních diamantů živí celé ekonomiky a komunity v Africe. Například Botswaně zásadně klesl HDP právě díky nástupu levných lab-grown diamantů vyrobených v Asii,“ říká.
Ani ekologické prvenství laboratorní výroby není samozřejmé. „Zdali jsou etičtější, je velmi diskutabilní. Dokonce bych ani neřekl, že je většina lab-grown diamantů ekologičtějších. Jejich výroba je energeticky velmi náročný proces,“ doplňuje.
Co Češi a etické šperky?
Možná nejzajímavější otázkou ale je, jestli to vůbec čeští zákazníci řeší. „Zájem roste, ale z nízké základny. Na původ se ptají zejména mladší klienti a u dražších diamantů. Pro většinu kupujících ale stále rozhoduje cena a kvalita, původ je zatím spíš příjemné plus než hlavní kritérium,“ říká Kondratěnko.
Podobnou zkušenost popisuje šperkařka Kerlická. „Spousta našich klientů se na původ ptá. Často recyklujeme jejich vlastní zlato. Většina řeší hlavně způsob zpracování a energii, jakou do šperků vkládáme, a samozřejmě náš design,“ říká.
Lamr je zdrženlivější. „Spíše to druhé,“ odpovídá na otázku, zda zákazníky více zajímá etika, či design, cena a značka.
Zdá se, že se český trh nachází mezi dvěma generacemi. Stará se ptala, kolik karátů má kámen, a nová se začíná ptát, odkud přišel. Jak poznat, že značka o etice opravdu přemýšlí a jen si neleští slovník? Odpověď zatím není vždy snadná.
Lamr opět odpovídá stručně a lidsky. „Velmi dobré, a co třeba mně funguje, je osobní doporučení spokojeného zákazníka. A já bych zase doporučil menší značky nebo zlatníky než velké firmy,“ říká.
Etika ve špercích se často pozná ve chvíli, kdy se zákazník začne ptát nepohodlně. Paradoxně nejdůvěryhodnější odpověď zní asi nějak takto: víme toto, nevíme tamto, tady máme limity. Byť marketing současnosti rád předměty a produkty obléká do slov o udržitelnosti a etice, u šperků se zdá skoro důvěryhodnější a cennější poctivá nejistota.
