Proslula schodišti, skleněnými konstrukcemi, ale také životní skromností. Eva Jiřičná, jedna z nejvýznamnějších tuzemských architektek, působí už více než padesát let v Londýně. K rodné zemi má ale i díky svému pražskému studiu AI Design stále blízko. Proč neutrácí za oblečení? A jakou knihu přečetla ve všech jazycích, které ovládá?
Můj osobní styl oblékání
Můj styl oblékání se asi nedá nazvat stylem. Nemůžu říct, že by mě móda nezajímala. Ale nemám na sebe moc času a stydím se za sebe utrácet peníze, asi důsledek maminčiny výchovy. Platí ale, že oblečení musí být pohodlné, lehce udržovatelné a takové, abych se nemusela během dne převlékat a aby se v něm lehce cestovalo.
Když otevřete moji šatní skříň, je téměř vše černé nebo bílé. Mám jen pár barevných věcí – většinou zářivé barvy na povzbuzení nálady. A dohromady to dávám náhodně. Platí, že když už si něco koupím, začnu to nosit až za několik let, až se mi to najednou začne hodit. Rozhodně v tom nemám žádný systém.
Místo, kam nejraději cestuji
Strašně těžko pracuji se superlativy. Nejlepší jídlo, nejlepší budova, nejlepší kniha, nejlepší dovolená… Za určitých okolností jsou některé věci tou nejlepší volbou, ale těch úžasných věcí je v životě tolik. Nenechávám je mezi sebou soutěžit. Odpověď by asi byla: cestuji strašně ráda, ale stejně ráda se i vracím, abych něco nového na svých cestách objevila. Jezdím proto stejně ráda do Zlína jako do Paříže.
Hudební album, po kterém vždy ráda sáhnu
Hudebníci se asi budou držet za hlavu, ale já mám velmi ráda Chopina a zároveň si ráda poslechnu Johnnyho Cashe a Wagnera. Nebo Beatles. Je to trochu jako s tím oblékáním – málokdy něco absolutně nesnesu.
Oblíbený suvenýr, jejž jsem si přivezla z cest
Při cestách nenakupuji, pokud nejde o potřebné věci, jako je kartáček na zuby. Do obchodů se suvenýry zásadně nechodím. Ale doma mám například vylisovaný list ze sevillského stromu, který prý zasadil Kolumbus. Nebo kamínky z různých pláží a hor.
Předmět, bez kterého nedokážu žít
Život mě naučil, že předměty v životě nejsou tak důležité, jak si myslíme. Po mé nepovedené operaci výměny kyčle si nedovedu představit život bez vložek do bot, které mi vytiskli na míru.
Život mě naučil, že předměty v životě nejsou tak důležité, jak si myslíme.
Nejlepší kniha nebo podcast
Zase ty superlativy. Jednou – už je to hodně dlouho – vyšel v Praze překlad Malého prince od Antoina de Saint-Exupéryho a Jan Patočka o této skoro-pohádce dlouho mluvil v bytě mojí tchyně Miloslavy Holubové s mnoha jejími přáteli. Od té doby jsem tu knihu přečetla ve všech jazycích, které jsem se kdy učila, znám ji prakticky nazpaměť a vždycky se při ní něco nového přiučím a nad něčím se zasměji.
Jednou jsem si v Paříži v obchodě FNAC koupila knihu napsanou Exupéryho ženou, jmenuje se Paměti růže. Doporučila bych ji přečíst všem ženám. Je tam tolik lidskosti, pochopení a humoru.
V mé lednici vždy najdete
To je jednoduché. Rajčata, jogurt, hořkou čokoládu a dobrý sýr. Podle roční doby také nejrůznější ovoce.
Poslední věc, kterou jsem si koupila na sebe
Když už jsme u těch problémů s chozením, tak jsem si koupila nový pár tenisek Asics. Pořád doufám, že na to moje pajdání budou lepší než ty předchozí. Koupila jsem je ve výprodeji, jsou bledě modré se žlutou ozdobou. Vkládám do nich velkou naději, i když vím, že můj problém vyřeší spíš doktoři než boty.
Foto se svolením Evy Jiřičné
Předmět, s nímž se nikdy nerozloučím
Těžko se budu loučit s tenkým perem Artline.
Foto se svolením Evy Jiřičné
Kulturní zážitek, který mě v poslední době obohatil a donutil se zamyslet
Nedávno jsem byla v Royal Albert Hall na koncertě dirigovaném Jakubem Hrůšou. Na programu byla Vítězslava Kaprálová, Rachmaninov i Janáček a hlavně český pianista Lukáš Vondráček. Byl to kolosální úspěch, sál byl vyprodaný do posledního místa. Úžasný zážitek i pro mé staré uši. Jak úžasné je být Češkou!
