Vzpomínal na natáčení Nabarveného ptáčete, na Martina Scorseseho či Quentina Tarantina. Ale taky se pořádně rozčílil: to když kritizoval současnou Ameriku, rasismus i antisemitismus. „Tohle je nejchaotičtější doba, kterou jsem zažil,“ říká v rozhovoru slavný herec Harvey Keitel, který přijel potřetí na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary.
Černé brýle, černé triko, černé sako, černé kalhoty. A pohled na svět podobně temný, jako je jeho oděv. Harvey Keitel přijel do Karlových Varů potřetí a svůj pobyt si zdánlivě užíval. Tančil při příchodu na červený koberec, uvedl film Špinavé ulice, předal Křišťálový glóbus kameramanovi Robertu Richardsonovi.
Ale stačilo usednout k rozhovoru a po první otázce bylo znát, že ho něco trápí. „Jsem tady v jiné době než při předchozích návštěvách. Svět se změnil k horšímu,“ pravil; ve Varech už byl v letech 2004 a 2015.
Letos přijel nedlouho po svých 87. narozeninách. Má za sebou úchvatnou kariéru plnou ikonických rolí, ať už jde o Gaunery, Piano, Taxikáře, nebo mnoho dalších. A pořád nekončí. Nedávno si zahrál v kladně přijímaném seriálu Tatér z Osvětimi, vrší i nové filmy, ač posledním výrazným zářezem byl šest let starý Irčan.
Když ale začne povídat, nejvíc připomene jinou svoji slavnou roli. Rok 1994, Pulp Fiction a: „Jsem Winston Wolfe. Řeším problémy.“ Ne snad že by Keitel fungoval jako onen filmový „čistič“, ale trable moderního světa ho trápí – a i v pokročilém věku cítí nutkání tenhle problém řešit.
„Jsem tady i proto, že věřím, že umění se má podílet na snaze něco změnit,“ říká.
Co tím myslíte?
Teď budu znít trochu jako kazatel, tak mi to odpusťte. Ale vede mě myšlenka, kterou vyslovil Aristotelés: samotná slova nestačí k tomu, aby změnila kulturu. K tomu je potřeba estetická síla umění. A právě proto jsem tady.
Filmové festivaly jsou dnes mimořádně důležité. Zvlášť v době, kdy se lidé po celém světě navzájem ničí a zabíjejí kvůli předsudkům. Jak říkal Aristotelés, změna přichází skrze umění, protože lidé potřebují estetický zážitek a sílu, kterou umění dokáže vyvolat.
Zatím se nám tu změnu příliš vytvářet nedaří. Lidé jsou čím dál víc ve sporu. A naše úloha jako umělců je následovat tu Aristotelovu myšlenku a nabízet estetickou sílu, která může změnu podnítit.
Myslíte, že žijeme v nejchaotičtější době, jakou jste kdy zažil?
Rozhodně.
Mluvíte o dění ve vaší zemi, o prezidentství Donalda Trumpa?
Ano. Politika v mé zemi je otřesná. Rasismus je otřesný. Antisemitismus, nenávist vůči černým, nenávist vůči tomu či onomu. Politika proniká do samotného lidství.
Je napadána naše ústava. To, co se dnes v Americe děje, není Amerika podle své ústavy. Ta ústava je současnou politikou porušována.
Zníte trochu jako další herec vaší generace, který se aktivně vůči současné americké politice vymezuje: Robert De Niro. Řešíte to spolu?
Ano. Řekl bych, že v mnoha věcech uvažujeme podobně. Robert je velmi silný člověk, pokud jde o snahu bořit předsudky a politiku předsudků, která dnes ničí svět. V tomhle hraje velkou roli.
Festivaly jsou místem, kde se setkávají tisíce lidí z celého světa. Potřebujeme víc festivalů, protože lidé se díky nim dostávají do vzájemného kontaktu. Vidí politiku, kvůli níž se střetávají. Vidí náboženství, kvůli nimž se střetávají.
A snad právě skrze umění, zase se vracím k Aristotelovi, mohou lidé díky té estetické síle zahlédnout něco jiného. Něco, co pomůže jejich dětem vyrůstat zdravěji a vytvářet snesitelnější svět. Svět, ve kterém se naučíme přijímat rozdíly mezi lidmi a podporovat je.
Když mluvíme o filmech, které se dotýkají temných stránek lidskosti, v Česku jste před několika lety natáčel Nabarvené ptáče. Jaká to byla zkušenost?
Nabarvené ptáče je skvělá kniha, jedna z mých nejoblíbenějších. A byl dobrý důvod převést ji do filmu. Opravdu dobrý důvod. Zachycuje holokaust a všechny konflikty, které člověk může prožívat. Otevírá dveře k děsivému chování, jehož jsme schopni. K zabíjení jeden druhého i dětí.
Hrál jste v mnoha důležitých a velmi silných filmech. Když se ohlédnete zpátky, jsou některé, které byste vyzdvihl právě jako filmy s tou silou, o níž mluvíte?
Doufám, že takové jsou. O to jsem se vždycky snažil. Měl jsem štěstí, že jsem mohl pracovat s velkými režiséry, jako jsou Martin Scorsese, Quentin Tarantino, Jane Campion, Theo Angelopoulos nebo Bertrand Tavernier, který už zemřel. To byli silní umělci. Lina Wertmüller také. Měl jsem velké štěstí, že jsem s takovými lidmi mohl pracovat.
Do filmu jste vstoupil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v období takzvaného Nového Hollywoodu. Filmy jako Absolvent nebo Špinavé ulice změnily představu o tom, jaký může americký film být. Vidíte dnes nějaký ekvivalent takového narušení pravidel? Je něco podobného možné?
Samozřejmě, že je to možné. Proto jsme tady.
Vidíte dnes, že se něco takového děje?
Ano, vidím. Teď mě nenapadá konkrétní film, který bych zmínil, ale existuje mnoho takových umělců. Podívejte se na všechny ty stovky tvůrců, kteří jsou tady, nebo jejich díla. A publikum je obrovské. Lidé potřebují zažít práci umělce, aby si řekli: Aha, i tohle je možnost.
Někdo se chce modlit jedním způsobem, někdo jiným. A člověk si najednou může říct: Možná na tom něco je. Místo toho, abychom se chtěli navzájem zabíjet kvůli rozdílům v náboženství, barvě pleti a podobným nesmyslům.
Foto KVIFF
Na festivalu jste uváděl klasiku Špinavé ulice, v němž je jedním z velkých témat spiritualita. Vine se vaší kariérou, byla to vědomá volba?
Ano. Je to všechno. Scorsese vyrůstal v určitém křesťanském prostředí. Já jsem se narodil do židovské rodiny. A přesto jsme sdíleli podobné konflikty a předsudky, s nimiž jsme vyrůstali.
Je to absurdní. Já vyrůstal v Brooklynu jako Žid. Marty vyrůstal v New Yorku jako křesťan. A existovaly gangy křesťanů, Židů, černých, bílých, všech možných skupin. Všichni bojovali proti všem kvůli Bohu, podle něhož chtěli žít svůj život. Nebo alespoň kvůli představě Boha, kterou si v mnoha případech sami falešně vytvořili.
Schovávali se za víru v Boha nebo za představu, že jsou božími lidmi, aby mohli páchat zločiny, které páchali. A to mě znovu přivádí k Aristotelovi. Samotná slova nestačí ke změně kultury. Je potřeba estetická síla, kterou máme všichni, pokud ji dokážeme zapojit. A přesně to se tady na festivalu děje.
Zároveň jste hrál mnoho komplikovaných, zraněných nebo morálně rozporuplných mužů. Byla to vědomá volba? Mnozí herci se snaží kontrolovat svůj obraz a hrát bezpečnější role.
Můj obraz je být lidskou bytostí. Člověkem, který přemýšlí, dělá chyby, snaží se být dobrý, hledá vzrušení ze života a respektuje ostatní lidi, jejich náboženství i přesvědčení. A pak uvidíme, kam tuhle lidskou rasu dovedeme, než ji někdo vyhodí do vzduchu.
Ztvárnil jste vojáka, policistu, gangstera i kněze. Existuje ještě nějaká lidská zkušenost, kterou byste chtěl na plátně prozkoumat?
Zkoumám je pokaždé všechny.
Foto KVIFF
Takže není nic, co byste si ve filmu ještě přál prozkoumat?
Doufám, že taková příležitost přijde! Teď pracuji na filmu, který píše, režíruje a ve kterém hraje moje žena spolu s lidmi, které známe v Los Angeles a Hollywoodu. Je to film o konfliktech. A doufám, že se nám jím podaří alespoň trochu přispět ke změně u lidí, kteří prožívají konflikty spojené s náboženstvím nebo s emocemi, z nichž se skládá jejich život.
Hrajete už zhruba šedesát let a stále působíte energicky. Přemýšlíte někdy o tom, kdy přijde chvíle zpomalit?
Šedesát let?!
Ano. Pořád natáčíte, objevujete se i v akčních thrillerech a náročnějších rolích. Co vás na tom dál drží?
Život mě neunavuje.
Bylo by pro vás těžké představit si život bez natáčení?
Pořád můžu vzít do ruky knihu a číst. Můžu jít do divadla. Můžu mluvit se sousedem, se svou ženou, se svými dětmi. Člověk nepřestává žít, dokud není mrtvý. A ani potom nevíme, kam jdeme.
Foto KVIFF
