Hudební knihovna od Bacha přes Beatles po Bena Cristovaa kdykoli po ruce. Spotify vládne hudebnímu byznysu – ale pokud posluchače nezaujmete do třiceti sekund, máte nejen smůlu, ale také menší zisk.
Za posledních dvacet let zažil hudební průmysl zásadní převrat. Na přelomu milénia migroval celý svět na internet a z fyzických nosičů se stalo retro pro fajnšmekry. Hudba byla dostupná všem a pirátství nebylo nikdy jednodušší.
V roce 2006 se pak potkaly dvě symptomatické události: zkrachovalo legendární americké hudební vydavatelství Tower Records a vznikla streamovací platforma Spotify.
Tu založil Daniel Ek, švédský podnikatel a mimochodem někdejší generální ředitel μTorrentu – bittorentového klienta, tedy platformy pro sdílení souborů, která však sloužila a slouží hlavně pro nelegální šíření hudby, filmů a her.
Spotify pod Ekovým nekompromisním vedením rychle vyrostlo v největší streamovací platformu světa. Dnes má přes pět set milionů uživatelů a počet předplatitelů, kteří vytvářejí většinu tržeb, stoupl oproti loňsku o sedmnáct procent na dvě stě dvacet milionů.
Platforma přitom míří ještě výš: ve druhém letošním čtvrtletí se tržby meziročně zvýšily o jedenáct procent na 3,18 miliardy eur (asi 76,5 miliardy korun) a podle agentury Reuters chce Spotify zvýšit do roku 2030 počet uživatelů na miliardu a dosáhnout ročních tržeb ve výši sto miliard dolarů (asi 2,2 bilionu korun).
Hudbu a podcasty na Spotify poslouchají téměř dva miliony Čechů a Češek. Celkové příjmy tuzemského hudebního průmyslu loni meziročně vzrostly o 13,7 procenta na 1,637 miliardy korun a více než polovinu tržeb tvořila digitální distribuce.
Příjmy ze streamingu stouply o pětinu na 948 milionů korun, z toho více než dvě třetiny pochází právě z placených uživatelských účtů jako Spotify Premium. Ačkoli předplatitelů každý rok přibývá, podle světových i českých hudebníků a hudebnic nejsou honoráře adekvátní.
Spotify umělci zaplatí za jeden stream zhruba 0,003 dolaru, což znamená, že na jeden dolar potřebuje dvě stě padesát přehrání. Dolar jde do kapsy majiteli licence, přičemž hudební průmysl se samozřejmě neskládá jen z interpretů. O zisk ze streamované hudby se tak může dělit i pestrá paleta pracovních pozic od zvukařiny po producentství.
Umělecká obec se už několikrát bouřila a protesty proti podhodnocení umělců eskalovaly během pandemie, kdy muzikanti přišli o příjmy z koncertů a festivalů. Na to jako jediná zareagovala platforma Bandcamp, která se rozhodla podpořit umělce a zavedla dny, během nichž se vzdává celého podílu na hudbě prodané skrze její platformu.
V Česku jsou sice dostupné všechny velké streamovací platformy od Applu, Amazonu nebo YouTube, ale Spotify nemá konkurenci – využívá ho přes osmdesát procent posluchačů. Apple Music má kolem deseti procent a zbytek tvoří Deezer a menší platformy.
„Snažím se spolupracovat se Spotify i Apple Music, ke kterému mám z osobního hlediska blíž, protože nabízí kvalitnější zvuk i lepší podmínky pro umělce. Obě dvě služby mají svoje výhody, vymýšlí marketingové vychytávky, ale samozřejmě Spotify nás živí mnohem víc,“ přiznává hudební producent Jakub Strach alias NobodyListen, člen loňského žebříčku Forbes 30 pod 30.
Lepší podmínky i kvalitu nahrávek chtěla přinést platforma Tidal, která umělcům vyplácí za přehrání 0,01284 dolaru. V mainstreamu se však neuchytila, jak její zakladatelé předpokládali, a v Česku zůstává téměř neznámá.
Spotify platí umělcům měsíčně nebo kvartálně podle počtu přehrání. Ale není to tak jednoduché. Aby se přehrání započítalo, musí uživatel poslouchat skladbu déle než třicet sekund. Pokud má skladba například delší intro, posluchač ji spíše přeskočí a umělec zaplaceno nedostane.
Novým trendem hlavně na americké scéně je proto umístění náznaku refrénu do prvních pěti až deseti sekund skladby. To zvyšuje šance, že si skladba posluchače „zaháčkuje“ a ten vydrží přes kritickou půlminutovou hranici.
„Já osobně tyhle věci nezohledňuju a nevím o tom, že by to na mojí scéně někdo řešil. Celosvětově to jsou obrovské stroje na peníze, ale to se bavíme o jiných částkách, kde má smysl řešit každé desetinné místo,“ krčí rameny NobodyListen.
Obecně jsou ale moderní popové skladby kratší. Podle analýzy blogera Michaela Tauberga se průměrná délka hitů od roku 2000, kdy přesahovala čtyři minuty, snížila o více než třicet sekund. Téměř dvě třetiny písní, které v první polovině roku 2021 dosáhly na první místo, byly dokonce kratší než tři minuty.
Ironií je, že moderní skladby by se tak pohodlně vešly na rané nahrávací válce a gramofonové desky, jejichž omezená kapacita byla ve dvacátém století považována za uměleckou překážku.
Nedávno se českému raperovi Viktoru Sheenovi povedlo umístit se v první desítce světových debutů na Spotify. „Nemyslím si, že by Viktor jakkoli měnil svoje skladby podle zmíněných parametrů. Ačkoli jsou umělci podhodnocení, tak i na české scéně se dokážou díky streamování velmi slušně uživit,“ domnívá se NobodyListen.
Digitální věk přesto znamená pro hudební průmysl výzvu, jak streamovací platformy využít ve svůj prospěch, aniž by museli autoři a autorky ohýbat své umění algoritmům. A v každém případě by za svou práci měli dostat férově zaplaceno.
