skip to main content
Šéfové Česka

Musíme zajistit, aby lidé neztratili chuť podnikat, říká šéf České spořitelny

Jak je na tom česká ekonomika? Jak jsou na tom nejdůležitější firmy země? A jak vidí přítomnost a budoucnost Česka jeho šéfové ti, kteří stojí v čele těchto firem? Na to hledá odpověď série rozhovorů a článků, které najdete tady, na Forbes.cz.

Oslovili jsme desítky žen a mužů, kteří vedou české podniky. A to nejen ty největší, ale i středně velké a z nejrůznějších oborů. Chceme znát jejich zkušenosti s nejtěžším rokem poslední dekády, chceme vědět, jak se změnili a kam směřují. Chceme vědět, jak funguje páteř a mozek české ekonomiky, a jak tím pádem funguje a bude fungovat celá země.

„To je jedna z pár věcí, které jsme během pandemie zvládli dobře. Mám z toho radost,“ říká Tomáš Salomon a lehce si poklepe na paži. Ředitel České spořitelny svou radost z procesu očkování, které absolvoval v pražské O2 areně, vůbec neskrývá.

„Perfektně zorganizované, náramná práce,“ znovu uznale pokyne hlavou. Jinak nejmocnější muž českého bankovnictví slovy chvály na to, jak Česká republika zvládla pandemii, spíše šetří a hledí hlavně dopředu. Největší tuzemská banka s 4,5 milionu klientů řeší své fungování po pandemii, digitalizaci, a do toho chce pomoci nakopnout Česko.

„Náš úspěch je přímou pupeční šňůrou spjatý s úspěchem české společnosti,“ říká Salomon, který je v čele České spořitelny od roku 2016. Nepřehlíží ani konsolidaci na trhu, jejímž nejsilnějším příkladem jsou aktuální snahy na spojení Air Bank a dalších aktiv PPF s Monetou.

Reklama

Jak ze své pozice na trhu vnímáte probíhající konsolidaci? Může se jednička cítit ohrožena?

Že by nás někdo koupil? (smích)

Spíš že by vám někdo ukrajoval tržní podíl…

Realita je taková, že k tomu nejsme lhostejní. Každopádně už předtím, než se ty věci začaly reálně akcelerovat, tak se mluvilo o tom, že prostor pro konsolidaci tu je. Nějakých 39 bank s licencí je na desetimilionovou zemi hodně. Domnívám se, že z hlediska návratnosti a očekávání ze strany vlastníků menších bank to není žádná hitparáda, byť vám to nikdo natvrdo neřekne. Je to ale vidět z toho positioningu posledních let, jak se snaží upozornit, že jsou schopni růst a tak dále.

Jak čtete aktuálně hojně diskutované plány spojit aktiva PPF v čele s Air Bank s Monetou?

Avizovaná fúze je logickým vyústěním situace. Uvidíme, jak se s tím srovnají a kde se ustálí value proposition, tedy to, co klientům nabízejí. Když si vezmete jejich portfolia, tak z našeho pohledu je to ne vždy sourodá skupina klientů. Pokud se mají využít avizované výhody ze synergií, někde se to bude muset potkat.

Například tam máte dvě vysoce hodnocené bankovní aplikace – předpokládám, že se budou muset nakonec rozhodnout, která je nosná a lepší, což pro spoustu klientů bude pravděpodobně znamenat, že přestanou používat to, na co jsou zvyklí. To bude z mého pohledu třeba zajímavý moment.

Zůstane český bankovní trh konkurenční?

Věřím tomu. Klienti budou mít pořád na výběr kvalitní a konkurenceschopné služby. Když sledujeme i země v rámci Erste skupiny, tak zdaleka ne na všech trzích se historicky objevili takto agresivně vstupující noví hráči, jako tomu bylo v Česku.

Země e-shopů, země bank?

To bych úplně neřekl, ale možná i díky tomu, že nejsme ještě součástí eurozóny a máme korunu, tak mohou investice v bankovnictví působit atraktivně. Je dobré se ale i podívat na vlastnickou strukturu bank a uvědomit si, kdo jsou skutečně strategičtí investoři, a kdo má jen několikaletý investiční horizont, což byl právě případ řady investorů u nízkonákladových bank, jejichž akvizic jsme nyní svědky. Třeba Equa bank.

Když už jste to nakousl: koruna, nebo euro?

To je pro mě strašně živé téma. Myslím, že konverze na euro je nevyhnutelná věc, protože do Evropy zkrátka patříme. Otázka ale je kdy – a kdy k tomu bude politická vůle. Z hlediska ekonomických předpokladů jsme jednou z mála zemí, které si to už v uvozovkách mohly dovolit, ať už díky přiměřenému zadlužení, nebo držení rozumného deficitu rozpočtu. To se samozřejmě bavím o době před pandemií.

Jsme příliš navázaní na euro svět, abychom drželi vlastní měnu.

Řekl bych přesto, že ještě pár let bude fajn zůstat na koruně. Z dlouhodobého i střednědobého hlediska je euro správně, jsme příliš významně navázaní na eurosvět, než abychom drželi vlastní měnu.

Ohledně zadlužení pozoruji dvě názorové polohy, kdy první bije na poplach a druhá říká, že dluh vůči HDP má Česko stále bezpečně nízký. Kde je v tomto vaše pozice?

Aniž bych to chtěl bagatelizovat, tak se domnívám, že jsme v tomto ohledu přísní. Dluhová brzda, o níž se mluví, je nastavená na 55 procent (Česko má nyní dluh vůči HDP zhruba 41 procent, pozn. red.) a průměrné zadlužení zemí v EU je devadesát procent. Troufám si odhadnout, že k prolomení té dluhové brzdy dojde. Z mého pohledu to ale není to podstatné.

A to podstatné?

Nejpodstatnější zcela nepochybně je, k čemu ty peníze využijeme. Ale o tom už se mluví méně, tento dialog se nevede. Zadlužit se samo o sobě nemusí být nutně špatně, když tím například nastartujete transformaci ekonomiky správným směrem, která následně zvýší příjmy rozpočtu. Nebo využijete peníze k tomu, abyste zefektivnili státní správu, čímž si dlouhodobě snížíte výdaje. Zatím to bohužel nevidím a spíše vidím plýtvání na řekněme naplnění předvolebních slibů.

Čili ta otázka je ve vašem vnímání špatně položená a měli bychom se ptát, co si za dluh kupujeme…

Přesně tak. K čemu je vám mít nulové zadlužení, když nemáte perspektivu růst nebo představu, kam vlastně jdete? Samozřejmě pokud překročíte určitou míru a jedete za hranou rizika, pak se můžete dostat do situace, kdy z produkce ekonomiky nejste schopni splácet vlastní dluhy. Spousta zemí se k této hraně přiblížila nebo se za ni dostala, jako například svého času Řecko.

To ovšem není náš případ, ani s 55procentní úrovní dluhové brzdy, protože i ta počítá s jistou výkonností ekonomiky. Kdybychom restrukturalizovali a nastartovali ekonomiku směrem, kdy byla mnohem produktivnější a vytvářela větší příjmy a tím i vyšší HDP, tak se nám ty poměry změní. Tím se máme zabývat.

Komu Češi důvěřují?

Reklama

V tento moment našeho rozhovoru vytahuje Tomáš Salomon infografiku, která na základě dat ukazuje, jak se během pandemie změnilo ze strany veřejnosti vnímání politické reprezentace a soukromého sektoru. Rozdíl mezi lety 2020 a 2021 je značný.

„Když se podíváte na etiku a kompetentnost, zjistíte, že vlády se pohybují v kvadrantu, který příliš lichotivý není. Naopak důvěra, a hlavně očekávání od soukromého sektoru jsou u veřejnosti významně pozitivnější,“ vypichuje Salomon hlavní body z několika papírů na svém stole.

„To je pozoruhodná věc. Většinou se předpokládá, že lidé očekávají pozitivní posun od politické reprezentace, ne od firem,“ doplňuje a pohlédne z okna na panorama deštivé Prahy 4.

Za Salomonovými zády se tyčí, na poměry ředitelské kanceláře, relativně velká knihovna, ze které při odpovědi na otázku, zda nyní něco čte, hbitě vytahuje dva tituly. První je Employees First, Customers Second od indického manažera Vineeta Nayara.

„Nesmírně zajímavá kniha, kde Nayar popisuje, jak spokojenost zákazníků postavíte na spokojenosti zaměstnanců. Strašně hezky tam popisuje vnitřní firemní kulturu, což je věc, kterou se sám nyní hodně zabývám,“ popisuje první aktuálně rozečtenou knihu Salomon.

Tou druhou je Labyrint pohybu od profesora a veleúspěšného fyzioterapeuta Pavla Koláře. „Tak to má být, že? Kalokagathia!“ směje se Salomon.

Jak z toho jako země v kontextu všeho, o čem se bavíme podle vás vyjdeme?

Záleží jenom na nás. Jestli budeme schopni se domluvit. Jestli si dokážeme vybrat tři čtyři oblasti, do kterých budeme investovat a které nás v Evropě posunou. Pandemie zatřásla se společností celosvětově a donutila lidi se nad některými věcmi zamyslet. A tak to vnímám: jako příležitost zamyslet se, co strukturálně udělat, co změnit.

Velmi tomu nahrává i formulace toho obrovského balíku peněz z Evropy, který se ne nadarmo jmenuje Recovery and Resilience Facility čili obnova a odolnost. A tam by měly směřovat ty peníze – do reformy vzdělávání, do efektivnější státní správy, do podpory ekonomiky s vyšší přidanou hodnotou a do její větší udržitelnosti. Pokud lidé uvidí, že peníze z jejich daní jsou utráceny smysluplně, tak se zkrátka důvěra obnoví.

A když byste měl někam posunout žetony a vsadit si?

Já takto nesázím, ale osobně i jako Česká spořitelna uděláme vše pro to, abychom v tomto směru podpořili prosperitu Česka.

Jaký je váš názor na častý narativ o odložené spotřebě, tedy že domácnosti nakumulovaly na účtech během lockdownu spoustu peněz, které teď půjdou utratit?

Na makročíslech to je asi fakt, ale když se podíváte pod povrch, zjistíte, že se to především týká státních zaměstnanců a zaměstnanců jako takových, zatímco živnostníci byli docela biti. Mám velkou obavu, aby to nevedlo k demotivaci lidí začít podnikat. To se moc hezky v posledních letech konjunktury rozvíjelo, na tom ekonomika stojí. Každá firma byla někdy malá, a když nebudete mít ten podnikatelský základ pyramidy dostatečně široký, tak máte problém.

Bojím se, aby se lidé pod tlakem toho, co pozorují od počátku pandemie, nenechali prostě zaměstnat ve státě. Měli bychom proto velmi, a nejenom morálně, ale i finančně, podporovat chuť lidí podnikat.

Vy jakožto obří bankovní dům tedy nejste zatažení?

Naopak. My to bereme velmi pragmaticky. Nám se může dařit a můžeme být úspěšní jen v případě, kdy se bude dařit jednotlivým klientům a firmám. My jsme doslova pupeční šňůrou spjatí s úspěchem a prosperitou české společnosti, potažmo ekonomiky.

Relativně známý a velký podnikatel v gastronomii mi naposledy řekl, že se k němu banka po letech spolupráce otočila zády. Je například gastronomie v rámci bankovnictví nyní skutečně „junk“?

Všechny procesy v bankách jsou pod přísným dohledem regulátora. To není výmluva, to je prostě fakt a vedení všech bank, stejně jako v našem případě já a celé představenstvo, je povinno jednat s péčí řádného hospodáře. Když si tohle přeložíte do reálií a máte rozhodnout o poskytnutí úvěru jakékoli firmě – teď můžeme zapomenout na gastro – tak musíte zkoumat schopnost daného subjektu úvěr splatit. A ta doba byla taková, že jste nebyli schopni ani odpovědět na otázku, kdy a jestli se provozovna otevře. Jaká bude poptávka a jaký je výhled.

Ale i tak není gastro jako gastro…

Ano – a já jsem nesmírně opatrný na jakékoli zobecňování, jen vám chci ilustrovat, že banka si to obhájí vždy. Netvrdím, že je to nutně správně, a proto je pak třeba zkoumat jednotlivé případy zvlášť. My máme například klienta, který dělá dvacet let kongresovou turistiku. A pomáháme, držíme ho. Ale kdybyste se mě zeptal, jestli a v jaké formě se vrátí kongresová turistika, tak nemám odpověď.

Jakmile cítíme, že se někdo žene do slepé uličky, je třeba se ozvat.

Naší povinností je nejen poskytovat komoditně úvěry nebo kontokorenty, ale i poradenství. Jakmile cítíme, že se někdo žene do slepé uličky a šponuje to, je třeba se ozvat. A věřte, že to jsou mnohdy extrémně těžká rozhodnutí. V každém případě úspěšnost restaurací v žádosti o úvěry v době pandemie u nás byla zhruba šedesát procent, jen o deset procent nižší než u ostatních odvětví.

Často se hovoří o tom, že pandemie ještě více rozevřela společenské nůžky a že oživení má tvar písmena K, tedy že bohatí ještě více zbohatli a chudí ještě více zchudli. Je to problém Česka?

Řekl bych, že u nás je to nepochybně menší problém než třeba ve Spojených státech. Kde to „káčko“ vidím, je struktura odvětví, kde lze pozorovat, že brutálně narostl a utekl digitální sektor, zatímco tradiční odvětví typu cestování či gastronomie trpí. Ani k tomu ale nemůžeme být lhostejní, protože přece nikdo nechce lupou hledat otevřenou hospodu.

Trh si podle mě do značné míry poradí, ale bude to postupné, třeba tomu jít naproti. A možná to v té výsledné podobě bude zdravější, protože způsob, jakým se konzumovalo a všude po planetě létalo, už připomínalo bujarý večírek. Není to příliš kompatibilní s udržitelností, která nabývá víc a víc na významu.

Takže vám nůžky starost spíše nedělají?

No, v tom extrémním případě rozhodně ano, protože jakmile se rozevřou tak, že na sebe ty dvě skupiny přestanou vidět, tak společenská smlouva a celková koheze společnosti přestává fungovat. To nesmíme dopustit.

Bavili jsme se o tom, že Česko táhne soukromá sféra, menší podnikatelé. Šéf Crestylu Omar Koleilat mi v tomto ohledu nedávno řekl, že ti, které to nepoložilo, budou nakonec silnější, což je motiv i vaší „postpandemické“ komunikace. Věříte tomu?

Omar je optimista a já jeho optimismus sdílím, ale musíme se k tomu dopracovat, to se nedá nadiktovat. Společnost může být jen tak silná, jak jsou sebevědomí a silní jednotlivci. Musíme se k věcem postavit čelem a zkoumat, co nám doba přinesla nového. Víra v lepší zítřky je prvním předpokladem k tomu, aby lepší skutečně byly.

Reklama
Reklama