Záchod,
který splachuje! Vynález George Jenningse a jeho vliv na globální
hygienu by si zasloužil samostatný článek, tentokrát ovšem musí
stačit zmínka, že byl coby žhavá (tak dobře, spíše mokrá)
novinka ukázán společně s ostatními technickými senzacemi na
Světové výstavě 1851 v Londýně.
Událost, na níž se splachovalo, je všeobecně považována za
první z řady Expo čili z řady světových výstav, jejíž
aktuální díl se – poté, co původní loňský termín „spláchl“
covid – nyní odvíjí v Dubaji.
Londýnskou exhibici pulzující před 170 lety navštívil mimo jiné Charles Darwin a jako by posvětil evoluci všech následných výstav, evoluci všech vynálezů, inovací a trendů, které na nich byly a jsou k vidění. Navštívil ji také spisovatel Lewis Caroll a ten jako by zase posvětil, že se lidé na těchto výstavách často cítili a cítí jako Alenka v říši divů.
Ano, přehlídka lidské chytrosti a dovednosti soustředěna na
jediné místo se pod značkou světové výstavy konala v britské
metropoli v květnu 1851. Jistý primát ale v tomto ohledu drží
rovněž Praha: první průmyslová výstava na evropském kontinentu
se konala v Klementinu léta páně 1791 a internetová encyklopedie
wikipedia.com ji uvádí jako absolutně nejstarší výstavu v
dějinách.
Show byla v Klementinu uspořádána na počest korunovace
habsburského panovníka Leopolda II. českým králem čili slávy
detailně vylíčené na stránkách Jiráskova F. L. Věka, jejichž
hrdina tančil na korunovačním plese s Márinkou.
Na rozdíl od Leopolda však románový národní buditel výstavu nenavštívil (nebo to Jirásek zamlčel); udělal podle všeho chybu, jeho vlastenecké srdce by zaplesalo. „Pohled na výrobky podává přesvědčivý důkaz, kterak vysoko průmysl v Čechách se vyvinul, jakož i o tom, že tuzemské továrny a dílny za vhodného zařízení zajisté vyššího rozvoje schopny jsou,“ psal o výstavě list Tagebuch der boehmischen Koenigskroenung Prag.
Pramatka všech výstav proběhla v Praze, „zlaté české ručičky“ se ale ukázaly i o šedesát let později na premiérovém Expu v Londýně – v tamějším Křišťálovém paláci se lesklo sklo z dílny hraběte Harracha a česká, potažmo československá invence se zatřpytila i na dalších světových výstavách.
V
roce 1937 patřil na pařížském
Expu
k vrcholům československý pavilon od architekta Jaromíra Krejcara
– o budově ze skla a oceli, jednomu
z vrcholu
domácí meziválečné architektury, se lichotivě vyjádřil i
slavný funkcionalista Le Corbusier.
Patrně
největší ovace si vysloužila československá expozice v
Bruselu 1958:
brala nejvyšší
cenu Zlatou hvězdu a desítky dalších ocenění. Pavilon
ve tvaru obráceného písmene L byl složen z
krychlí bez oken a obložen žlutými deskami s
mozaikou
z jantarového skla. Za ním
byla
umístěna restaurace Praha, později
převezena
nad
Vltavu,
konkrétně do
Letenských sadů.
O
devět let později zaujal v Montrealu Kinoautomat a
v roce 1970 bylo
v
Ósace zpravidla politicky
neutrální Expo využito Československem
ke
skryté demonstraci nesouhlasu s okupací „spřátelenými vojsky“
ze srpna 1968: socha
Hrozba války od Vladimíra Janouška byla umístěna tak, že přes
ní bylo
vidět
na
sovětský
pavilon.
Hezký
výsledek z českého pohledu přineslo i Expo 2015, předcházející
tomu současnému.
Pavilon v Miláně z
recyklovatelných modulů
získal
bronzovou medaili za architekturu a
ocenění
od návštěvníků a médií, kupříkladu
jako nejpohodovější, nejvstřícnější k dětem či jako
ten s
nejhezčí střešní zahradou.
Na světových výstavách se nechtělo ukázat pouze Česko, ale i ostatní země. Tahle snaha přinášela technické průlomy, případně veřejné odhalení průlomů nebo náznaky těch budoucích. Ostatně příklad vzkazu z budoucnosti přinesla hned premiéra Expa v roce 1851, kde byl představen předchůdce faxu.
Revolučních věcí bylo na světových výstavách předvedeno mnoho. Revolučních a rozličných. Namátkou ve Filadelfii 1876 demonstroval Alexander Bell vynález telefonu, vedle toho tam byl uveden první komerčně úspěšný psací stroj a na trh vtrhl kečup Heinz, tehdy ještě pod značkou Catsup.
Kromě platformy pro technologický a vědecký pokrok nabízely expozice i velkolepou zábavu – davy v Paříži 1889 hltaly fingované přestřelky z Divokého západu předváděné nefingovaným hrdinou Buffalo Billem.
Francouzská metropole hostila globální expozici i v kulatém letopočtu 1900 a Alfons Mucha vyzdobil na přání komisaře výstavy pavilon Bosny a Hercegoviny, která tehdy byla – ach! – součástí umělcovy rakousko-uherské vlasti.
Znovu Paříž, tentokrát 1937. Výstava již byla pořádána pod hlavičkou Mezinárodního úřadu pro výstavnictví, jenž akci pořádá dodnes, a poprvé nesla název Expo – název, jímž jsou zpětně označovány i předchozí výstavy.
Bylo už řečeno, že na Expu 1937 létaly chvály kolem československého pavilonu, avšak o Zlatou medaili se tehdy podělily pavilony stojící v areálu shodou okolností proti sobě – německá třetí říše a Sovětský svaz. Netrvalo příliš dlouho a proti sobě nestály jen pavilony, ale i kanony totalitních velmocí – tentokrát nikoli jako výsledek shody okolností, nýbrž zlořečeně dravých kroků obou států.
Na Expu spolu jednotlivé země a národy soupeří mnohem sympatičtějším způsobem, jejich zbraněmi jsou důvtip a vizionářství. Proto je Expo prostorem pro oslňující ukázky pokroku vědy, techniky, ale třeba i umění. Ukazuje reprezentativní a architektonicky odvážné pavilony, slibuje zábavu a též nepřeberné zástupy dychtivých návštěvníků.
Co víc, vyjma vzkazu z blízké nebo vzdálené budoucnosti za sebou Expo zanechává v mnoha případech i dědictví.
Šest milionů lidí, které navštívilo Skvělou výstavu, jak se jmenovala ta první v roce 1851, vytvořilo zisk, který se na dnešní poměry rovná zhruba dvaceti milionům liber. Za tuhle sumu bylo zřízeno několik významných a bez diskusí přínosných institucí včetně slavného Victoria and Albert Museum, jež fungují dodnes.
Koneckonců,
také
další
věc z té doby se
uchytila a stala
se běžným standardem civilizovaného světa. Uchytil se záchod,
který splachuje.
