Na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech pokračovala série rozhovorů Forbes Misfits Talk, která vzniká ve spolupráci s J&T Bankou. V prostorách J&T Magnus Lounge Bar tentokrát přijala pozvání česká basketbalová hvězda Tomáš Satoranský.
Během šesti let v NBA si splnil dětský sen, zahrál si proti největším hvězdám světa a vydělal peníze, o kterých většina sportovců jen sní. Přesto dnes bez váhání říká, že šťastnější byl v Evropě. A největší výzvou jeho života už dávno není basketbal.
Do Karlových Varů se vrací pravidelně už patnáct let. Festival se pro něj a jeho manželku stal každoročním rituálem.
„Když se vracíme do Česka, jsou Vary jedna z prvních věcí, které chceme stihnout. Potkáváme se tady s kamarády, které celý rok nevidíme. Je to takový náš tradiční bod léta,“ říká Satoranský.
Střet snu s realitou
NBA byla pro Satoranského splněným snem. Jenže stejně jako u mnoha evropských hráčů přišlo po prvotní euforii vystřízlivění.
První sezona ve Washingtonu patřila k nejtěžším obdobím jeho kariéry. „Můj sen bylo dostat se do NBA, ale ne sedět na lavičce. Ten první rok byl strašně těžký. Nemohl jsem ukázat, že na to mám, a musel jsem vydržet,“ vzpomíná.
Zároveň poznal i druhou tvář zámořského basketbalu. V době, kdy v NBA ještě nepůsobilo tolik Evropanů, byl pro řadu soupeřů jen dvoumetrovým rozehrávačem z Evropy, o kterém nevěděli, co si mají myslet.
„Stalo se mi, že jsem šel na poslední dvě minuty a před soupeřovou lavičkou trefil několik trojek. A vyslechl jsem si, že jsem trash a co tam vůbec dělám. Když pět hodin čekáte, než si zahrajete, a pak posloucháte podobné věci, není to úplně příjemné,“ přiznává.
Přišly ale i okamžiky, o kterých snil jako malý kluk, třeba zápasy proti LeBronu Jamesovi. „Nejdřív máte obrovskou radost, že proti němu nastoupíte. Ta radost vás ale rychle přejde ve chvíli, kdy ho máte bránit. Teprve na hřišti si člověk uvědomí, jak neuvěřitelný atlet to je. Měl třeba o třicet kilo víc, ale pohyboval se stejně rychle jako ostatní,“ popisuje.
Právě fyzická připravenost hráčů NBA na něj udělala možná největší dojem. Podle Tomáše je to něco, co si člověk u televize vůbec neuvědomí.
V Americe je všechno byznys
Přestože v NBA strávil šest let a vystřídal několik týmů, postupně stále více cítil, že evropský basket je mu bližší. Nešlo jen o samotnou hru, ale o celkové fungování.
„V Americe je sport obrovský byznys. Hodně rozhodnutí je ovlivněno i věcmi, které nemají se sportovní výkonností nic společného. V Evropě je to jiné. Každý zápas má větší význam, fanoušci to prožívají jinak a basket je mnohem týmovější a taktičtější,“ vysvětluje.
Na vlastní kůži poznal i nejistotu, která je s NBA spojena. „Měli jsme malé dítě, zařídili jsme si bydlení a po pár měsících jsem byl zase vytradovaný jinam. Hledali jsme větší stabilitu a tu jsem našel až v Barceloně,“ říká.
K návratu do Evropy mu pomohla i mentalita. Američané jsou podle něj ve srovnání s českou náturou někdy až příliš politicky korektní. Člověk si musí dávat velký pozor na to, co řekne. To bylo něco, na co si podle svých slov nikdy úplně nezvykl.
Po návratu do Barcelony se ale okamžitě utvrdil, že udělal správné rozhodnutí. „Poznal jsem to hned. Ten basket je tady úplně jiný. Mnohem víc týmový, víc o přihrávkách a taktice. Bylo to pro mě strašně přirozené,“ vzpomíná.
A velkým překvapením se pro něj stala i kapitánská páska slavného katalánského klubu. „Jako Čech v Barceloně to opravdu nečekáte. Byla to obrovská pocta,“ říká hrdě.
NBA učí i to, jak nepřijít o všechno
Obrovské kontrakty v zámořské lize automaticky neznamenají finanční jistotu. Satoranský otevřeně přiznává, že právě v Americe se poprvé setkal s profesionálním finančním poradenstvím. Důvod byl jednoduchý. Liga dlouhodobě řešila alarmující statistiku, podle níž značná část bývalých hráčů po konci kariéry čelila vážným finančním problémům.
„Když jsem přišel do NBA, absolvovali jsme takzvaný Rookie Transition Program. Všichni nováčci strávili několik dní v New Jersey a řešila se tam řada témat včetně financí. NBA tehdy vycházela z toho, že zhruba 60 procent hráčů po konci kariéry vyhlásilo osobní bankrot, a snažila se tomu předcházet,“ vzpomíná.
Od té doby sám využívá také finanční poradenství – přesto říká, že úplně nejdůležitější pro něj byly rady, které dostával doma.
„Měl jsem štěstí, že mě rodiče vedli k tomu, abych si dával na věci pozor. Takové ty obyčejné selské rady do života nakonec člověku pomohou možná víc než cokoli jiného,“ myslí si.
Budoucnost po basketu
Ve čtyřiatřiceti letech už zároveň přemýšlí i o tom, co přijde po posledním angažmá. Přiznává, že je poprvé od svých sedmnácti let bez smlouvy a po dlouhé době se ocitl v nezvyklé situaci, kdy může vyčkávat.
Poslední tři sezony v Barceloně ho podle vlastních slov fyzicky výrazně vyždímaly a tělo se začíná stále častěji ozývat. Přesto zatím konec kariéry neplánuje.
„Pořád cítím, že mě to ohromně baví a že mám sportovně týmům v Eurolize ještě co nabídnout,“ říká.
Věří, že má před sebou ještě minimálně dvě kvalitní sezony na nejvyšší evropské úrovni. Přestože už dostal i nabídky mimo evropský basket, na podobný krok se podle svých slov zatím necítí. Teprve poté podle něj přijde čas přemýšlet o další životní kapitole.
Vedle basketbalu dnes stále více řeší také správu majetku a budoucí podnikání. Po letech v zahraničí hledal partnera, který by mu pomohl nejen s financemi, ale také s přípravou na život po kariéře.
„U J&T mě zaujal především individuální přístup. Připadá mi to jako služba skutečně šitá na míru, což je pro sportovce nesmírně důležité. Každý z nás je v jiné situaci a potřebuje něco jiného. Dlouho jsem hledal partnera, který by mi pomohl nejen s finanční správou, ale i s určitou sebeedukací a poradenstvím pro další projekty,“ říká Satoranský.
Přestože investice a správa majetku budou důležitou součástí jeho další finanční strategie, osobní angažovanost si dokáže představit spíše v projektech, ke kterým má blízký vztah. Do budoucna si tak umí představit podnikání na pomezí sportu a gastronomie. Inspirací jsou pro něj například koncepty proteinových barů a podniků zaměřených na zdravé stravování, které dobře poznal ve Spojených státech.
„Nějaké spojení sportu a dobrého jídla, to si myslím, že by k nám sedělo nejvíc,“ naznačuje, jak by mohla vypadat jedna z jeho dalších životních kapitol.
Největší soupeř? Vlastní hlava
Přestože zvenčí může život vrcholového sportovce působit idylicky, Satoranský otevřeně mluví i o druhé straně kariéry. O pochybnostech, frustraci a hledání vnitřního klidu.
„Vnitřní klid určitě nemám. Jak v basketu, tak v osobním životě. Hledám ho prakticky pětatřicet let,“ říká s úsměvem. Sám o sobě přiznává, že byl vždy velmi soutěživý a neuměl prohrávat.
Právě NBA ho ale v tomto směru chtě nechtě změnila. „Když odehrajete 82 zápasů a šedesát jich prohrajete, tak se s tím prostě musíte naučit žít. Jinak byste se z toho zbláznili,“ říká dnes pobaveně.
Velkou oporou mu během celé kariéry byla manželka Anna, také bývalá basketbalistka. Podle Satoranského by bez ní první roky v Americe určitě nezvládl. Je důležité mít někoho, komu se můžete svěřit a kdo tomu zároveň rozumí. Dnes mu navíc život přinesl nové učitele trpělivosti. Jeho děti.
„Teď se mi to všechno vrací. Když hrajeme pexeso, většinou to končí brekem, protože děti také neumějí prohrávat. Je to takový začarovaný kruh a učí mě to větší trpělivosti i kontrole vlastních emocí,“ popisuje.
A když potřebuje úplně vypnout? Překvapivě nesáhne po basketbalovém míči, ale staví Lego. Od covidu už doma nashromáždil několik desítek stavebnic a s úsměvem přiznává, že manželka z jeho sbírky příliš nadšená není.
„Já to vždycky obhajuju tím, že je to investice pro děti. Ale pravda je, že si s tím hraju hlavně já,“ uzavírá v dobrém rozmaru.
Letos si s manželkou znovu dali předsevzetí, že tentokrát opravdu stihnou ve Varech více filmů. Podobný plán už prý měli několikrát, ale šance je tentokrát vyšší.
Po letech náročné kariéry si Tomáš stále více uvědomuje, že vedle velkých sportovních momentů mají stejnou hodnotu i ty úplně obyčejné. A kdo ví, možná se jednou i jeho příběh objeví na filmovém plátně.
