Na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech pokračovala série rozhovorů Forbes Misfits Talks, která vzniká ve spolupráci s J&T Bankou. V prostorách J&T Magnus Lounge Baru tentokrát přijal pozvání režisér Viktor Horák, který předloni získal českého studentského Oscara (Student Academy Awards) v kategorii hraného filmu.
Česká kinematografie už podobné úspěchy zná. Jan Svěrák uspěl s Ropáky v dokumentární kategorii, Darja Kaščejeva získala prestižní ocenění za animovaný film a čeští tvůrci uspěli také v experimentální tvorbě. Hraný film ale českému filmu dosud chyběl. Právě tuhle mezeru zaplnil Viktor Horák se snímkem, který natočil společně s režisérem Pavlem Sýkorou.
Konkurence přitom byla obrovská. Akademie vybírala z více než dvou a půl tisíce studentských filmů z celého světa. Nejprve vznikl užší výběr patnácti titulů, následně sedmi nominovaných a nakonec finálové trojice.
Horák zároveň odmítá představu, že vítěz dostane okamžitě nabídku na celovečerní film. „Není to žádný golden ticket, že za vámi přijde producent a řekne: Tady máte dvacet milionů a natočte si, co chcete,“ říká s úsměvem.
Oceněným podle něj především otevře dveře k lidem, kteří by si jinak mladého tvůrce možná vůbec nevšimli. Najednou už nejde jen o studentský film promítaný na menších festivalech, ale o dílo, které prošlo sítem filmových akademiků a získalo mezinárodní pozornost.
Oscar není cíl, jen důsledek
Přestože se o Oscarovi mluví jako o snu většiny filmařů, Horák věří, že právě touha po ocenění může být při tvorbě nebezpečná.
„Když si člověk řekne, že natočí film, který zaboduje, může už od začátku přemýšlet nad tím, co se bude akademikům líbit. Myslím si, že takhle to nefunguje,“ podotýká.
Podle něj vznikají nejlepší filmy úplně jinak. Režisér by měl vyprávět příběh, kterému sám věří, a nesnažit se odhadovat, co bude fungovat u porot nebo festivalů.
Právě stejnou logiku dnes vidí i u nové generace filmařů. Jako příklad uvádí mladé tvůrce, kteří vyrostli na YouTubu nebo TikToku a dnes dostávají příležitost natáčet filmy pro velká hollywoodská studia.
Ti také neuspěli proto, že by se snažili trefit do očekávání producentů. Nejprve si kolem své tvorby vybudovali vlastní publikum a teprve potom si jich všiml filmový průmysl.
„Podle mě to vzniklo tak nějak živelně. Ty kluky to prostě bavilo a najednou se to potkalo,“ komentuje úspěch těchto mladých tvůrců.
Větší podpora pro méně projektů
Horák odmítá časté tvrzení, že českému filmu chybí talent. Největší problém podle něj neleží v lidech, ale v podmínkách, za kterých filmy vznikají. Rozpočty se podle něj dlouhodobě zmenšují, natáčecích dnů ubývá a scenáristé často nemají podmínky, aby se mohli několik měsíců soustředit jen na psaní.
„Neustále si stěžujeme, že je nedostatek kvalitních scénářů. Jenže když scenáristé nemají podmínky na rešerše ani čas, aby se několik měsíců věnovali jen jednomu příběhu, je to složité,“ myslí si filmař.
Jednou z možností by podle něj bylo podpořit menší počet projektů vyšší částkou. Tvůrci by získali více času na vývoj scénáře i samotné natáčení a nemuseli by mezi jednotlivými etapami filmu hledat obživu jinde. Současně ale připouští, že podobné řešení má i svou stinnou stránku. Příležitost by dostalo méně režisérů a producentů.
Významnou roli dnes podle něj hrají také streamovací platformy. Netflix nebo Apple TV přivádějí do Česka velké zahraniční produkce, které vytvářejí práci pro stovky lidí ve štábech a přinášejí do oboru nové peníze. Právě z pohledu kameramanů, zvukařů nebo dalších profesí je jejich příchod jednoznačně pozitivní.
Na druhé straně ale Horák upozorňuje, že obrovské množství nového obsahu automaticky neznamená vyšší kvalitu. „Jednou za čtvrt roku se na Netflixu objeví skvělý seriál, o kterém se mluví. Skoro každý týden tam ale přibývají další. Nevím, jestli se na ně lidé dívají a jestli to z byznysového pohledu dává smysl,“ poukazuje.
AI bere práci, mladým ale může pomoct
Stejně střízlivě Horák přistupuje i k umělé inteligenci. Nepovažuje ji za hrozbu, kterou je potřeba odmítat, zároveň ji ale nechce pouštět do samotného tvůrčího procesu.
V současné době ji používá hlavně při rešerších nebo při přípravě podkladů. Během psaní scénářů ji ale bere spíš jako pomocníka než spoluautora. „Člověk si musí z toho svého nepřítele udělat kamaráda, aby mu nevzal práci,“ konstatuje s nadsázkou.
Přiznává zároveň, že některé profese už nástup umělé inteligence pocítily. Nejvíce podle něj dopadá na animátory – přesto věří, že filmový průmysl si nakonec najde novou rovnováhu a ušetřené prostředky se přesunou do jiných částí výroby.
Jeho vlastní ambice jsou zatím mnohem střízlivější než hollywoodské sny. Nejbližším cílem je natočit první celovečerní film. Scénáře přitom nejraději píše daleko od města. Ideálně na statku rodičů v Krkonoších.
„Tam se člověk zavře na víkend nebo na týden a má úplný klid. A když to nejde, píšu hodně ve vlacích nebo v autobusech. Člověk tam dvě nebo tři hodiny sedí a nikdo ho moc neruší. To je ideální,“ uzavírá.
Ať už tvoří kdekoli, nesnaží se vymyslet film, který získá další ocenění. Snaží se natočit příběh, kterému sám věří. A právě tahle cesta se mu zatím vyplácí.
