Zatímco české děti v posledním roce bojují zejména s distanční výukou, v Ugandě čelí školství úplně jiným problémům. Vzdělávací instituce ve většině menších měst nejsou připojené na elektřinu a nemají ani přívod vody. Dětem se zde nedostává dostatečného vzdělání, protože kvalitní informace nemají ani sami učitelé. To vše nakonec vede k tomu, že ani v dospělosti nemohou tamní lidé žít plnohodnotný život. 

Jak systém v této východoafrické zemi skutečně funguje, popisuje pro český Forbes Dana Matějů, která se sem přestěhovala se svým manželem, Skotem Jonnym Airdem, před více než třemi lety.

Ve vesnici vzdálené čtyři hodiny autem od hlavního města Kampala společně vybudovali soukromou školu, kterou financují z vlastní neziskové organizace Change Tomorrow. Za cíl si vytkli dostat kvalitní vzdělání k co největšímu počtu dětí a zajistit jim tak lepší budoucnost. 

Seznámili se před několika lety v Anglii, kam Dana odjela po škole, aby se zdokonalila v angličtině. Přes práci servírky v hotelu se nakonec vypracovala až na místo jeho manažerky a rychle získávala cenné zkušenosti s řízením. 

Dana Matějů se svým manželem Jonathanem Airdem

Když se potom s manželem přestěhovali do Glasgow, život je velmi brzy přestal naplňovat. Oba trávili dlouhé hodiny v zaměstnání, aniž by měli čas užívat si života a společného času. Rozhodli se proto dát výpověď, prodat všechny věci až na pár nezbytností a vyrazit do světa.

Outsider
Vydání Forbesu Outsider

Jako dobrovolníci odjeli na několik měsíců do Ugandy, kde pomáhali Danině kamarádce z Česka, která zde vybudovala první dětskou nemocnici dotovanou z nadačního fondu Whisper. 

„Sbalili jsme si jen pár věcí a tři měsíce pracovali v dětských domovech a školách,“ vzpomíná Dana na svou první návštěvu africké země, která ji už tehdy zcela pohltila. Po návratu zpět do Skotska si už jednoduše nemohli zvyknout na svůj běžný život a pracovní stereotyp z doby před odjezdem.

Budova školy před rekonstrukcí

„Člověku leží v hlavě všechno, co viděl, a neustále přemýšlí nad tím, že má možnost někomu skutečně pomoci,“ popisuje Dana, co manžele nakonec vedlo k rozhodnutí vrátit se zpět do Ugandy. Tentokrát však s vlastním projektem.

Před odjezdem založili ve Skotsku charitativní organizaci Change Tomorrow, pro kterou začali pořádat sbírky a shánět sponzory, kteří by jim pomohli sehnat dostatek peněz na vybudování školy. Sami pracovali sedm dní v týdnu a pro ušetření nákladů se přestěhovali na rok k rodičům.

Aktuální podoba školy

V květnu 2017 pak vyrazili s pár věcmi v kufru a čtvrt milionem korun na účtu do vesnice poblíž hlavního města Ugandy. Tam koupili dva akry pozemku se zchátralou budovou bez oken, omítky, elektřiny i vody, ze které měli v plánu vybudovat školu.

To se také nakonec podařilo. Stavbu se z peněz dárců podařilo zrekonstruovat a napojit ji na elektrické vedení z nejbližšího města. Školu dnes navštěvuje 320 dětí, které se tu učí čtení, psaní, počítání a dalším praktickým znalostem důležitým pro místní život.

Tedy alespoň tomu tak bylo do loňského jara, kdy v zemi, stejně jako ve zbytku světa, vypukla epidemie koronaviru.  

V důsledku toho došlo k uzavření škol, které se pomalu začaly vracet do původního režimu až na začátku letošního roku. „My bychom měli znovu otevírat v dubnu a opravdu se na to těšíme. Na druhou stranu jsme ten rok využili na maximum. Pustili jsme se do dalších oprav, přistavěli část budovy s knihovnou a zaměřili se na intenzivní vzdělávání učitelů,“ popisuje Matějů.

Třídy po opravách

Kromě nových metod a přístupů k výuce se lektoři zdokonalovali i v angličtině, která je v Ugandě sice oficiálním jazykem, přesto ji ale v praxi mnoho místních neovládá.

„Anglicky by se mělo učit i na školách, ale vzhledem k tomu, že učitelé ji sami neovládají, většinou učí v jednom z místních jazyků,“ vysvětluje třiatřicetiletá rodačka z Havířova a dodává, že zatímco v Česku musí každý učitel projít několikaletým vzděláním a kurzy, zde jsou to pouhé dva roky, které jim dají jen naprostý základ znalosti jazyka. 

„Místní školství ale nemůžete srovnávat s tím naším. Kdo to nezažil, neumí si to vůbec představit. Třeba učitelé na státních školách ani nechodí na hodiny, takže třídu nakonec učí nejstarší žák. Ve vesnicích se zase mnohdy stává, že přijdou úplně opilí,“ vysvětluje postoj lektorů, kteří mají jistotu stálého příjmu.

Lépe se takovému přístupu dá předejít v případě privátních škol, kde zaměstnanci vědí, že si své peníze musí zasloužit za odvedenou práci. 

Soukromé školy jsou na rozdíl od těch vládních placené, aby si instituce mohla dovolit pokrýt všechny nutné náklady, jako je právě plat učitele, pomůcky nebo jídlo pro děti na celý den. 

„Cena školného se liší na základě lokality a u nás i podle toho, zda je dítě sponzorované dárcem, nebo ne. V případě, že ano, platí rodič zhruba 700 korun ročně. Běžné školné je potom kolem 900 korun za tři měsíce,“ říká. „Svého dárce má momentálně jedna třetina našich dětí, ale i jejich rodiče musí platit alespoň minimální částku, aby si uvědomili, že v životě nic není zadarmo.“ 

Přestože už vedení celé školy se může zdát jako spousta práce pro pouhé dva lidi, aktivity organizace Change Tomorrow se soustředí i na pomoc místním matkám samoživitelkám. Ty pravidelně docházejí na místní farmu, kde se učí, jak se správně starat o zvířata a chod celé farmy, aby si mohly jednou založit vlastní podnikání a postarat se o své děti. 

„V programu je momentálně zapojených osmdesát žen, které učíme různým činnostem na farmě, aby si potom mohly vybrat, co je baví nejvíc,“ vysvětluje Dana a dodává, že mimo znalostí dostanou na samotný rozjezd také finanční půjčku. 

Stavba nové administrativní budovy

Bez příjmu

Organizace žije pouze z příspěvků dárců, kteří se mohou sami rozhodnout, jakým způsobem její činnost podpoří. Nejčastější formou je přitom sponzorství konkrétního studenta, který za tyto peníze dostane školní pomůcky a jídlo na den ve škole. 

„Každému dárci potom posíláme pravidelné reporty, aby měl přehled o tom, na co přesně byly peníze použity,“ říká Dana a dodává, že sedmdesát procent dárců tvoří Češi a Slováci, i přesto, že nadační fond v České republice oficiálně zatím nefunguje.

„Přispět mají lidé možnost v průběhu celého roku. Nejvíce aktivní jsou ale přes Vánoce, kdy pořádáme různé sbírky na nákup školních pomůcek nebo farmářských zvířat,“ dodává.

Důležitá část příjmů plyne od velkých dárců, většinou firem, které přispívají kolem dvaceti tisíc korun měsíčně, nebo jednorázových sponzorů, kteří pošlou i čtvrt milionu korun naráz.

„Takovou částku potom můžeme použít na opravu budovy nebo dostavbu,“ vysvětluje Dana, ale upozorňuje, že každá stokoruna se počítá, protože i tato částka pokryje třem dětem jídlo na den. 

Na farmě se ženy učí také včelařit

Do vlastní kapsy samotným zakladatelům nejde vůbec nic – sto procent peněz, které vyberou, vloží do svého charitativního fondu.

Když se Dany ptám, z čeho tedy s manželem vlastně žijí, odpovídá jednoduše: „Vlastně z ničeho. Jednou za rok nám pošlou peníze naše rodiny na nákup letenek, abychom je mohli navštívit, a potom máme několik jednotlivců z různých koutů světa, kteří nám každý rok pošlou nějakou sumu, která nám pokryje benzin na cestování do školy a jídlo.“

Samozřejmě mě ihned napadne zeptat se, jak si člověk dokáže vůbec zvyknout na život bez stálého příjmu, na který by se mohl v případě nouze spolehnout. „Prostě na to nemyslím,“ odpovídá jednoduše Dana.

„Život tady je ale úplně jiný než u nás. V praxi vám tu peníze ani k ničemu nejsou, protože je nemáte za co utratit.“ Zároveň ale přiznává, že v Africe navždy zůstat neplánují. Jakmile se organizace zaběhne tak, aby se dala řídit na dálku, chtěli by se vrátit zpět do Evropy.