Dodavatelské řetězce aktuálně připomínají obchody před sametovou revolucí. Sehnat dnes kovy či plasty je stejně náročné, jako koupit si za minulého režimu banány nebo toaletní papír. Navíc kvůli tomu ceny surovin rostou o desítky i stovky procent. Mnohé firmy už proto kvůli nedostatku materiálů omezují nebo dokonce zastavují výrobu.
„V Česku jsme podcenili materiálovou soběstačnost. Firmy, které se tímhle tématem zabývají dlouhodobě, jsou teď ve výrazně lepší pozici než zbytek trhu. V poslední době ale vidíme stále větší zájem společností o hledání dlouhodobých řešení, které jim pomohou suroviny recyklovat, udržet je v oběhu a zajistit si tak větší soběstačnost,“ říká Cyril Klepek, šéf digitálního odpadového tržiště a technologické firmy Cyrkl.
Cyrkl teď zažívá nebývalý zájem nejen o plasty a kovy, ale také o papír. Právě odpadní materiály a recykláty jsou podle Klepka cestou, jak surovinovou krizi v dlouhodobém horizontu řešit.
„Česko je druhá nejprůmyslovější ekonomika Evropy. Jsme tak extrémně závislí na materiálových tocích. Pokud v Česku budou suroviny docházet větším tempem, tak to může ekonomiku postihnout víc než covid. Když není z čeho vyrábět, může to mít skutečně fatální následky,“ upozorňuje Klepek.
Na to, že přijde nedostatek surovin, upozorňujete už dlouho. Dalo se ale čekat, že k tomu dojde tak brzy?
To, co pozorujeme nyní, je kombinace dlouhodobých trendů, které se zrychlily, s těmi krátkodobými, které bylo i částečně těžké předvídat. Sešlo se více nahodilých událostí – od továren, které stojí kvůli covidu nebo nedostatku lidí, přes dění v Číně, která v současnosti polyká obrovské množství materiálu z celého světa, až po lodě uvízlé v Suezském průplavu. Ten poslední příklad krásně ilustruje, jak je celý systém křehký.
Firmy
jsou zvyklé jet v ročních cyklech a často jim chybí schopnost
dívat se za roh. Během pandemie mnohé z nich navíc řešily
otázku přežití a neměly prostor pro delší strategické
plánování. Ale právě teď se ukazuje, jak je to důležité.
Náskok v tomto ohledu mají podniky, které už v minulosti zavedly
různé prvky cirkulární ekonomiky. Často to bývají rodinné
firmy s dlouhodobou vizí, kde není jen najatý management na krátké
období.
Co konkrétně tedy mohou firmy dělat, aby si zajistily materiálovou soběstačnost?
Jako první začít u sebe. Spoustu materiálu firmy zbytečně vyhazují jako odpad. Jen v Česku je to dle našich dat na Cyrklu více než třicet milionů tun. Přitom si mohou najít recyklačního partnera, který jim materiál zrecykluje na klíč a vrátí jako vstupní surovinu zpět.
Třeba Siemens si tímto způsobem nechává zpracovávat kovový odpad od hutní společnosti, která mu ho zase ve stejném množství pošle zpět do výroby. Ale hodí se to i pro menší výrobní firmy, které produkují větší množství odpadu ze stejného materiálu, který používají k výrobě.
Jsou v tomhle ohledu některá odvětví napřed?
Hodně pokročilé je třeba stavebnictví, kde už to musí řešit delší dobu, i kvůli tomu, že lomy už nemohou prolamovat svoje limity. A hledají alternativy. Například Skanska proto používá recyklovaný beton, vyvinutý ve spolupráci s českou firmou Erc-Tech.
Společnosti jako Koma Modular zase propagují modulární výstavbu, která se dá opakovaně postavit na různých místech. Naopak české výrobní firmy jsou v tomto ohledu spíše pozadu a cesta k materiálové soběstačnosti a pochopení hodnoty v odpadech je často stále čeká.
Ne na všechno se ale hodí odpadní materiály…
Problém je, že velká část firem vyrábí své produkty pro někoho dalšího – třeba velké řetězce, které si diktují, jak má produkt vypadat. A pokud chtějí jejich odběratelé výrobky z primárních surovin, tak s tím nic nenadělají. Naštěstí už řada firem, jako například IKEA, naopak poptává produkty s recyklátem.
Zároveň je potřeba dodat, že druhotné suroviny obvykle netvoří sto procent výrobku. Ale i když je v něm přidaných jen třicet nebo padesát procent recyklátu, tak už je to velký přínos jak z hlediska soběstačnosti, tak i s ohledem na ekonomickou stránku věci. Teď se ropa Brent vrací na sedmdesát dolarů za barel, což je úroveň, kdy se plastové recykláty stávají levnější.
Pociťujete v současné době na vašem tržišti větší zájem o suroviny?
Ano, a to dost výrazně. Už posledních čtyři až pět měsíců je například obrovský hlad po papíru. S covidem vzrostla extrémně poptávka po různých hygienických prostředcích, na které se používá právě papír. A vyrostla i cena sekundárních zdrojů. Zatímco před rokem byla na tržišti cena odpadního papíru okolo pěti eur a dříve jste museli platit, abyste ho vůbec udali, tak je aktuálně je cena až 170 eur, což se výrazně blíží i ceně primárního vstupu v papírnictví.
Souvisí poptávka po papíru i s boomem e-commerce?
Rozhodně. Papírové krabice se dnes běžně prodávají za desítky korun jedna. Jedné mezinárodní logistické firmě se nám podařilo ušetřit čtyři miliony korun jen tím, že začala papír prodávat ve formě znovupoužitelných krabic.
A co kovy a plasty?
Po kovech roste poptávka už delší dobu. Velký zájem je aktuálně o hliník, ocel a kobalt. A v dlouhodobém horizontu bude extrémně zajímavé lithium, které se stejně jako kobalt používá při výrobě elektroaut. Řada kovů se ale těží v nestabilních ekonomikách, třeba polovina světové produkce kobaltu pochází z Konga, což zase ukazuje na křehkost celého systému.
V souvislosti s rostoucí poptávkou navíc prudce rostou ceny. Když se podíváme na londýnskou komoditní burzu, tak u hliníku vyskočil index meziročně o 62 procent. Cena ocelového šrotu se meziročně dokonce zdvojnásobila. Pro firmy, pro které jsou kovy základní vstupní surovina, je to velká rána.
Stejně tak je obrovský zájem o plasty. Ve velkém se spotřebovávají v Číně a do Evropy se jich tak dostává méně. K tomu, že jde o nedostatkové zboží, navíc přispělo oživení ekonomiky. Jejich cena tak roste i na našem tržišti. A nahoru šplhají také ceny chemických látek. Zároveň je vidět, že většina nabídek se na Cyrklu udá poměrně rychle.
Jak by měl situaci řešit stát?
Stát nám trochu zamrzl. Ministerstvo průmyslu a obchodu připravilo dokument věnovaný politice druhotných surovin a surovinové bezpečnosti, který není vůbec špatně napsaný, ale exekuce je druhá věc. V praxi této problematice stát rozhodně nevěnuje dostatečnou pozornost.
Například
vyvážíme v obrovské míře dřevo, přestože víme, že za rok
bude cena výrazně vyšší a budeme ho draho dovážet. Země jako
USA, Kanada nebo Izrael mají velmi striktní strategie vývozu a
dovozu různých materiálů, ale nic takového v Česku nefunguje.
Ostuda
pro stát je i to, že v Cyrklu máme často
i lepší
data o tom, kolik materiálu v tuzemsku vzniká, než samotná
ministerstva.
A bez přesných dat se jen těžko uzavírá materiálový cyklus a
obecně dělá kvalitní hospodářská politika.
Potřeba jsou v
této oblasti
i různé motivační nástroje typu daňových úlev.
Očekáváte, že současná situace zvedne vlnu zájmu o cirkulární ekonomiku?
Vnímáme to na poptávkách po našich cirkulárních odpadových skenech, v rámci kterých hledáme hodnotu v materiálech, které firmy mají k dispozici. Zájem je obrovský a očekávám, že v souvislosti se současnou situací ještě vzroste. Ani ne tak z důvodu ekologie, ale právě kvůli materiálovému zabezpečení výroby a možnosti ušetřit velké množství peněz.
Věříte, že se i díky tomu podaří surovinovou krizi zvládnout?
Jsem v tomhle ohledu optimista, jelikož firmy si postupně začínají uvědomovat hodnotu svých odpadů. Krátkodobé trendy se snad postupně rozmělní. A těmi dlouhodobými se už naštěstí zabývá i spousta politických stran, které mají cirkulární ekonomiku a materiálovou soběstačnost ve svých programech. Pro příští volební období to bude velké téma.
My můžeme pracovat s firmami na individuální bázi, ale zároveň je potřeba, aby to stát řešil systémově. A jak ukazuje současná situace, není radno brát to na lehkou váhu.
