V roce 1897 se bývalá synagoga pod hradem Rabí vydražila za cenu dvaceti párů bot. O více než století později do její záchrany vložila rodina architektky Vladimíry Martinovské své úspory na důchod. Původně chalupa pro její rodiče se proměnila v místo, které nabízí veškerý moderní komfort i prostor pro rozjímání.

Znáte zápalky Solo? Jak by ne, asi odpovíte, každý v Česku je zná. Ale jestlipak víte, že pod prastarým hradem Rabí, během jehož obléhání ztratil Jan Žižka své oko, se nachází také židovský hřbitov ze sedmnáctého století? A tam leží velký průmyslník Bernhard Fürth, který pomohl v nedaleké Sušici vybudovat právě továrnu na sirky.

Tím ovšem příběh o magnátech končí, protože židovská komunita v Rabí přepychem rozhodně neoplývala. První doklady o jejím osídlení pocházejí z druhé poloviny sedmnáctého století a její někdejší přítomnost dnes připomíná vedle hřbitova také nenápadný dům v podhradí, který více než půldruhého století sloužil jako modlitebna.

O tom, kdo zdejší synagogu navštěvoval a kdo v jejích zdech žil, se přitom dochovalo překvapivě mnoho záznamů. V archivech se objevují koželuhové, řezníci, obchodníci s peřím i chudý vařič potaše, látky získávané z dřevěného popela, která se používala například při výrobě skla a mýdla.

A také Benjamin Seide, označovaný jako „školní zpěvák“, který vedl společné modlitby. Tedy žádní velcí průmyslníci jako třeba v honosné synagoze v Plzni, ale spíš řemeslníci.

Když šla zdejší synagoga v roce 1897 do dražby, byla v tak špatném stavu, že se do ní lidé báli vstoupit. Našel se jediný zájemce a zaplatil 150 zlatých, což byla cena přibližně dvaceti párů bot.

„Nazvali jsme to architekturou chudoby,“ komentuje to Vladimíra Martinovská, která se k historii domu dostala během příprav jeho rekonstrukce. Nedostatek peněz se podle ní táhne archivními záznamy téměř jako červená nit –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ možná jako ta ochranná, kterou si někteří lidé omotávají zápěstí.

Už v roce 1805 byla synagoga v nejhorším stavu ze všech židovských domů v Rabí, a když se v roce 1848 přistoupilo k drobným opravám, představený židovské obce napsal úřadům, že místní komunita nemá žádný majetek a náklady může zaplatit jen on sám.

Dnes je z někdejšího panského domu, kde se ve sklepě bydlelo, v přízemí se lidé scházeli k modlitbám a do ženského oddílu se chodilo po dřevěných schodech a pavlači, ubytování. Už když stoupáte po pár schodech dovnitř, dochází vám, že tohle není vaše „typická víkendovka“.

Jsou tu krbová kamna, dřevěné podlahy, vkusný minimalistický design. Velmi útulno a pohodlně, s pračkou, myčkou i knihovnou s tematickými publikacemi i deskovými hrami. Což může být standard pro řadu ubytování po celém Česku, kterých se zejména za posledních pět let objevila celá řada.

Jenže v bývalé synagoze v Rabí je ještě něco navíc. Cítíte historii, která se skrývá v kamenných zdech útulné kuchyně ve sklepě s výhledem na dvorek, a říkáte si, tady byla možná rituální lázeň mikve.

Minulost této synagogy není vystavená jako v muzeu, ale schovává se v detailech, kterých si můžete, ovšem také nemusíte všimnout. Třeba v očazené zdi po někdejší černé kuchyni nebo v zazděném průchodu do sousedního domu.

Původně totiž nešlo o samostatnou synagogu, nýbrž o část většího panského domu, jehož počátky podle stavebněhistorického průzkumu sahají pravděpodobně až do patnáctého století. Židé si jej pronajímali od vrchnosti a první přímá písemná zmínka o modlitebně pochází z roku 1743.

„Možná čekáte nějakou vzletnou odpověď, ale asi vás zklamu,“ reaguje architektka Vladimíra Martinovská na otázku, jak se navrhuje bydlení v prostoru, který měl kdysi duchovní význam. „Nepřebírali jsme ho jako dochovaný sakrální interiér, ale dům s mnoha vrstvami, ve kterém se dlouho obyčejně bydlelo.“

Po roce 1897 se totiž ze synagogy stal byt a většina původního náboženského vybavení zmizela. Někdejší modlitebnu dnes připomíná především půlkruhové okno v ložnici.

Když Martinovská dům na konci roku 2018 objevila v internetovém inzerátu, hledala přitom místo pro vlastní život. Pracovala tehdy jako architektka v Curychu a plánovala návrat do Česka. Po letech ve Švýcarsku chtěla bydlet někde, odkud to nebude daleko do hor, ale zároveň bude mít blízko k rodině.

O Vánocích se do Rabí vypravila s rodiči. „Na prohlídku jsem jela o Vánocích s rodiči a okouzlilo nás to všechny tři,“ vzpomíná. Líbily se jí proporce domu, jeho poloha přímo pod hradem i skutečnost, že jde o kulturní památku. Co by jiné zájemce nejspíš odradilo, ona sama považovala za výzvu.

Nakonec si ale koupila byt v Plzni a zdálo se, že tím příběh končí. Jenže její rodiče na bývalou synagogu nezapomněli. „Za pár měsíců mi táta volal, že se jim pořád líbí, že mají s mámou něco ušetřeno na důchod a uvažují, že si ji pořídí jako rodinnou chalupu, pod podmínkou, že jim s její rekonstrukcí pomůžu.“ V létě 2019 už dům patřil rodině.

Pro mladou architektku to musela být svým způsobem vysněná zakázka. Historická stavba, velká tvůrčí svoboda a klienti, kteří jí bezvýhradně důvěřovali. Jenže klienty byli zároveň její rodiče a penězi, s nimiž měla hospodařit, jejich celoživotní úspory. „Byla to svým způsobem euforie, ze které jsem během několikaleté realizace hodně vystřízlivěla,“ přiznává.

Na začátku přitom bylo jasné alespoň to, jak má dům fungovat. Jednotlivá podlaží byla oddělená, sklepy nebyly průchozí a na půdu se lezlo po žebříku. Martinovská chtěla vytvořit jeden propojený celek. Kuchyni s jídelnou umístila do suterénu, odkud se vychází na dvorek, obývací pokoj do někdejší modlitebny, hlavní ložnici do bývalého ženského oddílu a další místa na spaní pod střechu.

Právě v podkroví je nejlépe vidět, jak dokázala s historickou stavbou pracovat. Zachovala barokní krov a nové prostory pro spaní umístila mezi jeho trámy a za ně. Když se na dřevo podíváte pozorněji, objevíte drobné římské číslice.

Nejde o současný designový nápad, ale o původní tesařské značky, které si na trámy kdysi vyznačil neznámý řemeslník. Aby bylo možné pod střechou pohodlně spát i v zimě, musela architektka vymyslet dostatečně tenkou tepelnou izolaci. Střecha se nakonec zvedla jen o několik centimetrů.

Podobně pragmaticky se přistupovalo i k vybavení. „Zásadní bylo nešetřit na podstatném,“ vysvětluje Martinovská. Pokud historický dům potřeboval dřevěnou podlahu, dostal ji. Jinde se ale hledaly úspory.

Cihelná dlažba a litinové radiátory pocházejí z jiných staveb, staré stoly, židle a truhly rodiče sami opravovali. Vedle nich stojí nábytek z IKEA a nikdo se za to nestydí. V suterénu si můžete všimnout ocelových konstrukcí s dřevěnými policemi, které nejsou přisazené ke stěnám.

Umožňují totiž proudění vzduchu kolem historického zdiva, které potřebuje dýchat. Vyrobil je architektčin otec, profesí strojař, ve své firmě krátce před odchodem do důchodu.

„Tenhle dům je taková ‚architektura chudoby‘, a proto tady nenajdete žádné exkluzivní designérské kusy nebo vzácné starožitnosti,“ říká Martinovská. A vlastně je to sympatické, vrchní chlubivou slupku ega tu můžete odložit společně s kabátem, uvelebit se na kanape a přečíst si legendy o moudrém rabínovi z Rabí (knihu najdete v knihovně).

Rekonstrukce ale rozhodně takhle idylická nebyla, začala během covidu, kdy chyběli řemeslníci i stavební materiál. Bylo potřeba získat tři stavební povolení, zajistit dotace a skloubit požadavky památkářů s energetickými úsporami. Vladimíra Martinovská navíc stavbu řídila z Plzně, zpočátku při zaměstnání na plný úvazek. Po prvním roce musela rodina dokonce vyměnit hlavního dodavatele.

„Nejhorší ale bylo, že se začaly zhoršovat i vztahy mezi mnou a rodiči. Proto jsem v jednu chvíli skutečně uvažovala o tom, že to prostě nedodělám,“ vzpomíná architektka. Byla tehdy v sedmém měsíci těhotenství a potřebovala si od projektu na chvíli odpočinout. Podobných přestávek následovalo ještě několik, než se podařilo stavbu společně dokončit.

Že navrhovat dům pro vlastní rodinu vyžaduje zvláštní druh odvahy, jí ostatně později potvrdil i architekt Ladislav Lábus. Když přišel Vladimíře Martinovské pogratulovat k ocenění Stavba roku Plzeňského kraje 2025, zeptala se ho, zda někdy něco navrhoval pro své příbuzné. „To bych si nikdy netroufl!“ odpověděl.

O tom, jak náročné je skloubit rodinné vztahy s rekonstrukcí, by ostatně mohla vyprávět i jedna dnes už neexistující podlaha. V obývacím pokoji a ložnici se původně dochovala široká šumavská prkna, která chtěla Martinovská zachránit.

Nechala je pečlivě rozebrat, očíslovat a uložit pod plachtu na dvoře, aby se po dokončení stavebních prací mohla vrátit na své místo. Jenže rekonstrukce se protáhla a její otec mezitím zapomněl, co pod plachtou leží. Jednoho dne všechna prkna rozřezal v domnění, že jde o nepotřebné harampádí.

„Když jsem mu oznámila, že si právě rozřezal tu pečlivě demontovanou podlahu, vystřídaly se v jeho tváři všechny možné emoce a já se na něj ani nedokázala zlobit. Pamatuju si, že jsme u toho jedli polévku a jenom mlčeli.“

Dnes už má příběh šťastnější pokračování. Dům získal ocenění Stavba roku Plzeňského kraje, dostal se do výběru Amazing Places a rodiče architektce jako poděkování za její práci darovali spoluvlastnický podíl. Původně soukromá chalupa se otevřela hostům, kteří sem přijíždějí na víkendy i delší pobyty.

Rabí
info Foto Matěj Hošek

Martinovská přitom nechtěla, aby se židovská minulost domu zredukovala na několik historických dat v informační brožuře. V jednotlivých pokojích proto najdete ilustrace židovských rituálních předmětů od Filipa Šenkeříka z plzeňské Sutnarky. Je mezi nimi chanukový svícen, pesachový talíř nebo mizrach, označení směru modlitby k Jeruzalému.

„Venkovské synagogy totiž nesloužily jenom jako modlitebny. Byly zároveň školou a knihovnou, konaly se v nich svatby a další obřady a řešily se tu organizační záležitosti celé komunity,“ připomíná Vladimíra Martinovská. I ona by si přála, aby se tady i dnes lidé scházeli, četli a možná se dozvěděli něco nového.

„Jestli se teď něco změnilo, tak jsme to my, její uživatelé,“ říká Martinovská. Od první návštěvy Rabí se vrátila ze Švýcarska, vdala se, narodila se jí dcera a založila vlastní architektonický ateliér v Plzni. Dům dál stojí, působí až nenápadně, když si vyšlápnete od náměstí, od populárního hostince Vystřelený Vočko.

„Čas plyne, lidé přicházejí, stárnou, odcházejí a přicházejí další, někteří i z různých zemí a kultur. A ty kamenné stěny tam takhle budou stát klidně dalších pět set let,“ uzavírá Vladimíra Martinovská.

Bývalá synagoga v Rabí

Adresa: Rabí 102, 342 01 Rabí

Kapacita: Až 8 osob, 3 ložnice

Cena: Orientačně 4600 korun za noc za celý objekt