skip to main content
Forbes History

Nobelovi se přezdívalo Obchodník se smrtí. Jak to, že nejprestižnější vědecká cena nosí právě jeho jméno?

I na dnešní dobu plnou fake news by to byl vážně „solidní“ počin. Taková chyba, splést si při úmrtí sourozence! Jenže právě novinářský šlendrián stojí z velké míry za tím, co dnes považujeme za samozřejmost – za udílením Nobelových cen, jež kromě prestiže zahrnují i velmi štědrou odměnu.

Paříž, jaro 1888. U Seiny umírá Ludvig Nobel a tamní tisk, bůhvíčím popletený, pouští do světa ve vzácné shodě titulky: „Zemřel obchodník se smrtí.“

Tušíte správně, místo Ludviga v textu stojí Alfred. Ego muže, který v sobě snoubí ohromující bohatství a ještě výraznější pohrdání vlastním životem, tím dostává poslední ránu. Čte o sobě následující slova: „Zbohatl na tom, že vymyslel nový způsob, jak zabít co nejrychleji co nejvíc lidí.“

Střih do října 2021. Objevují se další laureáti „nobelovek“ za literaturu, chemii i v té obvykle nejspornější kategorii – za mír, za mír pro lidstvo. Alfred Nobel přitom toužil najít mír hlavně ve své vlastní duši.

Pokud snad k tomu učinil aspoň pár dílčích kroků, falešné nekrology je zasypaly dalším utrpením. Rozmetaly jeho naděje. Jako dynamit.

„Byl zděšen a jeho posmrtná reputace se následně stala jeho posedlostí,“ líčil před lety pro AFP americký novinář Scott London, který se Nobelovi dlouhodobě věnuje. „I proto změnil poslední vůli.“

Dynamit, Nobelovo nesmrtelné a zároveň smrtící dědictví. Bylo by však chybou zredukovat švédského génia pouze na výbušniny. Mimořádný muž, který plynule mluvil anglicky, německy, rusky a francouzsky, skutečně bohatl na prodeji dynamitu válčícím evropským mocnostem.

Bum: jeho majetek ale rostl dál. Tvořila ho přibližně stovka továren na dynamit a munici, rozesetých od Evropy přes Jižní Ameriku až po Austrálii. Nobel dále držel významné podíly v důlních společnostech, především v těch soustředících se na zlato. Vycítil i potenciál „černého zlata“ a investoval do Baku Petroleum, ruské ropné společnosti na březích Kaspického moře.

Další příjmy zajišťovaly některé z jeho 355 mezinárodních patentů. K tomu přičtěte osobní majetek odpovídající standardu dnešního miliardáře – luxusní jachtu, údajně první na světě s hliníkovým kýlem, chov závodních koní a nemovitosti v Sanremu, Paříži i v rodném Švédsku.

Reklama

Jsou-li Nobelovy ceny díky svému finančnímu zázemí věčnou připomínkou zručnosti a inovativnosti lidského pokolení, Alfred Nobel poslouží za věčný příklad toho, že materiální přepych se nerovná štěstí. Ničila ho – vcelku logická a oprávněná – kritika. Připadal si nepohledný, osaměl.

A když necítil štěstí, chtěl od života aspoň pořádek. Proto dal do novin inzerát: „Velmi bohatý, velmi vzdělaný a postarší gentleman hledá ženu, která by dohlédla na jeho domácnost.“

Nejde ani tolik o to, že Nobelovi bylo jen 43 let, vnímání věku se od devatenáctého století výrazně posunulo. Podstatnější je, že na nabídku kývla jistá Bertha von Suttner, občanstvím z Rakouska-Uherska a přesvědčením pacifistka.

Pracovala u něj pouhý týden, přáteli však zůstali téměř dvě desetiletí, až do Nobelovy smrti. Podle citovaného novináře Londona právě ona Nobela zásadně ovlivnila. Někteří jiní experti na jeho život to považují za přehnané, London však tvrdí, že von Suttner mu pomohla pochopit rodící se mírové hnutí.

„Informuj mě, přesvědč mě. A já pak pro hnutí udělám něco opravdu velkého,“ cituje London z Nobelovy korespondence.

Když 10. prosince 1869 zemřel, v poslední vůli odkázal nově vzniklému fondu 94 procent svého majetku, přesně 31 milionů švédských korun, při započtení inflace přibližně 200 milionů současných dolarů. Dnes je ovšem majetek fondu, z něhož plynou laureátům odměny v aktuální výši 25 milionů korun, odhadován na více než dvojnásobek. Celoživotní byznysmen Nobel zkrátka dokáže vydělávat i po smrti.

A aby nebylo ironických odboček dějin málo: i po smrti se v jeho případě mávalo zbraněmi.

Tuto historku totiž popisuje sám web Nobelových cen – řešení pozůstalosti se ujalo trio Švédů, mezi nimi mladý Nobelův asistent Ragnar Sohlman. Aby se vyhnuli placení dědické daně ve Francii, odjel tam Sohlman údajně s pistolí v kapse a sám v rámci jakési bondovské akce odvezl z bank Nobelovy cenné papíry, které se následně prodaly v Londýně a ve Stockholmu.

Nobelovo jméno v podobě cen zůstane vryto do povědomí tak dlouho, jak bude existovat současná civilizace, pořád se ale ozývají i výbuchy a střelba. A spolu s nimi věčné dilema: jsou-li prostředky, které dnes konají dobro, umazány od krve, jak vlastně pohlížet na toho, kdo je kdysi vydělal?