Někdy jsem nebyl schopen slova. Věděl jsem, že je nutné navázat na vyřčenou odpověď další otázkou, já se ale zmohl na pouhé „no jo…“ A mezitím lapal po dechu. Při vší úctě k mnoha dalším skvělým respondentům, rozhovor s Josefem Mašínem byl za celou mou novinářskou kariéru tím bezkonkurenčně nejsilnějším.
Rozhovor najdete v aktuálním vydání magazínu Forbes, který je dnes k dispozici pro předplatitele Forbes Premium a zítra bude na stáncích. Z obálky Forbesu hledí portrét muže, o němž kolegyně, když si jej prohlédla, prohlásila, že na svých jednadevadesát vypadá dobře. A dodala: „Kdyby byl v Česku, takhle vypadat nebude.“
Svatá pravda. Josef Mašín by takto ve své vlasti vypadat nemohl, neboť by už bezmála sedmdesát let nežil. Kdyby byl v roce 1953 chycen, když se přes desítky tisíc ozbrojenců probíjel do Západního Berlína, byl by popraven. Na komunistické šibenici ostatně skončili dva z jeho spolubojovníků, Václav Švéda a Zbyněk Janata, kteří při strastiplné odysee chyceni byli.
Josef Mašín s bratrem Ctiradem a Milanem Paumerem přes železnou oponu navzdory veškeré nepravděpodobnosti prošli, byť se několikrát ocitli v tak neřešitelných situacích, že by na ně pětník nevsadil ani blázen.
Foto David Turecký
Ačkoli pouť za svobodou směřovala zdánlivě neodvratně k tragédii, ti tři se zázračně dočkali happy endu, přičemž výraz „zázračně“ není v tomto případě žádnou nadsázkou.
Josefu Mašínovi jako by však jeden happy end nestačil. Syn stejnojmenného otce, jedné z největších postav protinacistického odboje, rozjel ve svobodném světě úžasnou podnikatelskou dráhu a minimálně na české poměry se stal miliardářem.
Tahle část jeho života přitom není příliš popsaná, proto jsem za Josefem Mašínem letěl do kalifornské Santa Barbary, kde žije. Výsledek našeho povídání je, jak již bylo řečeno, v květnovém Forbesu.
Tento text je osobní, takže nemusím dodržovat novinářskou objektivitu. Zde je to velmi úlevné, protože mohu přiznat, že pro mě šlo o fascinující setkání s hrdinou. S hrdinou, jehož osud je zhusta úmyslně karikován, takže pohled na něj je častokrát zcela překroucený, což by mnohem víc než Josefa Mašína mělo trápit českou společnost, neboť ji to zásadně limituje v pokusech o sebereflexi.
Foto David Turecký
Činnost odbojové skupiny bratrů Mašínů a jejich průnik skrz východoněmecké a sovětské obklíčení do amerického sektoru Berlína jsem dobře znal už před návštěvou v Santa Barbaře. „On to ví líp než já!“ rozpřáhl Josef Mašín v jednu chvíli ruce, když jsem si mu nesměle dovolil poopravit chybičku v chronologii drastického dobrodružství.
Ne, samozřejmě jsem to lépe neznal. A především jsem nic z toho neprožil, lépe řečeno nepřežil. Přesto – nebo právě proto – jsem bral Mašínova slova jako vzácný druh ocenění.
Hlavně však pro mě bylo magicky nepopsatelným zážitkem poslouchat to, co jsem hltal v knihách, přímo z úst aktéra nejdramatičtější a nejheroičtější kapitoly studené války. Teď, s odstupem několika dní, vlastně čím dál víc nemohu uvěřit tomu, že se mi to vůbec přihodilo.
Logicky jsem chtěl v textu pro tištěný Forbes upřednostnit tu méně zmapovanou část Josefova života, tedy to, co se odehrálo poté, co se prodral na Západ. Proto jsem některé pasáže rozhovoru se vzpomínkami, které již byly několikrát publikovány, záměrně potlačil a nedal „na papír“.
Záměrně, ovšem s nesmírnou lítostí, neboť ty vzpomínky jsou strhující, je-li to tedy vhodná charakteristika pro líčení velmi drsných a velmi mrazivých zážitků. Následujícími úryvky si tak vlastně tuto lítost a pocit provinění žehlím, vy prosím berte v časopise nepublikované výňatky z interview jako jakýsi bonus k hlavnímu textu květnového čísla.
„U vesnice Waldow jsme se dostali do obklíčení,“ říkal Josef. „Odevšad zněly tlampače: Vzdejte se a bude spravedlivý soud, vše dobře dopadne. Nám bylo jasné, jak ‚dobře‘ to dopadne: oprátka. Byli jsme dohodnuti, že se v bezvýchodné situaci sami zastřelíme a nebude-li někdo z nás ozbrojen, zastřelí ho ten, kdo zbraň mít bude.“
Málem k tomu i došlo, že?
„Policisté a vojáci byli tak čtyři pět metrů od nás. Já měl pistoli, Milan Paumer ne, tak se k němu nakloním a tiše se ho ptám: Chceš ji teď? Jako kulku. A Milan: Raději ještě chvíli počkej. A vidíte, nakonec se dožil skoro osmdesáti let.“
Pokud se nepletu, otázku, zda chce zastřelit, uslyšel i Václav Švéda…
Byl těžce zraněn střelbou od Němců, ztratil hodně krve, my se s ním s těžkým srdcem rozloučili, protože jsme byli odhodláni pokusit se obklíčením za každou cenu ve tmě proběhnout a Vašek na to neměl sílu. Skutečně jsem proběhli a Vašek byl najednou v příkopu vedle nás, byl tam dřív než my. Z toho je vidět, čeho jsou lidé schopni, když je pohání adrenalin.“
Co bylo dál?
„Vaškovi ale následně všechny síly došly. Nechte mě tady, žádal nás. Seděli jsme pod stromem a ptali se ho: Chceš zastřelit? Zastřelíš se sám? On, že se pokusí dostat do hájovny nebo někam a tam se schová. Druhý den ho našli.“
Odpusťte, že vás trápím, ale jak jste se vlastně v Americe dozvěděl, že byl Václav Švéda popraven a s ním i Zbyněk Janata a váš strýc Borek Novák, který byl prohlášen za hlavu vaší odbojové skupiny?
„Dozvěděli jsme se to až někdy v roce 1956, přitom všichni tři byli popraveni v květnu 1955. Maminka zemřela v kriminále v červnu 1956, teprve poté k nám přišla zpráva o popravách. Podle mě nám ji sdělil prokurátor Jaroslav Drábek, který vedl žalobu proti říšskému protektorovi K. H. Frankovi, po komunistickém puči emigroval do Washingtonu a my za ním jezdili na víkend.“
Snad je už teď lépe k pochopení mé konstatování z úvodu, že jsem občas nebyl schopen slova. Nyní ze sebe naopak slova chrlím – musím se vypovídat ze zcela výjimečného setkání.
Zato jeden pocit byl ve mně už před rozhovorem a je v něm i po něm – obavy, i když pokaždé z jiných důvodů.
Cestou z Los Angeles do Santa Barbary, jež podmanivě kopíruje pobřeží Pacifiku s vlnami, v nichž řádí surfaři, se mě spolucestující ptal, s jakými očekáváními za Josefem Mašínem jedu. „S obavami,“ přiznal jsem.
Byl jsem nervózní z představy, kterou jsem si o Josefovi Mašínovi předem udělal – že jej život zocelil k tvrdosti a tvrdost je postojem, s nímž přistupuje ke světu, k okolí. Říkal jsem si, že třeba nechtěně, poněvadž to nebudu tušit, položím jemu nemilou otázku a kvůli ní se pak bude celý rozhovor odvíjet ve špatné atmosféře a výsledek pak bude samozřejmě také špatný.
To by mě strašně mrzelo. Kvůli Forbesu, avšak nezastírám, že mnohem víc kvůli sobě.
Nic takového se nestalo. Josef Mašín byl vstřícný a laskavý hostitel. Je konzistentní, a tedy nekompromisní v názorech, ale umí se smát, vtipkovat, být pozorný. Dopředu jsem si umiňoval, že nebudu zklamaný, ať bude jakýkoli. Nyní vím, že jsem si to umiňoval zbytečně – i s rizikem, že to vyzní servilně, prohlašuji upřímně, že jsem ze Santa Barbary odjížděl nadšený.
Foto David Turecký
A jaké že obavy mě pronásledují dnes? Mám strach, že už na žádný takhle silný, takhle fantastický příběh nenarazím. Demotivuje mě myšlenka, že ať budu psát o čemkoli, bude to ve srovnání s tím, co právě ve Forbesu vyšlo, v mých očích nedostatečné, že to v mých očích bude – omlouvám se – plytké.
Jistěže tahle demotivace časem přejde. Výjimečný pocit a vděčnost osudu za střetnutí s Josefem Mašínem ve mně však zůstane napořád.
