skip to main content
Forbes History

Dikobraz na Nový rok vtipkoval o Marshallově plánu, ale k smíchu to nebylo. Republiku zbarvila krev nevinných

4 minut čtení

Do Nového roku se má vstupovat zvesela a s nadějí. Proto přineslo úvodní číslo humoristického časopisu Dikobraz v roce 1950 na titulní stránce kresbu spokojené socialistické dívky schované pod obřím pláštěm vojáka Rudé armády.

Na tenhle zimník marně sypali představitelé imperialistů haldy sněhu z pytlů s jednoznačnými nápisy Severoatlantický pakt, Atomová bomba a Marshallův plán. Neboť, jak praví text pod obrázkem, šlo o „nepromokavý a nejteplejší plášť proti sebestudenější válce“.

George Catlett Marshall, jehož jméno bylo na jednom z mrazivých pytlů napsáno, dostal o tři roky později Nobelovu cenu míru. Stejný časopis, a dokonce i stejný kreslíř – Leo Haas – přispěchal s karikaturou, na níž si Marshall posteskne, že by raději než Nobelovku obdržel nacistický Řád krve, kdyby byl ještě k mání.

Ha, ha, ha. Smát se takovým vtipům mohli výhradně masochisté. Jen oni mohli mít potěšení z osudu vězňů za ostnatým drátem, s nimiž stalinistický režim dle libosti smýkal.

Ke skutečnosti, že se poválečné Československo ocitlo v područí Kremlu, přispěl výraznou měrou právě plán nesoucí Marshallovo jméno. Respektive skutečnost, že stát směřující k totalitě tento plán nepřijal.

Reklama

Americký generál Marshall, hrdina druhé světové války, od jehož narození uplynulo poslední loňský den rovných 140 let, svůj plán přednesl 5. června 1947 na Harvardově univerzitě. Cíl plánu spočíval v poskytnutí ekonomické pomoci konfliktem zdevastované Evropě, a tedy přispění k její rekonstrukci.

George Catlett Marshall, jak ho v roce 1949 zvěčnil malíř Thomas Edgar Stephens | Foto National Portrait Gallery

Marshall se zásadním způsobem podílel na porážce Hitlera a dva roky po ní se z pozice amerického ministra zahraničí snažil zásadně přispět k obnově rozvrácené ekonomiky zruinované Evropy, která se vlastními silami neměla šanci zvednout a tonula v chudobě.

Svůj záměr politik prosadil, jeho plán začal být realizován. Spíše než přímé finanční půjčky dostávaly země darem dodávky zemědělských a potravinových přebytků, surovin, polotovarů a průmyslového zboží. Evropa byla zachráněna před bezprostředním krachem a dostala pevné základy pro pozdější ekonomický růst.

Pomoc přesáhla částku 200 miliard dolarů.

Marshallův plán stál u zrodu takových velkolepých projektů, jako byla kultivace půdy v Itálii a Nizozemsku nebo výstavba přehrady v Rakousku, využívající energii z tajících ledovců. Převedeno na dnešní ceny přesáhla štědrá pomoc částku 200 miliard dolarů.

George Marshall zdůrazňoval, že plán není namířen proti žádné zemi. „Pouze proti hladu, chudobě, strádání a chaosu,“ konstatoval, i když si zároveň uvědomoval, že zoufalá situace, jejíž řešení nebylo v moci Organizace spojených národů, v sobě nese nebezpečí rozpoutání dalších běsů.

Marast strádání a bídy je ideálním prostředím pro zrod příšer – povstal z něj nacismus a nyní hrozilo, že po hnědém strašidle uzme kus svobodného světa strašidlo rudé, tedy komunismus. Znemožnit, aby špatné hospodářské situace využil další zvrhlý režim, to byl zřetelný podtext americké velkorysosti.

Reklama

Pomoc proto byla nabídnuta i Sovětskému svazu a zemím, které se čím dál víc posouvaly do sféry jeho vlivu, a patřilo k nim i Československo. Sověté podanou ruku odmítli prakticky ihned, což lze považovat za dovršení rozpadu protihitlerovské koalice. Od československých představitelů ovšem kategorické a okamžité „ne“ nezaznělo.

Osvobozená republika na tom byla ekonomicky bledě a spoléhání na nejbližšího spojence, Sovětský svaz, příliš nevycházelo: Moskva nebyla schopna poskytnout prostředky na nakopnutí hospodářství, a když už dodala například suroviny, byly nevhodné pro zdejší produkci, dosud uzpůsobené vyšší kvalitě ze Západu.

Marshall se tak trefil do doby, kdy se domácí ekonomové začali shodovat na nevyhnutelnosti zahraniční pomoci. Tehdejší šéf československé diplomacie Jan Masaryk se v první reakci postavil k Marshallově plánu kladně, avšak v přesném vidění věcí též upozornil, že se z plánu nesmí stát dělící čára napříč Evropou.

Konec iluzí přišel záhy.

„Pokud Evropu rozdělí na ovce a kozly a budou mi říkat, že jsem kozel, tak já se přirozeně za kozla zatím nepovažuji. Chci tím říct, že nebude-li jednotnost mezi státy, bude postavení Československa velmi obtížné,“ pronesl Jan Masaryk.

Jeho země původně oznámila, že se v Paříži zúčastní konference o Marshallově plánu, a západní komentátoři z toho s nadějí usuzovali, že Stalin přece jen neutahuje tak silně šrouby a Československo není jeho otrokem. Konec iluzí přišel záhy: Masaryk a předseda vlády Klement Gottwald jeli nejprve na konzultace do Moskvy a po nich se už „výlet“ do Paříže nekonal.

Moskva a žádná Paříž. Tak už tomu mělo být navěky. „Navěky“ sice v tomto případě trvalo „pouhých“ 40 a něco let, ale stačilo to k devastaci mnoha lidských životů i celkového stavu republiky.

Že se Marshallův plán nesmí stát dělící čárou napříč Evropou? Přesně tou se stal. Na jedné straně byl prosperující svobodný svět, na druhé totalitní režim vedoucí to i hospodářsky od desíti k pěti. A Jana Masaryka, který před dělící čárou varoval, našli po komunistickém puči v únoru 1948 mrtvého pod oknem, podle nejpravděpodobnější verze zavražděného.

Marshallův plán přijalo 16 zemí, v Československu se o něm v dalších letech psalo jako o „zakuklené larvě hospodářské poroby evropských národů a zárodku úpadku národního hospodářství“.

Zrovna tahle citace pochází z publikace Žoldnéři války. Na její obálce je fotografie ženy před soudem, za jejímiž zády se srocují vojáci – podle všeho nacisté – s bubnem a trumpetami. Za jejich siluetami apokalypticky plápolá hořící město, ženou na obálce je režimem popravená politička Milada Horáková…

Aktuální vydání magazínu

V alternativních dějinách Československo ekonomickou pomoc od USA přijalo, vykonstruované monstrprocesy neproběhly a do historie státu neprosákla krev nevinných a nespočetná řada zničených osudů.

Kdyby, kdyby, kdyby… Faktem naopak byly dějiny, jež s nesmiřitelnou přímostí popsal ve svých denících umlčený básník Jan Zábrana: „Už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály, pak už byla jen ta obrovská lavina asiatské lži, to smrtící sevření asijského hnoje.“

Příběh Marshallova plánu může být mimo jiné i mementem pro rozhodnutí, která lidé právě s příchodem Nového roku ve zvýšené míře činí. Každé rozhodnutí přinese následky, byť většinou se jedná o maličkosti.

Dobré je však myslet na to, že někdy mohou být následky fatální. A nejdou vzít zpět.

Reklama
Reklama