Herec a autor populárních gastromap přichází s novým projektem, Brno 100. Proč tuhle knihu potřebujete především k tomu, abyste se zbavili předsudků vůči Brnu i vůči skutečnosti, že Lukáš Hejlík kvůli slavnému jménu nemusí v restauracích platit, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Jak nápad udělat brněnskou gastromapu vznikl?
Popravdě nemůžu za to já, ale moje nakladatelka Adéla Hálková z Došel karamel, která říkala: Hele pojďme udělat Brno. Vždycky jsme se věnovali celé republice, knížky 365 i 555 byli celorepublikoví průvodci. Moje první reakce byla: Neblázni, to je blbost, do toho se mi vůbec nechce. Ale už ten večer jsem o tom začal přemýšlet.
Proč jste si myslel, že to byla blbost?
Moje hlavní výsada není, že bych byl odborník na gastronomii, ale spíš, že jsem leckde byl a vycházím ze svých četných zkušeností a návštěv. Tak jsem si říkal, že to není úplně dobré zaměřit se na jednu adresu.
Ok, foodies vědí, že se v Brně dějou velké věci. Na druhou stranu si spousta lidí koupila 365 nebo 555, protože je to praktická knížka o celém Česku a proč by si měli kupovat jen Brno. Ale je vidět, že tohle není můj obor a nakladatelky věděly, co dělají, protože výsledky prodejů jsou zatím velmi dobré.
Jaké jsou tedy prodeje Brna? A jak vychází v porovnání s předchozími knihami?
Knihy 365 se prodalo, nepletu-li se, 45 tisíc kusů, titulu 555 se prodalo 35 tisíc a Brno 100 jsme tiskli v nákladu osm tisíc. A vypadá to, že se vyprodá do konce prázdnin.
Jak jste brněnskou stovku sestavoval?
Z hlavy jsem hned věděl o šedesáti super podnicích a říkal jsem si: bomba, ale chtělo by to lepší číslo, dejme stovku. Nakonec jsem zjistil, jaká to vlastně byla mise. Ne že by ty podniky do stovky v Brně nebyly, naopak, vybíral jsem celkově ze 180, ale musel jsem jich hromadu navštívit, abych zbývající čtyřicet našel.
Kolik jste jich musel obejít?
Kvůli těm dalším čtyřiceti jsem byl tak v osmdesáti, sto dalších. Měl jsem takovou tlustou čáru a tam posouval neustále nahoru dolů dvacet podniků. Dodnes mám nějaké vnitřní otazníky, jestli to mělo být tak, nebo jinak.
Ale je to výběr a mám radost, že drží laťku. Samozřejmě jsem to sestavoval tak, aby to byly moje osobní tipy, ale zároveň, aby to nebylo jednožánrové.
Nechtěl jsem knihu kaváren Brna, i když, jasně, kromě Austrálie je Brno asi nejpředimenzovanější kavárenská světová velmoc. Ale chtěl jsem mít tipy na pivo, fine dining, promítnout tam starou brněnskou scénu i všechny nováčky, kteří jí dnes otřásají. Chtěl jsem tam všechny ty bistra s národní kuchyní, kterých se v Brně teď objevilo strašně moc.
Národní kuchyní? Co tím myslíte?
Bistra národních kuchyní světa. V Brně je kavkazská restaurace, jsou tu mongolské knedlíčky, úžasná vietnamská scéna, třeba Večerka Brno, což je úžasný podnik druhé vietnamské generace, která si tak trochu dělá srandu z té první, proto se jmenuje Večerka.
Naproti tomu je naprosto autentická vietnamská restaurace Bonjour Vietnam. Najdete tady americké BBQ, podle mě nejlepší falafel v Česku. A tohle mě baví, protože tyhle národní kuchyně z nás dělají trochu kosmopolitnější lidi, nadšence, obyvatele, foodies.
Takovéhle cestování na talíři je hrozně obohacující. A to je předpoklad, který konzervativním Čechům chybí, nabourává totiž jejich „uprdelnost”. Podle mě je to důležité.
V čem je Brno jiné než Praha?
Jasně, Praha má samozřejmě lepší gastronomii než Brno, ale nemá tu jedinečnou atmosféru. Ta je na jihu Moravy prostě nepopsatelná. A jak zjišťuju pro spoustu Pražanů nepředstavitelná.
Vidím to na sítích, lidi mě označují, moc rádi cestují po Česku a objevují jeho krásy, o kterých často do covidové doby netušili. Ale nevidí důvod, proč jet do Brna.
A navíc přidávám asi 150 dalších kulturních tipů, tipy na parky, zašívárny, místa, kde je prostě hezky. Jsou to „fleky“, které mi doporučili místní. Brněnská gastroscéna je naprosto komunitní záležitost, pomáhají si navzájem, navštěvují se, přejí si a není to póza, což je dokonalé. To je v Česku taky nenapodobitelné.
Je rozdělení Čechy versus Morava stále aktuální? A nemění se to právě díky gastru?
To je dobrá otázka a těžko říct, jestli Čechy versus Morava, respektive Praha versus Brno, je pořád živé téma. Doufám, že už dávno ne. A teď je otázka, jestli to je pravda, nebo jestli si přeju, aby nebyla.
Samozřejmě, když slyším vtipy typu „poslední zatáčka před Vídní” a „věci jsou dobrý, špatný, a v Brně” a nevím, kolik těch vtipů je… Neříkám, že nejsou dobré, ale už je to omšelé.
Jedna věc je humor a druhá věc je připravovat se o nějaký rozhled. Myslím si, že velmi často se lidi automaticky ochuzují o věci jenom proto, že mají předsudky. Já sám jsem toho důkazem celým svým počínáním s Gastromapou.
Za devět let, co to dělám, jsem opustil spoustu předsudků. Mnohem víc to bylo vidět na umělecké divadelní úrovni. Na začátku při studiích jsem si představoval, jak změním divadelní scénu a budu psát dějiny, jak dobudu české herectví. A skončil jsem v Ordinaci (seriál Ordinace v Růžové zahradě, pozn. redakce).
Člověk pak vystřízliví, ale vymyslel jsem si záležitosti jako je Listování, díky kterému vlastně dělám i Gastromapu jako druhý projekt. Jsem na něj strašně hrdý, protože vím, že má nějaký celorepublikový přínos.
Myslím si, že tím něco dělám pro naši zemi, kterou mám moc rád. Zároveň si uvědomuji, že nikde jinde na světě bych to nemohl dělat, protože Česko je na to tak akorát velké a rozvíjející se. Tak bych byl rád, kdyby se lidi neochuzovali o zážitky, o touhu víc poznávat svou zemi, tedy i sami sebe.
Co musel podnik splňovat, aby se do výběru dostal?
To se těžko definuje. Je to můj osobní průvodce, který dělám ve vší subjektivitě naprosto objektivně. Myslel jsem samozřejmě na pestrost, ale zároveň mi podnik musel připadat natolik originální, že když tam pošlu člověka s gastronomickými zkušenostmi z Česka, z Evropy i z jiných světadílů, tak ho to bude bavit.
Aby mu to připadalo originální, zajímavé a inspirativní. Aby to nebylo opatrné jako hudební dramaturgie Radiožurnálu. To jsou moje kritéria, jak vlastně dávám podniky každý den na Gastromapu na Facebook.
Jak dlouho jste dával Brno dohromady?
Myslím si, že jsme začali v únoru a knížka se oficiálně křtila 18. června.
Kolikrát jste každý podnik navštívil?
To nejde úplně říct, třeba Eggo Break Feast bistro, které je asi jedna z nejlepších adres na snídani v Česku, jsem navštívil nespočetněkrát. Stejně tak Būcheck, Monogram espresso bar, ale to byly podniky, kde jsem si byl jistý.
Spoustu z nich jsem možná navštívil jen jednou, řadu z nich dvakrát, byly tam i dva podniky, který jsem nenavštívil a stejně jsem je tam dal. Ještě totiž neotevřely a já věděl, že budou natolik zásadní, že by mi ve výběru chyběly. Takže to bylo celé strašně individuální.
O které podniky šlo?
Jeden je Dezertína, to je Zuza Zuzáková z Būcheku. Dnes už má svůj sweetshop s croissanty otevřený a jede to neskutečně, každý den má už v poledne skoro vyprodáno. Druhé místo je Kaple Brno, které je už dva roky hotové, ale přes covid neotevřeli. I tenhle bar s naturálními víny už otevřel, já se teprve chystám, ale bude to pecka, to jsem si jistý.
Kolik vás příprava knihy stála?
Na tohle odpovídat je pro mě složité, ale děkuju, že se ptáte. Protože od mého posledního rozhovoru ve Forbesu, kde jsem tehdy řekl, i když jsem to neměl přesně spočítané, že jsem za jídlo utratil milion a půl, a ono to plus mínus tolik za těch skoro deset let opravdu bylo, se to prohnalo bulvárem, často přímo v titulcích.
Pak jsem si to dost vyčítal, lidi, co nesledují Gastromapu, si logicky prvoplánově opravdu myslí, že když jsem herec, nikde za sebe neplatím, naopak je mi za účast a pozdější výstup placeno.
A tak je asi pořád potřeba to připomínat. Jasně, ta suma takhle vypadá skandálně. Zrovna včera mi manželka říkala: Uvědom si jenom, kolik jsme utratili za jídlo za poslední týden. A ono je to opravdu hodně.
Když se nad tím zamyslím, tak jídlo je ve výsledku jediná věc, za kterou pořádně utrácím peníze. A dělám to docela rád. Musím říct, že je to moje posedlost. Nejsem schopný se nechat od někoho pozvat, ani od kamarádů, a už vůbec ne od restaurací. Samozřejmě, že mě občas chtějí pozvat, ale já teď začal dělat takové svoje „videoinspekce“, kde ukazuju i účtenku, a tak mám super výmluvu. Mě tohle baví.
Myslím, že vydělávám docela hezké peníze, neživím se jako influencer, dvě ambassadorské spolupráce prorůstají do mých projektů, a mám radost, že tak můžu podpořit české gastro a jeho rozvoj. Koneckonců, z prodejů knih mám opravdu fajn honorář.
Dá se tedy vůbec říct, kolik investice do takového projektu dělá?
Mým cílem není sledovat útratu v podnicích do koruny, ale kdybych měl zahrnout celou produkci, práci grafiků, fotografky Adriany Fialové, která nafotila všech sto podniků, tiskové náklady a útratu, tak se u Brno 100 dostaneme zhruba na nějakých 850 tisíc.
Plánujete i další samostatná města, nebo to není zatím v Česku relevantní?
Určitě ne žádného regionálního průvodce. Samozřejmě že, když jsem teď byl na Colours, tak jsem si říkal, jak by to vlastně fungovalo v Ostravě. A celkem jo, padesátku bych třeba dal.
Ano, mám v záloze vymyšlené dva koncepty, oba se týkají celé naší země. Ale s Gastromapou nikdy neplánoval moc dopředu. Taky vycházím z turbulentní situace, v jaké jsme, a ta nebude dobrá pro gastro, vlastně téměř pro nikoho.
Budu se snažit udržovat zájem lidí, budu apelovat, ať podporují podniky, na kterým jim záleží. Až budu cítit, že je čas udělat novou knížku, přijde to. Anebo mi zase napíše nakladatelka Adéla.
Moc mě potěšilo, že jsem mohl i natáčet několik pořadů, měl jsem svoji show na HBO Max, s dcerou jsme měli cestopisný pořad Spolu a hladoví. A divácky si vedl opravdu dobře.
Natáčel jsem také Kudy foodie, pořad který jsem dostal na starost od Czechtourism, který měl za úkol motivovat lidi cestovat i do měst Česka a Moravy, nejenom na vyhlášené turistické cíle. A teď vymýšlím nový svůj pořad, nevím zatím kde bude.
Je to zatím videoformát v hlavě a přemýšlím, jestli si to mám dělat sám na sociální sítě, nebo jestli má v dnešní době smysl oslovovat televize a video-on-demand platformy. Co ale vím, bude mě to bavit!
