Matt Damon jako Odysseus, Anne Hathaway jako jeho manželka Penelope, Tom Holland jako jejich syn Telemachus. Rozdělená rodina je ve středu nového filmu Christophera Nolana. Jak se povedla vyhlížená Odyssea?
Kolem novinky Christophera Nolana bylo v posledních týdnech na sítích poněkud rušno. Zatímco v případě Oppenheimera nebo Tenetu si lidé v komentářích spíš vyměňovali tipy, jak uzmout ta nejlepší místa v IMAXu, Odyssea to schytává kvůli castingu některých rolí včetně Heleny Trojské – na to mě nikdy nikdo nedostane, ani kdyby mi za to zaplatil, čteme všude možně.
Na týdny naprosto vyprodaný IMAX ale vypráví trochu jiný příběh – a i výsledný film je v určitém smyslu tradiční, obyčejný, funkční. Jako kdyby Nolan ve své filmografii prostoupené machinacemi s formou, strukturou i samotnými fikčními světy nakonec tváří v tvář epickému Homérovi od sebe poodstoupil – a zanechal hrátek s časem, aby onen desetiletý návrat Odyssea domů skutečně jako dekáda působil.
Přesto si tu zkouší něco nového – totiž práci s vyloženě nadpřirozenými, fantasy prvky, s nimiž se vypořádal vyloženě bravurně. Setkání s Kyklopem, Kyrké nebo obludou Skyllou v sobě mají kouzlo anachronické filmařiny; jako kdyby je tvůrci museli důmyslně realizovat kvůli omezeným finančním možnostem. To je v případě Nolana samozřejmě nesmysl, proto decentní hry se stíny zaujmou o to víc.
Podobná zdrženlivost ale už není vlastní obsazení, kde se s podobnou rozvahou už tolik nepracovalo. Pokud je Nolan jediný režisér, který do kina naláká davy jen na svoje jméno, je trochu zvláštní, proč v Odyssee zase musí hrát polovina těch neprovařenějších hollywoodských obličejů, které na vás denně vyskakují nejen z filmů, ale i ze sítí a reklam.
Pro adaptaci takřka tři tisíce let staré básně je to obzvlášť nešťastné, protože to z ní automaticky snímá jakousi inherentní prastarou hrozivost, dnešní optikou nepochopitelnou krutost, zkrátka jistou nepoddajnost. Jinými slovy hněv bohů pocítíte jen těžko, když vám Athenu hraje Zendaya a Charlize Theron zahlásí „Jsem Kalypso“, jako kdyby zrovna vkročila do potitulkové scény poslední marvelovky.
Možná je to ale podobně jako v případě Oppenheimera Nolanův způsob, jak ke tříhodinovému fláku přilákat diváky, kteří by se jinak už u představy zdejších, pravda, poněkud zdlouhavých palácových intrik, které plní poslední hodinu, automaticky ošívali. Pro jiné je to ale zase jen Hollywood na výletě po, pravda, úchvatných lokacích.
Největším překvapením na Odysee tak zůstává skutečně především to, jak nepřekvapivá tahle cesta nakonec je. I to zničení Troje tady vlastně Nolan vidí jako oppenheimerovký vynález atomové bomby, tedy dějinný zlom, který přetrhal tisícileté vazby. Vztah se svými skalními fanoušky ale v Odyssee rozhodně neohrozí.
