„Nikdo neví, čemu doopravdy věříš,“ řekne ve stejnojmenném filmu Oppenheimerovi jeden z jeho kolegů. Brilantní fyzik má v očích svého představitele Cilliana Murphyho křehkost i urputnost, skutečně však zůstává enigmou.

Nechce se tak úplně zaplést s autoritami, institucemi či ideologiemi, ony po jeho mozku přesto touží, čemuž se on více či méně podvoluje. Když ale zvedáte kámen, musíte být připraveni, že pod ním bude had, jak také v novém filmu padne.

Astrofyzik Robert Oppenheimer je označován jako „otec atomové bomby“, smrtonosné síly, která ale musí mít počátek v nevinném bádání.

Jsme zvyklí, že podobné filmy o velkých objevech a dějinných milnících jsou euforické, když se partě nepravděpodobných hrdinů podaří překonat všechny překážky, aby se pak radovali z úspěchu, který změní svět. To ale není případ Oppenheimera. 

Tříhodinový kolos režiséra Christophera Nolana je už od prvních chvil prodchnutý atmosférou paranoie, nedůvěry a podezření, kdy sice titulního vědce potkáváme ještě jako horlivého studenta, nelineární vyprávění jej ale záhy usazuje před vyšetřovací komise, které objevy jeho jiskřivé mysli už příliš nezajímají.

Jistě, v Oppenheimerovi jde o dramatický souboj mezi USA a Německem o to, komu se dřív podaří zkonstruovat atomovou bombu, Nolan se ale soustředí i na vztah mezi Oppenheimerem a Lewisem Straussem, byznysmenem a filantropem, který se v podání Roberta Downeyho Jr. musí zpovídat ze svých styků s astrofyzikem. Řeší se spojení s komunisty, vynášení informací Sovětům či neochota jít na ruku americkému politicko-vojenskému molochu.

Velkou část filmu spolu tedy lidé jen mluví v univerzitních posluchárnách, kancelářích či laboratořích, přesto se snímek na obřím plátně IMAX v analogové 70mm kopii, po níž putují drobné nečistoty a artefakty, vyjímá jako monument, který do vás bez přestání buší skrze majestátní obrazy i pohlcující zvuk.

To má nejintenzivnější vzájemnou reakci během Trinity testu, kdy Oppenheimerův tým bombu poprvé testuje během řízené exploze. V kině na Floře se třásly sedačky.

Nepamatuji si na film, který by ve svých vrcholných momentech dokázal tak intenzivně kalit pocit vítězství, který úspěšný test atomové bomby vyvolával jen zdánlivě. Je to, jako kdyby se vám po těle rozlévala panika z toho, co jste vytvořili a způsobili. A pak sebe sama zčistajasna viděli jako démona, kterého připomíná Oppenheimer na obálce časopisu Time pohozeného v prezidentské pracovně.

Jde opravdu o velkofilm nejen díky technicky dokonalému skeletu, ale především díky velkým morálním otázkám, které jsou na něj navěšeny, aniž by režisér předstíral, že na ně zná odpovědi.

Kariéru i reputaci Oppenheimera i Strausse mají v rukou dvě komise, které se sice dušují, že „nejsou soudy“, jejich slovo ale bude pro budoucnost obou mužů zcela klíčové. Mohou je „zrušit“. Oppenheimer v jinou chvíli prohodí, že hodnotit vztah dvou lidí může jen hlupák nebo naiva.

Ve své neochotě soudit rozporuplné postavy se tak Nolanův strhující snímek celkem nečekaně přidává do linie nedávných artových hitů jako Tár či Anatomie pádu. Peklo, v němž se s Oppenheimerem ocitáme, totiž nastává v řetězové reakci i bez soudů. Je na to hrozivě krásný pohled.