Ruští hokejisté se chtějí účastnit mistrovství světa, ovšem v roce 1984 sportovci tehdejšího východního bloku v čele s těmi sovětskými z rozhodnutí svých vládců nestartovali na olympiádě. Vzdor bojkotu se právě na těchto hrách zrodila éra těch extrémně komerčně úspěšných.
Argument, aby se do sportu nemíchala politika, má cosi z vlastnosti tažných ptáků: nikdy z veřejného prostoru nezmizí natrvalo, sotva nastanou příhodné okolnosti, opět do něj přiletí. Nyní tento argument plachtí vzduchem v souvislosti se současným sporem o ruské hokejisty na šampionátu.
Je to však zcela lichý argument, absolutně neodpovídá realitě. Neboť šance oddělit politiku od sportu jsou zhruba stejné jako vyndat z kávy rozpuštěný cukr. Politika a sport jsou spolu provázány již od antického Řecka a toto sepětí trvá dodnes.
Ukázkovým příkladem jsou právě události z osmdesátých let minulého století. Tenkrát svět mrazila studená válka, a ačkoli se jí říkalo studená, hrozil z ní vyšlehnout apokalyptický plamen jaderného konfliktu. V této válce stál komunistický Sovětský svaz se svými satelity včetně Československa proti zemím svobodného světa, jejichž lídrem byly Spojené státy.
Tvrdá bitva se odehrávala na mnoha polích, jedním z nich byl bezpochyby sport, jehož naprostým vrcholem byly a jsou olympijské hry. Ty se v roce 1984 konaly v Los Angeles, ale abychom mohli vyprávět, jak fatálně se do nich politika vložila, musíme se vydat ještě o čtyři roky dozadu a do úplně jiného koutu planety.
Konkrétně do Moskvy, hlavního města nejen sovětského impéria, ale všech jeho vazalů. Tehdejší vůdce rudé říše Leonid Brežněv navíc přihodil ke studené válce jednu pořádně žhavou – v prosinci roku 1979 zahájil vojenskou invazi do Afghánistánu.
Na ni prakticky ihned zareagoval tehdejší americký prezident Jimmy Carter. „Oznámil jsem Mezinárodnímu olympijskému výboru, že nestáhnou-li do měsíce Sověti vojáky z Afghánistánu, Spojené státy nepošlou olympijský tým do Moskvy a udělají vše pro to, aby se hry buď přesunuly jinam, nebo byly zrušeny,“ pronesl vládce Bílého domu v televizním přenosu.
Tanky Sovětské armády z Afghánistánu do požadovaného termínu samozřejmě nevycouvaly, válka nakonec trvala přes devět let a podle odhadů si vyžádala přes milion obětí.
Foto Profimedia
Carter své slovo z ledna 1980 dodržel. Olympiáda se sice v Moskvě konala, avšak musela se obejít bez americké výpravy. A nejen bez té americké – k bojkotu se přidalo více než šedesát zemí, takže na hrách startoval nejmenší počet států od roku 1956 a konkurence tím dramaticky utrpěla.
Moskvu coby hostitele příští letní olympiády, stanovené na rok 1984, vystřídalo Los Angeles a… „Zúčastnit se těchto her by bylo jako poslat naše lidi do jámy lvové. Nejde o sport, v USA vládne šovinistická hysterie a protisovětské nálady, které ohrožují bezpečnost našich sportovců,“ stálo v prohlášení Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.
V orwellovském roce 1984 rozhodl Velký bratr. Na základě toho nepustilo do „jámy lvové“ své sportovce dalších čtrnáct států z kremelského područí. Výjimkou bylo Rumunsko a Jugoslávie, nikoli Československo, čímž mimo jiné zničilo sen mnoha sportovců, za všechny uveďme špičkovou atletku Jarmilu Kratochvílovou.
„Plakala jsem. Strašně moc. Byla jsem na vrcholu sil, měla jsem formu jako nikdy v životě. Vzali nám čtyři roky tvrdé práce a nikdo se nás na nic neptal. V té době jsme museli držet hubu a krok,“ svěřila se Kratochvílová výmluvně po letech médiím.
Na bojkoty tak bylo vyrovnáno, nikoli však na finanční bilanci her. Sovětský svaz pojal olympiádu jako prestižní propagandu komunismu a investoval do ní odhadem přes dvě miliardy tehdejších dolarů, přičemž bojkot tyto plány ekonomicky zdevastoval. Neúčast východního bloku na kalifornské olympiádě naopak nedokázala její úspěšnost ohrozit.
„Když Sověti oznámili, že nepřijedou, volal mi jeden z našich hlavních sponzorů a ptal se: ,Vracíte peníze?‘ Odpověděl jsem: ,Ne, a vy dostanete nejlepší show svého života.‘ Bojkot nás nezastavil, udělal z nás ještě tvrdší a lepší obchodníky,“ vzpomínal Peter Ueberroth, šéf organizačního výboru megaakce v Los Angeles.
Než si ji Ueberroth vzal na svá bedra, etabloval se jako velmi úspěšný byznysmen v cestovním ruchu. A zkušenosti z byznysu přenesl i do pořadatelství.
Protože Los Angeles odmítlo hry financovat z peněz daňových poplatníků, vymyslel Ueberroth se svým týmem zcela nový model financování a dá se říct, že tím navždy změnil sportovní byznys.
Zkušený expodnikatel se dohodl se stanicí ABC na exkluzivních televizních právech, za což televize zaplatila v té době nevídaných 225 milionů dolarů.
Dále drasticky omezil počet sponzorů, namísto stovek drobných firem vytvořil elitní klub zhruba třiceti hlavních sponzorů (Coca-Cola, McDonald’s či General Motors); účast v tomto klubu stála také pekelné peníze.
Výsledkem byl čistý zisk her přesahující dvě stě milionů dolarů. Demonstrována tím byla síla kapitalismu, ke všemu byl Mezinárodní olympijský výbor zachráněn od bankrotu, který mu po hrách v Moskvě hrozil, a na olympiádu bylo natrvalo ukázáno jako na luxusní komerční artikl.
Socialistický tisk se samozřejmě předháněl v tom, jak olympijský byznys popsat coby znak prohnilosti imperialismu. Psalo se o koňských handlířích, o vznešené myšlence padlé za oběť hamižnosti, o stadionech proměněných v jarmarky s bezohledným reklamním výprodejem, o hluboké morální krizi měšťáckého sportu.
Z podobných litanií jsou dávno cáry. Od olympiády v L. A. pak uplynulo něco málo přes pět let a z „kázání“ o zaprodání her a ohavném komerčním šílenství se staly floskule vhodné do muzea minulého režimu.
Od té samé olympiády uplynulo 42 let. A Rusové, kteří na ní ze své vůle odmítli být, teď chtějí na velkých sportovních podnicích startovat. Dožadují se toho mimo jiné i rétorickým cvičením na téma, že politika do sportu nepatří. Možná by si měli nejprve prolistovat vlastní archivy z roku 1984.
