Dosud jediným Čechem ověnčeným Mezinárodním svazem architektů byl Karel Hubáček, autor libereckého vysílače a horského hotelu Ještěd. Šanci získat prestižní cenu Augusta Perreta měl i jeho žák Martin Rajniš.
Spoluzakladatel České komory architektů a zakladatel ateliéru Huť architektury letos slaví devětasedmdesát let, a i když cenu nakonec obdržel čínský tvůrce Philip F. Yuan, Rajniš je na svou nominaci pyšný. A také na svého učitele.
„Karel Hubáček byl úžasný v tom, že jako jeden z mála pánů jeho věku měl odvahu. A v ustrašeném českém národě byl tohle vzácný a úžasný dar,“ nešetří slovy chvály na adresu svého předchůdce. „Přemýšlel jsem, že ukecám různé bohaté holky a kluky, abychom koupili pár set čtverečního metru zlaté fólie a na takových čtrnáct dní Ještěd pozlatili na jeho poctu,“ říká svérázný architekt.
Jeho stavitelská kariéra trvá už přes půl století, při rozhovoru občas uteče ke kvantové fyzice a často se zamýšlí nad odkazem architektury. Říká, co si myslí, jako ostatně celý život, který si uměl udělat pestrý.
„Architekt nemůže apriori něco odvrhnout, protože to je pak na cestě do pekla. Ale jedné zásady jsem se držel vždycky. Nikdy jsem nenakreslil žádný panelák a do smrti nenakreslím,“ zdůrazňuje, když listujeme více než pětisetstránkovou knihou Huť architektury.
A skutečně, žádná taková stavba v tříapůlkilogramové monografii není. „Je tu mých posledních dvacet let tvorby. Od okamžiku, kdy jsem se začal vracet z cest. A všechny ty návrhy jsou kreslené ručně, bez pravítka. Některé se dočkaly realizace, jiné byly zdrojem inspirace,“ popisuje Rajniš v rozhovoru.
Prošel jste Školkou SIALu, což byla skupinka mladých architektů, která měla při věhlasném ateliéru fungovat jako jakýsi permanentní studijní workshop. Co pro vás tahle zkušenost znamenala?
Školku vymyslel Míra Masák, který mě pak do ní taky pozval. Byl to úžasný nápad dát skupinku dvanácti holek a kluků dohromady. A jasně se na tom příkladu ukázalo to, co by si měli uvědomit páni všech možných škol architektury: že nejdůležitější ze všeho jsou studenti.
Když jsou blbí, ani superprofesoři je nic nenaučí. Ale těm skvělým, kterým to pálí, mají chuť a zájem se učit, derou se dopředu… těm ani sebeblbější profesoři nezabrání stát se skvělými architekty.
My se učili odkoukáváním. Měli jsme možnost ve dne v noci sledovat lidi, co umí, porovnávat jejich výkony na papíře s výkony na stavbě, sledovat, jak se rodí desítky projektů.
U Karla Hubáčka architekti zůstávali, i když si u něj moc nevydělali, jakkoli byl SIAL velmi úspěšný ateliér.
Karel věřil, že peníze kazí lidi, takže platil nás, ale i sebe málo a ani v průběhu let se na tom nic nezměnilo. Když jsem pro něj později dojednával nějaký honorář, povídá mi: Domluv to ty, tobě to jde s prachama líp. A já mu zařídil takovou odměnu, že se z toho chudák málem zhroutil.
V čem byl jedinečný?
Měl své kouzlo. Byl jako pochodeň – měl božské nadání vnukat lidem sílu, přesvědčení a odvahu. Sám jí měl na rozdávání a cítil, že když má člověk pravdu, má od pánaboha dovoleno říct ji na plný pecky. O tom svědčí i jedna příhoda. Chcete ji říci?
Určitě.
Za druhé světové války byl na rok totálně nasazený do německých solných dolů na Vergeltungswaffe, které byly součástí koncentračního tábora. Jenže totální nasazení bylo na pevně danou dobu. Na to měli Němci zákon. A když je tam i rok po téhle lhůtě stále drželi, rozhodli se ještě s jedním kamarádem utéci.
Přivázali se pod nákladní vlak a odjeli na magdeburské gestapo. Tam dokonalou němčinou přednesli stížnost, že německá říše neplní svoje závazky, že už je měla dávno poslat domů, že si svoje odpracovali.
Šéf gestapa z nich byl zřejmě natolik konsternovaný, že je odvezl k řediteli koncentráku a nařídil mu Čechy, co mají splněno, propustit. A ten je skutečně během několika dnů propustil – až na Hubáčka s kamarádem, protože ti utekli, a tak tam za trest ještě museli zůstat.
Tak to pro ně zase tak šťastný konec nemělo.
Jak se to vezme. Ten vlak, v němž Češi odjeli, totiž rozstřílelo při náletu spojenecké letectvo a skoro všichni tam zahynuli. Hubáčkovi se pak později podařilo utéci znovu a dostat se v pořádku do Čech. Víte, já nemám hned tak ve zvyku někoho obdivovat, ale přiznám se, že jednoho guru mám. Jmenuje se Karel Hubáček.
Zmínil jste jméno dalšího významného architekta a vašeho kamaráda Miroslava Masáka. Společně jste se stali autory obchodního domu Máj. Podle toho, jakou architekturu dnes vyznáváte, zrovna tahle stavba asi nebude tou, kterou byste se rád chlubil…?
Tak to pozor, nemůžete jako krásný slon tancovat v porcelánu mého života. A když něco dělám se svými kamarády, tak proti jejich dílům nemohu cokoli špatného prohlásit. Bylo by to podlé a hloupé. Přesto si myslím, že Máj do toho krásného rytmu Prahy nepatří.
Není to ošklivý dům, vůbec ne, a kdyby stál v Londýně, byl by na správném místě. Tam jsou různé divné výstřelky, protože Angličané jsou blázniví. Ale i když má řadu bezvadných vlastností, je to jen obchoďák. A je správné, že je na něm vidět, že je to bedna, do které si spousta lidí přijde vyměnit své peníze za v podstatě zbytečné zboží.
A jak jste tedy k zakázce na Máj přišli?
Vlastně za to taky trochu může Karel Hubáček. On nám totiž přenechával velkoryse zakázky, které byly pro architekty skvělou příležitostí, jak si zajistit slávu. Vždycky říkal: Tak čudlové, pojďte sem, vytáhněte housličky, šmytce a začněte hrát. Je to vaše!
Takhle přihrál Mírovi Masákovi, Johnymu Eislerovi a mně i soutěž na obchodní dům Máj a Dům techniky.
Do soutěže se přihlásil i tým kolem Karla Pragera, nakonec jste vyhráli vy. Víte proč?
Díky prozíravosti Míry Masáka. Ten od začátku opakoval, že je evidentní, že na dva domy nemá bolševik peníze, že postaví jen jeden a ten druhý je kamufláž. Takže my musíme ty základní věci strčit do jednoho obchoďáku. A tahle jeho spekulace se potvrdila. Míra je prostě vizionářský stratég.
Když už jsme zmínili Karla Pragera, mimo jiné autora Nové scény Národního divadla nebo budovy Komerční banky, vy jste se s ním střetl ještě jednou – když jste ho porazil v soutěži o novou podobu Smíchova.
Popravdě? Karel Prager kreslil tu novou podobu deset let a byla dost prapodivná. Ze Strahova se měl třeba tunel vyvalit přímo do srdce Smíchova a zničit takové hezké domy jako třeba Ženské domovy.
Jenže po revoluci se vyměnili politici a lidi čekali, až taky budou moci trochu rozhodovat o tom, jak bude jejich čtvrť vypadat. Což tehdy ODS správně cítila, a tak nám řekli: Jste mladý, nejste komunisti, a když máte tolik keců, jak to ten Prager udělal blbě, nakreslete, jak si Smíchov představujete vy!
To pro vás byla velká výzva.
Určitě. Hlavně jsme si museli říci, co je na městě nejdůležitější. To, že je plné lidí, kteří se chtějí potkávat. Na ulicích, v kavárně, hospodách, zkrátka mít možnost podělit se o štěstí i trable. A o to jsme se na Smíchově snažili.
Mít tam tak akorát široké ulice, tak akorát velké domy, tu stárnoucí, tu nové… Tak jsme to i nakreslili a měli radost, že konečně uděláme normální kus města. Po dlouhém období bolševismu, kdy bylo všechno nenormální a nelogické, byla normálnost najednou hrozně důležitou kvalitou.
A přesto vám návrh Karla Pragera posloužil.
Rozhodně jsme nechtěli udělat takové město jako on. A naopak chtěli demonstrovat, kolik pěkných domů by se za něj zcela zbytečně zbořilo a jak minimálně chceme bořit my. Klíčové bylo, že se podařilo prosadit myšlenku, se kterou přišli Tom Prouza a Jára Zíma – že ten tunel, který v Pragerově návrhu mířil jako dělo na srdce Smíchova, zalezl bokem pod kopec a město mohlo být město.
Smíchov jste tvořili pod hlavičkou DA studia, jehož někteří členové byli součástí spolku Zlatí orli. A ti tehdy na výstavu, kde Karel Prager svůj návrh předváděl, přišli v černých oblecích, s pohřební rakví i věncem a do návštěvní knihy napsali: „Chcete-li něčemu prospět, odejděte.“ Nebylo vám tehdy kolegy líto?
I když jsem s ním vždy hluboce nesouhlasil, tehdy mi ho trochu líto bylo. A i když jsem u toho osobně nebyl, vím, že to s ním dost zamávalo.
V roce 1996 jste se rozhodl dát si od architektury pauzu. Už vás nenaplňovala?
To ani ne. Spíš jsem jako Bílý tesák najednou zaslechl volání divočiny a došlo mi, že potřebuju svobodu, přírodu a nemít každý den rozplánovaný často i měsíce dopředu. A přemýšlet, co můžu a naopak nesmím říct.
Bylo mi čtyřiapadesát, kolegům ze studia jsem zopakoval Hubáčkovu větu o smyčcích a housličkách a oznámil jim, že teď hrajou beze mě, a na pět let se vydal na cesty. Musel jsem. A našel tam kořeny toho, co si myslím. Většinu z těch let jsem strávil na moři, navštívil čtyři kontinenty.
„Došlo mi, že potřebuju svobodu, přírodu a nemít každý den rozplánovaný často i měsíce dopředu,“ vzpomíná architekt
Už před svou pětiletou cestou se Martin Rajniš vzdal svého podílu v DA studiu. A když se vrátil, začal úplně jinak. Orientoval se mimo jiné na experimentální stavby, důležitou roli v jeho tvorbě začaly hrát materiály jako dřevo a kámen. Inspiroval se hlavně biologickými a geologickými přírodními strukturami.
Svou vizi nazval Přirozená architektura. Tehdy stvořil novou Poštovnu na Sněžce, celou řadu rozhleden, Muzeum Járy Cimrmana a také vzducholoď Gulliver v Centru současného umění DOX, oceněnou v roce 2017 jako Stavba roku i titulem Grand Prix Obce architektů.
Z dalších získaných cen je pro Rajniše důležitá třeba Global Award for Sustainable Architecture, kterou obdržel v roce 2014 v Paříži pod patronací UNESCO. Několik staveb bylo také nominováno na Mies van der Rohe Award, jakéhosi architektonického Oscara – například Doubravka, Maják, Hráň u Slavonic nebo továrna v Kolodějích.
Založil jste Huť architektury, kde tvoříte už dvacet let. Se skupinou mladých lidí navrhujete stavby, které se prolínají s přírodou a snaží se o vznik přirozeného prostředí pro lidi. Proč právě Huť?
Je to takové byro. Jak ve středověku. Leonardo da Vinci měl taky svou huť. Je bezvadná v tom, že jsme jako takové zvláštní magické zvíře, které má tři hlavy a k nim patří i krky – já s Davidem a Tomem, kteří to vedeme – a kolem sebe menší draky.
To jsou mlaďoši, co s námi na projektech dělají. Děláme předzvěst architektury za takových třicet až padesát let. Když se pracuje na nějakém projektu, všichni jsou spolu na jedné lodi: lidi, co kreslí, vymýšlí, tesají, zdí, kopou.
Foto Radka Cíglerová
Foto Andrea Lhotáková
Foto Gabriel Urbánek
Foto Gabriel Urbánek
Co pro vás osobně architektura znamená?
Zásadně ovlivňuje náš pocit štěstí. Existují šikovné teorie, které mluví o kvantových jevech. Je zajímavé, že svět je daleko magičtější a daleko víc prostoupený divy. Člověk si začne uvědomovat, že pokud chce mít krásný, šťavnatý, divoký život, musí se vydat po takových cestách.
Najednou se udělá bod a ten se rozpíná rychlostí větší, než je rychlost světla, a dokáže z něčeho nekonečně malého udělat celý neustále se rozpínající vesmír, který má kolem pasu třináct a půl miliardy světelných let.
A my jsme tímto světem prostoupeni, jsme jeho součástí a zvolna se musíme propracovat k tomu, že elementární věc nejsou státy, establishment, a nejsme to ani my, středně bohatí – ta podstata světa je ve zvláštních jevech, které s tímhle velkým třeskem souvisejí.
Když se nám svět mění před očima takovou rychlostí, jaký to má začátek, jaký konec? Člověka to vede k tomu, že se začne na architekturu dívat jako na součást divů světa.
A ta současná se vám líbí?
Nevyhovuje mi. Dá se říci, že v jistém okamžiku, kdy končila secese a propukla první světová válka, se evropská architektura zhroutila a místo božských nápadů chodily věci jak z příručky sovětského politruka. A tohle zhroucení architektury bylo zvláště pak silné ve střední Evropě.
Lidi s hrůzou sledovali, jak se je jacísi nafoukaní intelektuálové snaží nacpat do budek jak pro špačky nebo pro králíky, maximálně pro prasátka. Svět ze sebe vyplodil ty nejhorší stvůry jako Lenina, Stalina, Gottwalda – a architektura přestala v lidech probouzet pozitivní emoci.
Na druhou stranu doufám a věřím, že architektura se dnes od svého dna už odlepila a míří vzhůru.
Když listujeme vaší rozsáhlou monografií, je tu i pár projektů, které nevznikly. Nemrzí vás to?
Mohlo by, ale často jde o důležité nápady, které nás posunuly někam jinam. Těch nerealizovaných je vždy víc než realizovaných, ale jsou potřeba k tomu, že zrodí geniální myšlenky, principy, které jdou dál.
Nejčastěji se ten nápad zasekne na začátku, kvůli penězům, anebo se nakonec nepotkáte se zákazníkem, s tím, co si vlastně přeje. Ale k nám chodí lidi, kteří ví, co děláme, takže se to moc nestává.
Co byste si od architektury přál?
Aby udělala svět radostným místem. Aby se stala nosnou kostrou, která ho dokáže přetvořit do příjemnějších, krásnějších a pro lidi přitažlivějších forem.
Svět musí být svobodnější a zbavený všech možných technokratických, vojenských, politických a vrahounských oblud. A já věřím, že architektura k tomu může lidem dopomoci, že na to má sílu.
