Osmého března, kdy slavíme Mezinárodní den žen, nese v českém kontextu stále onu socialistickou pachuť z dob, kdy nesměl chybět karafiát a plytké verše o komunismu oddané údernici. Byla by ale velká škoda, kdyby totalita zakryla důležité stopy naší historie, kdy se Československo zapsalo na mapu světa díky svému osvícenému přístupu k ženským právům.
„Právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny,“ píše se v Ústavní listině Československé republiky z 29. února 1920.
Na svou dobu to byl počin velmi progresivní. Československo s volebním právem pro ženy předběhlo například Francii a Itálii, kde se zavedlo až v roce 1945, nebo Švýcarsko, kde se o tomto důležitém kroku na federální úrovni rozhodlo až v roce 1971.
Jednou z největších aktivistek za volební právo našich žen byla Františka Plamínková. Původní profesí byla učitelka, ale díky své mimořádné inteligenci a houževnatosti získala velké poznatky v oblasti práva, filozofie i sociálních otázek.
Bojovala nejen za práva žen, ale také za zrušení celibátu pro učitelky, i když ona sama se jako jedna z nich nikdy neprovdala – svou životní lásku, medika Viléma, odmítla a zůstala v Praze, aby mohla bojovat za ženské hnutí.
Nezalekla se přitom překážek, byla za svou vizi ochotna bojovat a vytvořila si síť spojenců: v roce 1925 se Františka Plamínková společně s kolegyní Albínou Honzákovou vydává na Mezinárodní ženskou radu do Ameriky, kde se setkává s prezidentem Franklinem Rooseveltem.
Během protektorátu pak chtěla pokračovat v činnosti Ženské národní rady, kterou založila v roce 1923 a kde se prvně setkala se svou přítelkyní Miladou Horákovou. Gestapo ji 1. září 1939 zatklo a uvrhlo do šestitýdenní vazby.
Nacisté političku sledovali už od chvíle, kdy v roce 1938 napsala dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém ho kritizovala za jeho falešná obvinění vůči tehdejšímu prezidentovi Edvardu Benešovi. List zakončila slovy „Pravda vítězí“.
Další zatčení přišlo dva týdny po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy byla Františka Plamínková nejdříve deportována do koncentračního tábora v Terezíně, kde byla vězněna v Malé pevnosti. Po několika dnech byla převezena na Kobyliskou střelnici, kde ji nacisté 30. června 1942 popravili.
Zatímco o Miladě Horákové má veřejnost poměrně široké povědomí, osobnost Františky Plamínkové se takovému zatím netěší, i když v posledních letech dochází k posunu. Ten odráží i před třemi lety založená Cena Františky Plamínkové udělovaná osobnostem, které se u nás zasadily o ženská práva.
Oproti tomu jméno Marie Tůmové už je dnes téměř zapomenuto. Přitom to byla ona, kdo stál společně s Plamínkovou u zrodu volebního práva pro ženy u nás.
Tůmová se stala nezávislou kandidátkou Výboru pro volební právo žen nejen jakožto zapálená aktivistka, ale také díky tomu, že neinklinovala k žádné politické straně. „V této době, kdy Evropa pohlíží s úctou k Finsku, v jehož sněmu zasedá 19 žen, by bylo přímo hanbou českých žen, kdybychom nedbaly dávných svých práv,“ prohlásila na jedné z voličských schůzí.
Vnučka obrozeneckého básníka Františka Ladislava Čelakovského zastupovala československé ženy na konferencích v Londýně, Stockholmu, Římě nebo Budapešti. Ačkoli se to dnes jeví jako dávná minulost, před sto lety musela ve svých projevech Tůmová argumentovat, že „ženy mají také důležité rozumové schopnosti, a vzhledem k tomu, že národu přispívají jako matky, by měly právo o něm spolurozhodovat“.
Která žena byla zvolena první československou poslankyní? Ve své době známá spisovatelka Božena Viková-Kunětická. Když bylo v roce 1907 zavedeno rovné a tajné volební právo do poslanecké sněmovny rakouského parlamentu, hovořilo se o něm jako o všeobecném volebním právu. Účast žen přitom vylučovalo.
Volební řád do českého zemského sněmu výslovně neeliminoval ženy z možnosti ucházet se o poslanecké křeslo. V roce 1912 se tak naskytla příležitost v podobě doplňovacích voleb v obvodu Mladá Boleslav-Nymburk, kdy se většina politických stran dohodla, že kandidovat budou pouze ženy.
Za Národní stranu svobodomyslnou byla tehdy zvolena právě Božena Viková-Kunětická, která se stala první poslankyní ve střední Evropě – jenže místodržitel hrabě Franz Thun und Hohenstein jí neumožnil vstup do sněmu.
Ani Karlu Máchovou nebrali muži vážně. Na boje, ve kterých se musela za ženská práva utkat, ji ale připravilo těžké dětství. Vyrostla v sirotčinci, byla pradlenou v obecní prádelně, docházku do školy si odpracovala jako školnice.
Stejně jako Františka Plamínková se stala učitelkou a vzdala se tak možnosti na rodinný život. A ačkoli učitelkám byla kromě manželství zapovězena i politická činnost, Karla Máchová se jí nemínila vzdát.
Toužila po rovnosti platů, příležitostí a vzdělání. Stala se členkou sociálně-demokratické strany, následkem čehož byla vyhozena ze školství. Máchová se ale nevzdávala, překládala a bojovala za lepší svět. Názorově si byla velmi blízká s Charlottou Masarykovou, obdivující její řečnické schopnosti.
Usilovala o funkci v zemském sněmu, ale vlastní strana ji odmítla zařadit na kandidátku. Karla Máchová zemřela v květnu roku 1920, necelý rok poté, co pomohla vyhrát svou hlavní životní bitvu: ženy u nás směly konečně volit.
