Jednou český byznys vyzývá, ať si pro peníze dojde na pražskou burzu, podruhé podnikatelům vstup na burzu rozmlouvá. Ale ví dobře, proč to dělá. Vladimír Jaroš řídí jako CEO investiční skupinu Wood & Company, která si na kapitálových trzích střední a východní evropy vykolíkovala unikátní prostor.
Nausikaá ve strnulé póze nabízí zlaté sukno komukoli, kdo by jej mohl potřebovat, stejně jako podle řeckých bájí pomohla hrdinému Odysseovi poté, co ztroskotal v zemi Fajáků po útěku od nymfy Kalypsó. Cínová pozlacená soška ale většinou upřeně hledí přes pracovní stůl na svého majitele, Vladimíra Jaroše, jednoho ze tří partnerů investiční skupiny Wood & Company.
Socha v ikonické kombinaci zlata a šedého cínu od Olbrama Zoubka tu ale žádnému ztroskotanci pomáhat nemusí. Je tomu právě naopak. Více než dvoumetrový byznysmen vybudoval za dvacet let spolu s Janem Sýkorou a Ľubomírem Šoltýsem z původně čistě makléřského domu jednu z nejviditelnějších investičních skupin ve střední Evropě.
„Říká se, že vedení firmy musí mít lichý počet lidí. A tři už jsou moc, ne?“ směje se Jaroš, když vysvětluje, jak to mezi ním a jeho dvěma parťáky funguje. Kdyby byli stejní, nakonec by se podle Jaroše zkrátka sežrali. Muž, který stojí v čele celé skupiny jako CEO, je odměřený řečník. Nebojí se odmlčet a zamyslet se.
Projev neprokládá vatou, jež by se nevztahovala k tématu rozhovoru. Z drobných útržků byznysového světa, ve kterém se denně pohybuje, ale tušíte, že kontext jeho vyprávění by mohl být mnohem širší a delší. A klidně by se mohl i více chlubit.
Utěšeně rostoucí investiční skupina si loni připsala výnosy z poplatků ve výši přes dvě miliardy korun, letos by to mělo být kolem 2,5 miliardy. Vedle asset a wealth managementu či investiční platformy Portu stojí její byznys i na obsluze klientů na mezinárodních trzích a investičním bankovnictví.
Pod správou má aktiva za více než 145 miliard korun. Skupina čítá kolem 500 zaměstnanců, 150 z nich operuje v devíti různých zemích. Rozjetí jsou „Woodi“ také na poli realit, kde mají jejich projekty – především s Crestylem Omara Koleilata – před sebou k výstavbě zhruba sedm a půl tisíce bytů v dalších sedmi letech.
Skutečně unikátní pozici si ale Wood & Company vybudovalo na poli equity sales a tradingu. Jeho záběr tvoří lokální burzy od Prahy až po Varšavu či Bukurešť a vůbec většinu východní a střední Evropy. Právě tady leží know-how, které se jen těžce replikuje. A to se třeba na varšavské burze potkávají s kolegy z Bank of America, Merrill Lynch nebo J.P. Morgan.
„Tito velcí hráči na druhou stranu nejdou do takové hloubky jako my, nejdou do středních a menších firem, pokrývají jen ty největší. Což je logické. Se svou nákladovou strukturou by si to nemohli dovolit. My ano. A lokální polské firmy a banky zase nejsou schopny nabídnout služby na mezinárodní úrovni. A někde mezi nimi jsme my. A jsme tam sami,“ doplňuje Jaroš.
Klíč k úspěchu ale možná leží paradoxně doma. Za posledních minimálně deset let zažila česká kotlina mimořádnou kumulaci kapitálu, vyrostli tu hráči hrající globální ligu, ti o úroveň pod nimi dobývají Evropu. A právě to rozdalo do rukou unikátní sadu karet také hráčům, jako je právě trojice Jaroš, Sýkora a Šoltýs.
Foto Michael Tomeš
Dá se to tak číst?
To by souhlasilo. Hodně jsme jako národ zbohatli, a kapitál tu navíc relativně zůstává, byť se spravuje různou formou. Mohutně narůstá sektor kolektivního investování, ve kterém působíme také. Třeba kolektivních realitních fondů jsou tu mraky. Ve fondech kolektivního investování jsme na tom ale objemově stejně jako Polsko, přestože Polsko je čtyřikrát větší národ.
Naopak na Slovensku a v Maďarsku těžíme ze znalosti lokálního prostředí. Tamních nejbohatších pár procent dbá i na diverzifikaci geografického rizika. Bohatí Slováci a Maďaři taky chtějí mít část peněz někde v zahraničí a Praha se zatím zdá být v jejich myšlení dostatečně na západ. Nemají pocit, že musejí nutně do Londýna nebo do Ameriky. Češi začali investovat hodně globálně, roste tu apetit family officů a podnikatelů. Nejen v kolektivním investování, ale i v podnikatelské DNA, což dokazují členové vaší top stovky.
Co zmiňované Polsko? Pro české firmy je to tradičně mimořádně složitý trh…
Podnikatelsky je to tam hodně těžké. Jejich trh je silně domácky orientovaný, pro cizince obecně složitý, i pro Čechy. Nicméně my jsme uspěli poměrně výrazně. Jsme významný člen varšavské burzy, protože tam obsluhujeme zahraniční investory. Máme unikátní postavení, jako jediný v Polsku etablovaný broker s lokálními kancelářemi servisujeme i mezinárodní institucionální investory. Všechno děláme v angličtině, nic v polštině.
Náš produkt je pro globální trh těch největších fondů jako Templeton, BlackRock či J.P. Morgan. Díky tomu jsme respektovaní venku, ale zároveň jdeme do hloubky jednotlivých středoevropských firem, které analyzujeme a které jsou zalistované. V Polsku je jich pochopitelně více. Poláci jsou obecně dobří obchodníci, proto varšavská burza vyhrává v počtu emisí, likvidity a aktivity. Není jednoduché se mezi ně lokálně dostat, a to v jakémkoli odvětví. Znám spoustu firem, které se snažily dostat své produkty na polský trh. Jenže Poláci je tam prostě nepustili. Marže mají nízké a jsou extrémně draví. Ostatně stáhl se odtamtud raději i Daniel Křetínský.
Mám si to tedy představit tak, že když chce velký globální fond spravující desítky či stovky miliard dolarů investovat do firem na polské burze, volá vám?
Zahraniční investoři, kteří chtějí na polské burze investovat, jdou přes nás, protože je umíme obsloužit jejich produktem, v jejich jazyce a s očekávanou kvalitou. Ale nechci si hrát na to, že jsme jediní. Na rozdíl od Prahy jsou totiž ve Varšavě napřímo členové, Bank of America, Merrill Lynch nebo J.P. Morgan.
Svědčí to o větší konkurenceschopnosti varšavské burzy?
Rozhodně. Ale tito velcí hráči na druhou stranu nejdou do takové hloubky jako my, nejdou do středních a menších firem, pokrývají jen ty největší. Což je logické. Se svou nákladovou strukturou by si to nemohli dovolit. My ano. A lokální polské firmy a banky zase nejsou schopny nabídnout služby na mezinárodní úrovni. A někde mezi nimi jsme my. A jsme tam sami.
Sáhnete si i na opravdu velké vstupy na burzu?
U těch větších nás kupříkladu dají do týmu s jednou z globálních bank, nebo si my naopak přibereme nějakou lokální banku či distributora. A pokud má firma ambice a chce se představit mezinárodní institucionální klientele, jsme nejlepší adresa. Děláme teď třeba se Citibank na několika transakcích, tak nám říkají, že v západní Evropě si ještě mohou vybírat, s kým se spojit. Ale že na tzv. CEE a frontiers markets trzích zůstáváme jen my. Máme v tomto směru, řekl bych, až dominantní postavení.
Velké západní banky tu ovšem své, většinou retailové, dceřinky mají. Konkurencí pro vás ale nejsou. Čím to?
Ono to ale není tak, že by se nesnažily vůbec. Nejvíce byly aktivní rakouské banky jako Raiffeisenbank a Erste. Dodnes si část těchto služeb nechala UniCredit a Société Générale. V minulosti tam byly třeba i holandská ING a ABN Amro. Řada bank ale tyto pro ně okrajové aktivity opustila.
Nevyplatilo se jim to?
Musíme si uvědomit, že IPOs a ECM (investičně-bankovní oddělení připravující vstup na burzu – pozn. red.) jsou prestižní záležitosti, které jsou hodně vidět. Ale z pohledu revenues jsou pro banky marginální. Navíc je to vysoce regulované odvětví a do jisté míry rizikové z hlediska reputace, nikdy nevíte předem, jak se to povede. U bank platí, že 99 procent jejich příjmu se generuje někde úplně jinde a ony se musejí soustředit na to, co jim reálně vydělává peníze, a ne na okrajovou servisní činnost pro klienty. V tom je naše výhoda, specializujeme se.
Nemáte přece jen obavu, když se trhům na východě daří a mají potenciál, že vás někdo zkusí nahradit?
Zatím tam nikoho nevidím. Několik ruských brokerů se o to pokoušelo, jenže dnes už neexistují. Poslední byl Renaissance Capital, kterého ale vymazaly geopolitické souvislosti. Na ty „naše“ fragmentované trhy se nikomu příliš nechce. Pochopitelně, někdo nový může vzniknout v Asii, ale myslím, že v nejhorším by s námi spíš chtěli spolupracovat nebo se spojit. Víte, bariéry vstupu do našeho segmentu jsou obrovské, nás to stálo 30 let.
To se nedá dohnat jen tak. Technologie, vztahy, důvěra. Žijeme z důvěry mezinárodních klientů. Trochu jiné je to u podnikatelů, kteří IPO nikdy nedělali a teď za námi přijdou s tím, že by rádi udělali IPO a snaží se zorientovat. A tak se zeptají nás, přečtou si Forbes nebo jdou za svým bankéřem či právníkem. Řeší, jakou si vybrat banku, na jaký trh jít, jaké investory hledat… Nebo proč to vůbec dělají. A to už je trochu složitější příběh.
Foto Michael Tomeš
To by už asi měli vědět, když chtějí jít na burzu, ne?
Oni často vědí, proč to dělají. Jenže někdy ty důvody nejsou dostatečné pro to, aby to skutečně udělali. „Chci to někomu prodat za hodně a odejít z byznysu.“ To není ten správný příběh pro IPO. Takže nakonec to dost kandidátům na IPO rozmlouváme nebo jim radíme, ať si raději dojdou pro peníze do private equity sektoru, připraví se na to a firmu prodají strategickému partnerovi.
Proč jim to rozmlouváte?
Protože by to pro ně nedopadlo dobře. Neuměli bychom to patřičně prodat a firma i investoři by skončili nešťastní. To nechceme. Při IPO musíte mít pozitivní příběh, ukázat, že to děláte z těch správných důvodů. Že máte s firmou plány a dobrý management a chcete se dělit o zisk, že hledáte kapitál pro růst. A ono to skutečně může být výrazně prorůstové, když to uchopíte správně. Koukněte se na Colt CZ, který se zalistoval na pražské burze a nyní vlastní akcie používá, aby kupoval Colt, Sellier & Bellot nebo Synthesii. Pražská burza udělala z České zbrojovky globálního hráče.
Při IPO musíte mít pozitivní příběh, ukázat, že to děláte z těch správných důvodů.
Člověk tak nějak přirozeně chápe, že když majitel umístí na burzu patnáct procent akcií, má s firmou ještě další plány a chce si udržet kontrolu. Pokud to ale bere jako čistý exit, tedy jako úplný odchod z firmy, kolik by měl na tu burzu vlastně umístit? Devětapadesát procent, nebo rovnou všechno?
Podívejme se na historii. Americká skupina GE Capital umístila na pražskou burzu sto procent akcií Monety a udělala přes ni kompletní exit. Neudělali to proto, že by k Česku měli nějaký citový vztah. Mohli Monetu prodat komukoli nebo ji upsat na jakékoli jiné burze na světě – bylo to čistě racionální byznysové rozhodnutí. Nejprve na pražskou burzu umístili minoritní podíl, ale během následujících dvou let se velmi rychle dostali na stoprocentní exit. Výsledkem je, že Moneta má dnes stoprocentní free float.
Ten je sice v současnosti už trochu roztříštěný, protože významnější podíly v bance drží několik českých finančních skupin, ale technicky vzato je ta banka na burze stále kompletně volně obchodovatelná. Moneta je česká banka a nemá globální ambice. A přesně to potvrzuje, co říkám: pražská burza je pro české firmy a regionální šampiony s domácí stopou naprosto skvělá adresa. Pro globální byznys modely může být vhodnější jiná burza, to vůbec nezpochybňuji.
Ale pro firmy, které mají základnu u nás, lidé je tu znají a jejich kořeny pocházejí z České republiky nebo ze středoevropského regionu, je Praha ideální volba. Dalším příkladem z minulosti byl výrobce netkaných textilií Pegas Nonwovens. Ten sice už dnes na burze není, protože ho nakonec skupina českých podnikatelů stáhla zpět do soukromých rukou, ale dříve si prošel velmi podobným cyklem.
Původní private equity fond firmu po částech stoprocentně rozprodal přes burzu investorům a až po letech ji jiný silný hráč zase kompletně skoupil a stáhl. Burza je tedy za správných podmínek a při správné valuaci plně schopná absorbovat i stoprocentní exit zakladatele či fondu. Nemusí tam nutně zůstávat majoritní 51procentní majitel.
Byznys ale musí mít silný příběh, adekvátní ocenění a hlavně schopný management a nezávislé představenstvo. V Monetě to skvěle zafungovalo právě v kombinaci generálního ředitele Tomáše Spurného, silného boardu a jasného růstového příběhu.
Proč se teď podnikatelé po IPO častěji poohlížejí?
Rozhodně se změnilo uvažování trhu. Jak už jsem zmiňoval – stejně jako tragické úmrtí Petra Kellnera donutilo české podnikatele přemýšlet o závětích a nástupnictví, tak emise jako CSG na kapitálových trzích je nutí k zamyšlení, jestli by pro ně IPO také nedávalo smysl. Těch úspěšných úpisů, jako byl například Colt CZ, je tu více. V Česku ale čelíme jednomu velkému specifiku: panuje tu taková zvláštní záliba v neustálém pomlouvání a degradování pražské burzy, kterou nikde jinde ve světě nevidím.
Vážně se s tím setkáváte tak často?
Ano. Já tenhle přístup upřímně moc nechápu. Většina rozvinutých národů je ráda, že lokální burzu má, protože pro malé a střední firmy je to doslova dar z nebes. Podívejme se třeba na společnosti, které začínaly na trhu START pražské burzy a některé z nich se už posunuly na hlavní trh. Na velkém evropském trhu by kapitál sháněly jen velmi obtížně, zatímco domácí burza jim k němu otevřela cestu. Všechny státy, včetně Polska, si své lokální burzy hýčkají, rozvíjejí je a propagují. My si ji tady místo toho navzájem pomlouváme.
Je to podobné, jako kdyby vám maminka navařila skvělou večeři z poctivých domácích surovin ze zahrádky, a vy byste ohrnul nos a šel raději do michelinské restaurace. Tam si připlatíte v podstatě jen proto, že to má tu proslulou hvězdu, a domácí jídlo raději oželíte. Tím samozřejmě netvrdím, že velké burzy v Paříži, Londýně nebo Amsterodamu nemají své opodstatnění. Dávají naprostý smysl pro firmy, které už na tamních trzích mají takříkajíc nohu ve dveřích, jsou mezinárodně známé nebo mají silné evropské a globální ambice.
Myslíte si, že řadě středně velkých českých firem chybějí o něco větší ambice? Že si třeba říkají: „Vstup na burzu je hra pro velké kluky, to není nic pro nás,“ ačkoli by pro ně pražská burza ve skutečnosti mohla být velmi zajímavou alternativou?
Vždycky jde o to, jak chcete tu hru v globálním měřítku sehrát. Nechci tvrdit, že by českým podnikatelům chyběly ambice – mnozí to umějí zahrát skvěle. Vždycky se to ale dá zahrát ještě lépe. Znovu připomenu příběh České zbrojovky, dnešní skupiny Colt CZ, který je i v evropském kontextu naprosto unikátní, a to i díky jejich masivním akvizicím. Podobně úspěšné firmy najdeme samozřejmě i v Polsku – ať už je to Henry McGovern s AmRestem, nebo třeba Benefit Systems, byť ti šli cestou tamní burzy.
Jsem přesvědčený, že dobrých podnikatelských nápadů a dravého ducha máme v Česku dostatek. Zásadní ale je, že tu leží obrovské množství lokálního kapitálu, který aktuálně nemá kam rozumně investovat. Banky dnes nabízejí v podstatě jen velmi chudou paletu termínovaných vkladů a konzervativních produktů. Vstup nových firem na pražskou burzu by se tak naprosto ideálně potkal s vysokou poptávkou a obrovským objemem peněz, které se tu dají na trhu vybrat.
Není ale problém nejen na straně nabídky, nýbrž i poptávky? Jsou dnes Češi skutečně připravení investovat ve velkém na pražské burze přímo do českých firem?
Myslím si, že Češi k domácím podnikatelům důvěru mají. Rozhodně tu byla například obrovská poptávka po investici do skupiny CSG pana Strnada. Ta ovšem byla masivní i v zahraničí – zkrátka dostatečně velká na to, aby se celé IPO úspěšně realizovalo i bez té „české nohy“. Trhy mají ale tendenci občas přestřelovat.
Zajímavé je, že i u těch vůbec největších mezinárodních úpisů, jakým bylo právě IPO Czechoslovak Group, vznikají na institucionálním trhu úplně stejné „FOMO“ efekty a paniky jako u těch lokálních a středních. Zkrátka to, že jde o gigantickou transakci na velkém trhu v Amsterodamu, ještě neznamená, že tam nebudou vznikat panické výkyvy směrem nahoru i dolů.
Foto Michael Tomeš
Ve spolupráci s pražskou burzou spustíte ETF navázané právě na její index. Jaké očekávání od toho máte?
Vzhledem k našemu tržnímu podílu na pražské burze, který se blíží 50 procentům, a k našemu technologickému vybavení máme zřejmě nejlepší šanci dovést tento projekt do úspěšného konce. Kdo, když ne my, a kdy, když ne teď. Snažíme se hodně poučit z úspěšných i neúspěšných ETF projektů ve světě.
Co dělají s náladou na trhu nešťastné korporátní dluhopisy, kterých se nekvalitních objevilo za poslední roky hromady?
Nic dramatického. Trh se zdravě vyčistí a je to vidět na velkém zájmu o dluhopisové emise velkých a prověřených emitentů s reputací. Ty se prodávají velmi dobře.
A co zase pro změnu nešťastné burzovní příběhy, modelově Pilulka?
Je legitimní snaha emitentů trefit se do nálady trhu a nabídnout jejich akcie, když je po nich poptávka. Jindy ani IPO udělat nejde, ale pak záleží, jak management s důvěrou trhu a získaným kapitálem naloží. A také jestli celkový trend daného odvětví bude pozitivní, nebo se prostě otočí vítr. Jak na měnící se podmínky management zareaguje a jak moc se případně splaší investoři.
Pilulku převzal od bratrů Kasových Tomáš Čupr a změnil koncept na longevity trend. Doufám, že se mu bude dařit. Ale i akcie Eurowagu nebo CSG se dnes obchodují pod IPO cenou. A zase kupříkladu akcie Colt CZ, Monety nebo Doosan nabízejí skvělé výsledky. Prostě IPO nebo akciové či dluhopisové investice nejsou bezrizikové, stejně jako nejsou bez rizika žádné investiční produkty.
Říká se, že čeští investoři, stejně jako evropští obecně, mají třeba ve srovnání s Amerikou menší toleranci k riziku. Není to škoda?
Škoda to určitě je. Dlouhodobě navíc hrozí riziko globální bubliny, kdy se veškerý kapitál začne koncentrovat pouze u těch vůbec největších firem. Nakonec to může dopadnout tak, že všichni budou vlastnit jen nějaký koš padesáti top světových společností a ty zkrátka skoupí všechno ostatní. Takhle ale svět dlouhodobě fungovat nemůže, tenhle ekonomický model má své limity a jednou by to zkolabovalo. Je to samozřejmě do značné míry způsobené současnou dramatickou demokratizací investování.
Vznikají různé platformy – my sami jsme jednu takovou, Portu, vytvořili –, které lidem umožňují se na tomto trendu snadno podílet. Pořád ale platí základní investiční pravidla: nutnost diverzifikace, správná struktura aktiv a poučka „investuj do toho, co znáš“. ETF fondy jsou skvělý nástroj, ale nedává smysl v nich mít sto procent všech svých aktiv. Zásadní ovšem je, že se téhle investiční hry musíte účastnit. Musíte hledat zajímavé příležitosti, učit se to dělat čím dál lépe a nezůstávat jen stát stranou.
Nemyslím si, že budoucnost investování spočívá čistě v tom, že si všichni budeme kupovat jenom ETF. Kdyby to tak mělo skutečně skončit, spousta skvělých firem by nikdy nevznikla a evropská ekonomika by pravděpodobně začala zanikat.
Na druhou stranu – vzhledem k tomu obrovskému množství peněz, které Čechům leží na spořicích a termínovaných účtech, je asi pro ekonomiku pořád přínosnější, když si lidé koupí alespoň ta ETF. Nebo se pletu?
Pro ty konkrétní investory to přínosnější bezesporu je, vsadil bych si, že termínovaný vklad takto překonají. Ale pro domácí ekonomiku už to takový přínos není. Tímto způsobem totiž financují primárně světovou, zejména pak americkou ekonomiku, nikoli tu českou. Pro nás by bylo skutečným přínosem, kdyby se tyto peníze dostaly do domácího podnikání. A to nejen oklikou přes klasické bankovní úvěry – tedy modelem, kdy lidé dají peníze na termínovaný vklad a banka je pak formou velmi dobře zajištěného úvěru půjčí podnikateli –, ale přímo, skrze dluhopisy nebo akcie tuzemských firem.
Dluhopisových emisí tu roste celá řada, ať už se bavíme o těch velkých, nebo o těch menších a rizikovějších. Akciových emisí na veřejném trhu je ale stále pomálu. Je tu sice aktivní private equity sektor, ten je ale pro běžného investora hůře dosažitelný a od veřejnosti příliš kapitálu nevybírá. Vše se drží převážně v rukou soukromých family officů, které mezi sebe ostatní investory – a už vůbec ne retail – v podstatě nepouštějí. Nebo jen velmi okrajově.
Vidíme, že například fond J&T Arch nebo Penta se už také učí chodit si na trh pro tento typ kapitálu, ale stále se z toho nestal masový nástroj, jak úspory domácností napumpovat do české ekonomiky. Burza je jedním z nástrojů, jak to změnit, a technologické zázemí má stejně dobré jako jakákoli jiná burza v Evropě. Podle mě už je to dnes čistě o mentalitě samotných podnikatelů a jejich obchodní úspěšnosti. Záleží jen na tom, jestli se svým byznys modelem a získaným kapitálem naloží dobře a zda příležitost, kterou jim kapitálový trh nabízí, využijí lépe či hůře než ostatní. To už je zkrátka volná soutěž.
Foto Michael Tomeš
Čím to podle vás nakonec je, že firmy často sáhnou raději po sériovém vydávání vlastních dluhopisů, než aby si pro kapitál došly na burzu?
Dokud mohou, je pro ně dluh samozřejmě levnější. Nemusíte se s nikým dělit o ekvitu. Pokud svému byznysu silně věříte, dává dlouhodobě smysl financovat se dluhem, který vám k pokrytí určité rychlosti růstu pohodlně stačí. Příkladem může být síť lékáren Dr. Max. Ta zatím roste tempem, které stíhá financovat právě pomocí dluhu, a nemusí si tak ředit vlastnický podíl vydáváním akcií.
Pokud se ale chcete stát největší lékárenskou sítí v Evropě, nebo dokonce na světě, dříve či později budete muset kapitálový trh zapojit. Pouze organickým růstem a na dluh to zkrátka nikdy neutáhnete. Globálního hráče bez kapitálového trhu prostě nevybudujete. Lokálního nebo regionálního hráče ano. I toho evropského, kterého pak případně prodáte, s privátním kapitálem ještě zvládnete. Ale globálního hráče budete bez veřejných trhů budovat jen extrémně těžko.
Neukazuje právě obrovský boom firemních dluhopisů v posledních letech, že chuť Čechů investovat do lokálních firem tu rozhodně je? Dluhopisy jsou u nás přece jako investiční nástroj extrémně populární.
Přesně tak, to je hlavní teze, kterou celou dobu razím. Je obrovská škoda, že si čeští podnikatelé pro tyto peníze nechodí. Cesta přes pražskou burzu je pro ně přitom ta nejjednodušší. Je to mnohem snazší než domácím investorům vzkazovat: „Můžete si nás koupit, ale musíte to udělat přes Londýn, Ameriku nebo Amsterodam.“ Pro běžného investora pak vyvstává spousta praktických překážek: Kde a jak si mám nastavit brokera? Zvládnu to přes svůj obchodní účet u lokálního brokera? Technicky je sice možné všechno, ale pro retail je to výrazně složitější.
Nakonec je to čistě o mentálním nastavení dané firmy, zkrátka zda o lokální kapitál vůbec stojí. Dovolím si tvrdit, že z kroků Martina Vohánky nebo Michala Strnada bylo zřejmé, že ve chvíli svých úpisů o domácí kapitál primárně nestáli. Své transakce od začátku strukturovali pro mezinárodní trh, například v Londýně či Amsterodamu. Byli zkrátka v rukou velkých mezinárodních investičních bank, které je kvůli svým osobním ekonomickým zájmům v boji o komise z IPO a obchodování přesvědčily, že lokální peníze nejsou potřeba a že je do celého procesu vůbec nemusejí zapojovat.
Co si myslíte o modelu, kdy by stát některé své firmy poslal na burzu? Pomohlo by to trhu, nebo by to byla spíš jen taková z nouze ctnost?
Rozhodně by to nebyla z nouze ctnost a trhu by to jednoznačně pomohlo. Vyslalo by to nesmírně pozitivní signál. Samozřejmě, samotná jedna státní emise pražskou burzu nezachrání. Řada našich podnikatelů má globální ambice a domácí trh jim přirozeně připadá malý. Mnohem víc mě ale štvou různí podcasteři, kteří si z pomlouvání pražské burzy udělali vyloženě národní sport. Já jsem do Wood & Company nastoupil v roce 1994 a už tehdy mi všichni říkali, že pražská burza do dvou let zanikne.
A vidíte, pořád je tady. Uvidíme, co se nakonec stane s ČEZ. Možná tu převládne zájem nechat na burze alespoň distribuční společnosti a servisní služby, takže celá ta situace se ještě může otočit jiným směrem. Co se týče dalších státních firem, IPO Letiště Praha by trhu ohromně prospělo. Kdyby se náš stát inspiroval tím, co dělali Poláci, tedy že dávali na burzu třeba deset až dvacet procent akcií svých firem, rozhýbalo by to trh jako nic jiného.
Stát by prodal minority, nechal by si strategická aktiva pod kontrolou, ale zapojil by do toho veřejný kapitál. Letiště je ukázkový případ, klidně by se takto dalo prodat až 49 procent. Dalším jasným adeptem by mohl být třeba národní podnik Budvar.
Řada našich podnikatelů má globální ambice a domácí trh jim přirozeně připadá malý.
Češi rádi investují do nemovitostí. Jak vypadá váš nemovitostní pitch českému miliardáři, kterému byste chtěli spravovat majetek?
Předně musíme rozlišit přístup k high-net-worth jedincům a miliardářům, ty vypadají odlišně. Z pohledu asset a wealth managementu jsem ve Wood & Company vybudoval něco, čemu pracovně říkáme „produktová továrna“. My jsme tu předtím dvacet let radili velkým zahraničním fondům s nemovitostními transakcemi. Za zlomek finálního zisku jsme pro ně nakupovali spoustu nemovitostí, nejrůznějších aktiv nebo infrastrukturních projektů.
Pak jsme tu ale jednou měli velmi zajímavou investiční příležitost: nákupní centrum Harfa. Šel jsem ho jako obvykle pitchovat do Londýna. Tam mi řekli: „Hele, je to sice hezké, vypadá to dobře, ale je to na nás moc malé. Má to hodnotu nějakých 30 milionů eur. Nemáš takových obchoďáků třeba pět?“ Odpověděl jsem, že mám jen tenhle jeden. A oni na to: „Tak si ten kapitál vyber u vás lokálně. Až jich budeš mít pět, přijď a my to od tebe koupíme celé. Způsob, jak to funguje, už přece znáš.“ Tak jsem tu radu poslechl. Šli jsme a peníze na Harfu jsme úspěšně vybrali na domácím trhu.
Náš dnešní pitch pro bonitní klienty je tedy vlastně velmi jednoduchý. Říkáme jim, že jsme schopni pro ně dělat přesně to samé, co jsme posledních dvacet let dělali pro ty největší světové realitní fondy. A navíc, na rozdíl od investic do amerických nebo jiných globálních fondů, jde o lokální aktiva, jež dobře znají a na která si mohou obrazně řečeno sáhnout. U té skupiny „ultra high“ miliardářů pak narážíme ještě na jedno specifikum: často si to chtějí dělat sami. Najmou si tři lidi z poradenské firmy, koupí si činžák, kancelářskou budovu nebo pozemek na development a nějak si s tím zkrátka hrají po svém.
A daří se jim to?
Historicky byl trh zkrátka tak silný, že to vlastně nešlo pokazit. Podnikatel prodal fabriku, dvacet procent majetku dal do nemovitostí, najal si pár lidí, koupil jednu kancelářskou budovu, dva činžáky, udělal jeden developerský projekt a tím skončil. Z takového přístupu ale nikdy nevznikne ta nejkvalitnější služba na trhu. Už jen proto, že si při této velikosti nemohl dovolit najmout absolutní špičky na development, výběr aktiv nebo celkovou správu majetku. Ti menší high-net-worth klienti si samozřejmě mohou dál kupovat byty sami.
Vždycky ale říkám takový vtip: počet jejich investičních bytů se většinou rovná počtu dětí plus jedna. A pak jim to manželka hodí na hlavu, protože už se o ty nájemníky zkrátka nechce starat. Zjistí, že jim to přináší jen diskomfort, řeší neustálé telefonáty, že se někde něco rozbilo, a hlavně pochopí, že se to zkrátka nedá škálovat. I část těch opravdu velkých miliardářů pochopila, že si vlastně nechtějí složitě budovat a řídit vlastní tým lidí. Nevědí, jak vybrat ty nejlepší, a raději celou agendu outsourcují k nám. I proto jsme vytvořili tematické fondy. Nemáme jeden centrální fond, který by byl takový investiční „kočkopes“.
Foto Michael Tomeš
Jako skupina jste zaměřeni na Evropu, takže kontext evropských regulací a jejich vliv na naši konkurenceschopnost vůči Americe určitě silně vnímáte. Co by se z vašeho pohledu mělo v Evropě změnit, aby to evropskému byznysu pomohlo? Od startupistů neustále slyšíme, že evropské kapitálové trhy jsou v porovnání s těmi americkými zkrátka strašné. Že nakonec je vždycky nejjednodušší sebrat se, odletět do San Francisca a říct si o peníze tam. Co se s tím dá dělat?
V první řadě bychom mohli začít méně pomlouvat a více propagovat to, co tu máme. To dnes bohužel nedělá nikdo – nedělá to stát, podnikatelský sektor a nedělají to ani ti nejbohatší miliardáři. Speciálně v Česku se zkrátka stalo obrovskou módou si hlavně stěžovat, hořekovat a nadávat. Řada podnikatelů k tomu dnes přistupuje stylem: „Ukažte mi nějaký fungující jednotný trh. Nechce se mi složitě přemýšlet, kde mám firmu zalistovat. Mám přece světové ambice, takže na burzu rozhodně nechci jít v Praze, abych nevypadal lokálně. Zároveň ale nechci vymýšlet, jestli to má být Paříž, Amsterodam, nebo Londýn. Zkrátka mi dejte jeden celoevropský trh, naservírujte mi ho a vyřeš to za mě, Evropo.“ Jenže takhle jednoduše to bohužel nefunguje.
Není ale na druhou stranu naprosto legitimní chtít po Evropě, aby firmám zajistila co nejjednodušší růstové podmínky?
Samozřejmě, že by měla. Jsem sice na trhu příliš malý hráč na to, abych to dokázal sám změnit, ale bohužel vidím, že evropské regulace, které se na nás neustále řítí, srážejí trh spíše zpátky. Obrovské technologické a regulatorní nároky, které to s sebou přináší, doslova zabíjejí menší brokery našeho typu a nahrávají jen těm největším hráčům. Celé se to kvůli tomu strašně monopolizuje. Podobný trend je ale vidět i v Americe. Menší firmy tam dnes IPO už v podstatě nedělají a vstup na burzu se extrémně oddaluje. Často tam nejdete na trh ani ve chvíli, kdy máte valuaci přes mnoho miliard dolarů.
Celé se to koncentruje u velkých hráčů, aktiva se neustále přeprodávají přes private equity a privátní peníze a na veřejný trh se firmy dostávají podstatně později. Amerika má pochopitelně nesrovnatelně víc kapitálu a pro realizaci zisků tam panují velmi zajímavé valuace. Ale nenechme se mýlit – i v západní Evropě, třeba ve Francii, je obrovské množství peněz, tamní trh je velmi aktivní a financování lze dělat i jinak. Je ale pravda, že kapitálový magnet amerického trhu a Silicon Valley je obrovský.
Hlavní technologické změny se dnes odehrávají v podstatě jen ve dvou dominantních centrech: v Silicon Valley a v Číně. Většina globálně úspěšných firem, které kdekoli po světě vyrostou, se nakonec prodá do jednoho z těchto dvou hubů – i když do Číny dnes z pochopitelných strategických důvodů už spíše ne. Druhou možností je, že na jejich růstu bude participovat lokální kapitál. Vždy to nakonec musí rozseknout samotný podnikatel.
Je to jeho volba, s jakým kapitálem chce pracovat a jaké mu to přinese výhody či nevýhody. Nesmíme totiž zapomínat, že IPO není zdaleka jen o penězích. Ve velké míře je to i obrovská PR a politická záležitost. Můžete si kolem toho udělat fantastickou reklamu, ať už jste B2B, nebo B2C firma. Je to zkrátka vizitka toho, jak se jako podnikatel chcete prezentovat na domácím či mezinárodním trhu, s kým se chcete asociovat, nebo vůči komu se naopak chcete vymezit.
Když dnes řešíte s klienty fúze či akvizice, nakolik je pro ně faktorem to, do jaké míry má daná firma AI skutečně implementovanou ve svém byznys modelu?
Faktor to samozřejmě je. I v Americe už se ale pomalu upouští od toho prvotního nadšení. Dnes už vám zkrátka nestačí jen napsat si do prezentace „děláme AI“, abyste u investorů automaticky prošli. Všechny tyto sektory z hlediska valuací a investic podléhají silným módním vlnám. Momentálně jede obrovská vlna okolo umělé inteligence a zbrojních technologií. Tyto obory jsou teď enormně poptávané a ještě nějakou chvíli budou mít navrch.
Co ale bude tou hlavní vlnou za rok, za dva nebo za tři, to se teď snaží odhadnout spousta lidí. Trh se totiž začal mnohem více soustřeďovat na reálné fundamenty. Investoři bedlivě zkoumají, co ten produkt reálně dělá a jestli skutečně funguje tak, jak slibuje. Prostředí se díky tomu velmi rychle čistí od různých rychlokvašek a ukazuje se, že tyhle technologické bubliny buď vyrostou a stanou se globálním standardem, nebo zaniknou.
A kdybyste si měl vy osobně tipnout podobu té další vlny? Co bude podle vás tím dalším „buzzwordem“, který zcela ovládne svět investic?
Kdybych to věděl, tak tady s vámi dnes nesedím, ale jsem miliardář, který se usmívá z titulní stránky vašeho časopisu.
