Každý je někdy měl, jsou motivací a životním motorem, cílem i důvodem pro změnu. Sny a vize jsou letošním ústředním tématem Signal Festivalu. Dotýkají se i Milana Caise, frontmana skupiny Tata Bojs, hudebníka a vizuálního umělce. Právě on vytváří pro čtrnáctý ročník akce, která spojuje současné vizuální umění a městský prostor, moderní audiovizuální instalaci s názvem Brána imaginace.
Na tom, jak bude tato programová instalace Signal Festivalu pod patronací glo™ vypadat, se budou podílet i návštěvníci, kteří ve čtvrtek dorazí na pražský Žofín. Během interaktivní prezentace totiž ovlivní audiovizuální obsah projektu. Stačí vejít do „vesmírného“ kruhu, stoupnout si na vyznačené místo a vybrat si ze slov, která kolem probíhají, deset těch, jež nejvíce souznějí s tím, o čem člověk sní.
Kombinace slov potom poslouží jako jakási materie pro audiovizuální obsah finálního projektu. Divák, který vstoupí do prostředí před kameru a mikrofon, nejdříve uvidí obrys své tváře a na závěr dostane jako bonus i konečnou myšlenku generovanou z jím vybraných slov, jež se před ním promítne.
„Tohle je vlastně takový předobraz nebo ‚pre-instalace‘ toho, co bude součástí letošního ročníku Signal Festivalu. Finále bude vypadat úplně jinak, ale zároveň bude vycházet z toho, co tu dnes lidé vytvoří,“ říká Milan Cais, když se spolu setkáváme v Malém sále žofínského paláce. Festival proběhne v Praze od 15. do 18. října.
Pokud je tohle jen jakýsi předkrm, můžete prozradit, co jste pro festival vymyslel jako hlavní chod?
Myslím, že jde o celkem velkorysou instalaci. Něco mezi sochou, architekturou a objektem. Obří černá krychle o velikosti osm krát osm krát osm metrů, která bude díky potažení speciální odrazivou a pružnou látkou Barrisol zrcadlit své okolí. Má dvě kónické stěny, které se trychtýřovitě sklánějí dovnitř. Z každé strany je kruhová LEDka, a když jsem se zamýšlel nad vizuálním obsahem, napadlo mě, že by jej mohli spoluvytvářet lidé.
Přemýšlel jsem, jakým způsobem takový materiál nabrat. Proto je tady čtvrteční akce na Žofíně, proto i to spojení s námi, jako se skupinou Tata Bojs, jež tady zahraje. Dnes jsou technologie už tak daleko, že se dá v podstatě na základě nějakého audiovizuálního záznamu vygenerovat jiný audiovizuální záznam, který může být třeba trošku abstraktnější, podobně jako některé naše sny a vize, což je i téma letošního Signal Festivalu.
Ano, je to pro mě aktuální téma, sny mi přijdou zajímavé. Stejně jako i snění v bdění, což je právě ta imaginace. Přišlo mi, že by to téma mohlo být zajímavé zpracovat vizuálně i hudebně. Dlouho jsme nevěděli, jak dostat z lidí jejich imaginace, aby ten náběr byl pro ně jednoduchý a intuitivní. A pak přišel nápad se slovy. Proto jsem si vymyslel tuhle fraktální krajinu, do níž člověk vstoupí a volí si daná slova.
Tím, že si z nich mohou lidé vybrat, je to pro ně trošku jednodušší, nemusíme je nutit říkat nějaké svoje sny a vize, protože ne každý je má zformulované. A ne každý je má. Anebo už je nemá, protože je třeba ztratil. Takže je to jakási pomoc. Lidé chytají slova, která jim rezonují nebo se nějak potkávají s jejich snem či vizí. Každý si jich vybere deset, program mu je znázorní a umělá inteligence vygeneruje výstup.
Ten vy pak použijete do instalace na festival?
Možná ho ani v té finální kompozici používat nebudu. Pro mě je důležitá ta materie, obraz toho obličeje snímaný kamerou, který jde do záznamu, a hlavně výběr slov. Pokaždé to bude jiná skládačka, každý vybere jinou kombinaci. Takže vlastně to, co tady teď vidíte, je v podstatě jen taková přestupní stanice.
Jsem mile překvapen, jak to sem do sálu žofínského paláce zapadá, digitální svět perfektně kontrastuje s historickým prostředím. Možná bychom to pak mohli ještě někde vystavit, uvidíme.
Foto: Jan Berounský
Souhlasím. Myslím, že by byla škoda o tohle návštěvníky festivalu připravit. Slova, jež kolem dokola běhají, jste vybíral sám? Podle nějakého klíče?
Sedl jsem si s takovou chytrou knihou, kterou teď zrovna čtu, a nějaká slova, jež pro mě byla inspirativní, jsem si začal vypisovat. Jak se člověk naladí na nějakou vlnu, už to jede a začne si doplňovat vlastní. Vybral jsem prostě sto slov, která mi přišla nějakým způsobem zajímavá.
Ale je pravda, že ten systém si s nějakými slovy neuměl vůbec poradit. Neznal třeba tvořivost. Neuměl to detekovat, jako kdyby to nikdy neslyšel. Tak jsem to nahradil jiným. Některá slova tedy v tom mém primárním výběru ještě musela projít rešerší.
Vy jste však museli AI určitě i nějak instruovat, aby závěrečné myšlenky nebyly třeba příliš patetické, ne?
Ano, to se jí muselo říct. Ona potřebuje přesné instrukce. Myslím si, že ten výstup, který vygeneruje ze slov do věty, bude spíš pro návštěvníka hezkou tečkou za jeho výběrem. Ale já s tím nejspíš pracovat nebudu. Pro mě je klíčová kombinace slov, ta je pokaždé jiná a dá jinou energii.
V hudbě AI vůbec nepoužívám
Instalace, na niž se tady díváme, je hodně o umělé inteligenci. Jak vnímáte AI vy jako hudebník? Máte ji rád?
Držím si od ní docela odstup, i když uznávám, že zrovna teď to tak úplně nevypadá. Ale stejně, na začátku a v průběhu je tam pořád živý člověk a primární myšlenka. V hudbě AI vůbec nepoužívám. Vlastně mi přijde taková nemastná, neslaná. Já potřebuju cítit trochu toho lidskýho smradu. Ve vizuálním umění jsem ji teď začal používat jako takového pomocníčka, když si chci udělat nějakou rychlou vizualizaci.
Dám příklad. Třeba vím, že budu mít někde výstavu, jako například teď chystám v září jednu do GASK v Kutné Hoře. Fotil jsem si tam ty prostory a vím, že tam chci na konci chodby dát sochu, ale možná si tím nejsem úplně jistý.
Mám nafocenou chodbu i sochu, dám to obojí do chatGPT a napíšu: „Spoj mi to a nainstaluj tak, aby to působilo přirozeně.“ Dám jasné instrukce o tom, jak vysoká socha je, jaké rozměry má chodba, on chvíli něco chroupe a pak mi vyhodí fotku jako by tam ta socha už stála. Pro mě je to důležitý signál, protože si pak ověřím, jestli to bude fungovat, nebo ne. Ale jak říkám, stále je to jen pomocníček.
Když tvoříte, jakou hudbu si u toho pouštíte? Pokud tedy naopak nepreferujete ticho.
Právě že si nepouštím nic. Když maluju, potřebuju ticho. Potřebuju se soustředit a mě ta hudba trošku odvádí. Když pak dělám nějakou mechaničtější práci, která je už méně mentálně náročná, tak si třeba něco pustím. Ale já si té hudby a hudebního smogu užiju docela dost i jinak.
Je to podobný pocit, jako když například jedeme z koncertu, nebo ze dvou, nebo z celého víkendu a vracíme se do Prahy, tak nikdo nemá chuť si v autě nic pustit. Prostě jen jedeme a posloucháme ten motor a ticho. Nikdo nic neříká, nemluví, všichni jsou unavení a nikdo už nic nechce. Jen být doma.
Míváte někdy období, kdy nechcete tvořit ani hudebně, ani vizuálně?
Mám někdy takové pocity marnosti. Asi jako každý. Je to spojené s obdobím, v jakém se člověk vždycky nachází, a s nějakými osobními věcmi, které se propisují do pracovního života. Ale většinou se mi děje to, že mě práce z takových stavů vytahuje. Že mi pomáhá.
Foto: Jan Berounský
Pro mě je to strašně důležité. Jsem nesmírně šťastný, že v životě můžu dělat dvě věci, které mě absolutně naplňují a zároveň se staly obě mojí prací, jež mi generuje peníze na živobytí. Že nemusím chodit někam do kanceláře nebo ohýbat hřbet před šéfem, který mi bude nepříjemný a nesympatický.
Jsem svým pánem, což je neuvěřitelně svobodné, ale zároveň to má samozřejmě také svá úskalí. Nic není jen černobílé. Ale já jsem hrozně rád, že mi život dopřál tohle privilegium.
Hráli jsme trochu s Tata Bojs, ale to byly takové drobné výdělky, nic zázračného. Byl jsem na tom tenkrát fakt celkem blbě.
Měl jste to takhle nastavené už když jste byl mladší?
Když jsem vylezl ze školy, tak jsem se docela protloukal. Skončil jsem akademii, byl jsem sice magistr umění, ale nikoho to nějak extra nezajímalo. Žádná díla jsem v té době neprodával. A jo, hráli jsme trochu s Tata Bojs, ale to byly takové drobné výdělky, nic zázračného. Byl jsem na tom tenkrát fakt celkem blbě.
Ale ono je někdy dost důležité vydržet, věřit tomu, věřit sám sobě a neustále na tom pracovat. Pak se výsledky dostaví. Dřív nebo později. Myslím, že to tak funguje, že když člověk x let něčemu věnuje energii a sílu a nějaké nadšení, tak že se to pak začne vracet.
Je nějaký rozdíl mezi tím, když skládáte hudbu, a vaší výtvarnou částí?
S písničkami je spojený vždy i text a my texty píšeme s Mardošou celá léta každý sám za sebe, ale jsme na to dva. Čím jsem starší, tak tím ten text je pro mě skoro důležitější než hudba. Ale nevidím mezi těmi dvěma světy velký rozdíl.
Mám témata, jež mě zajímají a která chci prozkoumat. A dost často se mi děje to, že tou písňovou formou to moc nejde. Že to působí divně, třeba pateticky, jako ta AI. Ale v tom obraze nebo tou sochou mi to sdělení jde úplně přirozeně. Někdy je to zase naopak.
Mám dvě možnosti, jak se vyjádřit. Dvě koleje. A využívám obě. Když to nejde tam, tak to jde tady, a když to nejde ani tam, ani tam, tak to prostě nechávám být a nechávám to uležet a ono to téma třeba ještě dozraje a pak si řekne samo.
Je nějaké řemeslo či dovednost, co byste se ještě rád naučil?
Řemeslo… No, asi jsou to všechno věci, které jsou spojené buď s hudbou, nebo s vizuálním uměním. Mě baví práce s materiálem, dotýkat se ho rukama. Proto jsem si také tenkrát zvolil na akademii sochu, i když teď skoro víc maluju.
Nicméně ta práce s materií je pro mě mimořádně důležitá. Baví mě občas udělat i něco doma. Třeba stůl, u kterého se všichni scházíme. Máte něco, co není koupené v IKEA nebo kdekoli jinde, ale je to jeden jediný stůl na světě, nemá žádného dvojníka a je u nás doma.
Co například sklo? Nelákalo by vás?
Sklo mě samozřejmě hrozně zajímá, a dokonce teď jsem se ho i dotkl, nebo už i dříve jsem dělal nějaké „foukačky“. Ne že bych tam stál s tou píšťalou, ale vymodeloval jsem si třeba tu věc a pak jsme to dali s mistrem sklářem do formy. Podobně jsem v minulosti spolupracoval s Martinem Janeckým, v poslední době mám rozdělanou sérii taveného skla s ateliérem Kolektiv z Nového Boru.
S Lukášem Jabůrkem zase pracujeme na společném projektu, kdy jsem vymyslel rytiny do skleněných bloků. Bude to série tří výseků z filmu 2001: Vesmírná odysea od Stanleyho Kubricka. Mám ten film moc rád, vyrůstal jsem s ním a tehdy i teď mi stále přijde neuvěřitelně nadčasový. Jsou v něm momenty pro ten film klíčové. Já jsem si je zastavil a udělal z nich jednoduché kresby. A právě ty by měly být vyryty do bloku z čirého skla.
