Pohybuje se v nejvyšších patrech právního byznysu, vrcholů ale dosahuje i ve zcela jiných končinách. Advokát Marek Disman a jeho lezecký parťák zdolali téměř sedmitisícový himálajský vrchol Tengi Ragi Tau. Do výšin vystoupali cestou, na kterou se ještě nikdo na světě nevydal.
Čtyřicetiletý právník vede nemovitostní tým pražské pobočky advokátní kanceláře Baker & McKenzie, jedné z největších právnických firem na světě i na českém trhu. Na denní bázi tak pracuje na významných nemovitostních transakcích v Česku, radí podnikatelům a podnikatelkám při realitních zakázkách a projektech.
Jeho kancelář v Petrské čtvrti však na první pohled nepůsobí stroze právnicky – hned při vstupu do místnosti si všimnete kovových bradel, na kterých i během telefonických hovorů s klienty provádí nejrůznější cviky, a když do kanceláře vejdete bez ohlášení, právníka s velkou pravděpodobností zrovna najdete v planku.
Marek Disman, který se už od dětství věnuje horolezectví, teď stanul ve výšce 6810 metrů nad hladinou moře. Na horu Tengi Ragi Tau, skrytý kopec uprostřed odlehlého údolí Himálaje, vyšplhal spolu s Jakubem Vlčkem po jeden a půl kilometru vysoké téměř vertikální stěně.
Marek Disman na západní stěně Tengi Ragi Tau. Foto: archiv Marka Dismana
„Když si pod zeď stoupnete, spadne vám z ní brada,“ přemítá právník a zkušený horolezec, který dřív zdolal například pákistánskou osmitisícovku Gašerbrum II, kavkazský Elbrus nebo nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcagua. Prvovýstup na Tengi Ragi Tau však byl významný počin nejen pro něj samotného, ale i pro světové horolezectví.
Na samotném kopci zatím stálo jenom pár lidí, do centrální části mohutné západní stěny se však vydali Češi jako vůbec první na světě.
„Sami jsme doteď vždy opakovali cesty, které před námi už někdo vylezl. Stát ale na místech, kam zatím nevkročila živá noha, je naprosto jedinečný pocit. Ve světě, ve kterém je osm miliard lidí, takových míst už moc nezbývá,“ vypráví Disman.
Na téměř sedmikilometrovou horu v nepálském údolí Rolwaling se původně vydala tříčlenná výprava. Spolu s Markem Dismanem a Jakubem Vlčkem vyrazila i česká horolezecká legenda, Jan Kreisinger. Pokořit zledovatělou stěnu si dal původně za cíl právě poslední zmíněný.
„Byl to takový náš vedoucí výpravy, dokonce jsme mu tak z legrace říkali,“ vypráví Disman.
„Nakonec tomu však podmínky nepřály a Honza cítil, že jeho tělo se tentokrát nestihlo na výšku aklimatizovat natolik, aby výstup zvládl. Jako opravdový vedoucí se zachoval naprosto zodpovědně a v den nástupu do stěny rozhodl, že se o vylezení nové cesty máme pokusit bez něj,“ vzpomíná na vypjaté chvíle před výstupem právník.
Čechy zdolaná Honzova cesta. Foto: archiv Marka Dismana
Cestu, kterou dvojice nakonec úspěšně zdolala, pojmenovala právě po významném horolezci. Linii uprostřed západní stěny zaregistrovali jako Honzovu cestu (Johnny’s route), aby navždy připomínala kamarádovo velké gesto.
Neobyčejnost výstupu spočívala nejen v tom, že se na toto místo ještě nikdo dřív neodvážil, ale také v tom, jakým způsobem se lezci na horu vypravili, tedy takzvaným alpským stylem – bez pomoci specializovaných agentur, kyslíkových bomb či jakékoli další podpory nad základním táborem.
„I když jdete na Mount Everest, je velký rozdíl, jestli půjdete sami jen s tím, co sami unesete, anebo zaplatíte milion korun agentuře, která vám půjčí vybavení, přiřadí vám osobního šerpu, který vám ponese batoh, a vybaví vás kyslíkovou lahví. V obou případech je to úžasný sportovní výkon, pro horolezce jsou však mezi těmito způsoby obrovské rozdíly,“ popisuje Disman s tím, že profesionálně vedené výpravy mohou běžně trvat až dva měsíce.
„My ten časový luxus, zejména kvůli rodinám a práci, nemáme,“ dodává právník. Celá výprava na Tengi Ragi Tau tak dvojici zabrala šestnáct dnů, samotný výstup stěnou pak trval tři dny.
„Jeden den jsme ve dvě ráno vyrazili do stěny, lezli jsme celý den a po vylezených tisíci výškových metrech přespali v trhlině, další den jsme vylezli na samotný vrchol cesty, poslední den jsme se pak slaňovali do noci dolů na úpatí hory,“ popisuje horolezec.
„V nejtěžších pasážích jsme po strmé skalní stěně lezli střídavě po ledu, sněhu a skalních plotnách za skřípajícího zvuku maček a cepínů,“ říká.
„Snažíme se dělat všechny akce rychle, jednak protože jsme v situaci, kdy nemůžeme na dva měsíce odjet, jednak tím eliminujeme riziko, které stoupá, čím déle v rizikovém terénu jste. Spoléháme ale vždy na to, že nám budou přát podmínky ve stěně, a pokud tomu tak není, prostě se musíme otočit a jet zpátky domů,“ říká.
I zmiňovaný Gašerbrum II s výškou 8035 metrů nad mořem tak horolezec zdolal za devět dnů po dosažení základního tábora, kavkazský Elbrus dokonce stihl za čtyři dny z Prahy a zpět.
„Předpokladem je to, že je člověk v každé chvíli připravený. Nejde sedět dvě stě hodin měsíčně v kanceláři a najednou v horách podávat výkony, na takovou zátěž ani nestačí trénovat pár měsíců nebo rok. Jsou to situace, ve kterých je vaše tělo šestnáct až dvacet hodin denně v extrémní zátěži, na zádech máte pětadvacetikilový batoh nebo visíte v mnohasetmetrové kolmé stěně. Buď je na to vše tělo zvyklé, anebo to nezvládnete,“ popisuje horolezec, který tak ročně naběhá a najezdí na kole tisíce kilometrů, denně cvičí či trénuje poté, co uspí své dítě.
„Díky této fyzické a mentální připravenosti můžeme hodně vrcholů zvládnout za prodloužený víkend,“ odpovídá na otázku, jak lze takto náročný sport skloubit s prací ve vrcholové advokacii.
Lezení po horách a skalách pak podle něj kompenzuje náročnou práci v advokacii. „Člověk si tam naprosto vyčistí hlavu, hory mu většinou připraví takové situace, ve kterých nemůže myslet na nic jiného než na to, aby správně zasekl cepín a udělal správný pohyb,“ pokračuje Disman.
„Pro náročnou práci advokáta v mezinárodní kanceláři jsou intenzivní zážitky z hor účinným korektorem stresu. I když totiž cokoli nejde tak, jak má, berete to s nadhledem. Vždyť jste ještě před týdnem visel v ledové stěně, kdy každé špatné rozhodnutí má fatální následky. Teď sedíte ve vyhřáté kanceláři, a i když se něco nestihne nebo nepovede, víte, že nejde o život,“ uzavírá právník.
