Umělecký sklář Jiří Pačinek patří mezi nejvýznamnější české osobnosti svého oboru. Společně s Bořkem Šípkem a Josefem Novotným spoluzakládal v devadesátých letech sklárnu Ajeto, kterou dnes vlastní firma Lasvit. A v roce 2015 otevřel svou vlastní, menší huť v Kunraticích u Cvikova na Českolipsku.
Jak sám vzpomíná, ve sklářství zažil už několik krizí. Tentokrát je ale rozdíl v tom, jak rychle jedna střídá druhou. Sotva se totiž Pačinek oklepal z té poslední krize, covidové, začíná mu plameny v peci uhasínat další, energetická. A zdá se, že podobně jako při pandemii, i tentokrát si musí oheň uchránit skláři zase sami.
„Elektřina nám skočila třiapůlkrát nahoru, u plynu máme sice fixaci, ale pouze na menší množství. Na ten zbytek se nám cena zvedla až osminásobně,“ říká sklář.
Jak sám říká, prací žije a nic jiného a lépe neumí. Ostatně i díky jeho talentu malá obec poblíž Cvikova doslova rozkvetla. U sklárny vytvořil křišťálovou zahradu, pořádá nejrůznější akce zaměřené na ukázku svého řemesla, je členem Křišťálového údolí. A možná i proto stále přežívá, i když musel své výrobky zdražit o třicet procent.
„Někteří zákazníci od nás kvůli tomu odešli k levnější konkurenci, často k polské, ti letití, z nichž jsou už i naši přátelé, zůstali. Abychom to přežili, musíme hledat společně lidskost. Vláda nepomůže, náš drží a podporují obyčejní lidé,“ dodává Pačinek.
Na pomyslné dno si skláři sáhli už během covidu. Pačinek nechal v té době vyhasnout menší pec, kterou měl u sebe doma, a vyčerpal finanční rezervy. I proto už teď nemá moc kde brát.
„Ano, mohli bychom ušetřit třeba přechodem na elektřinu, ale předělat sklářskou pec stojí miliony a já je nemám. Takže když to nepůjde, sklárnu zavřeme a přihlásíme se na pracák. Doufám ale, že k tomu nedojde, že to zase zvládneme, jako vždycky,“ uzavírá optimisticky.
Místo plynové pece elektrická
Vyšší cenu za energie vydají také v již zmiňované sklárně Ajeto v Lindavě, která patří firmě Lasvit. „Ceny jsou vyšší, ale není to pro nás tak fatální jako pro firmy, které mají třeba malosériovou výrobu skleniček,“ uvědomuje si majitel a zakladatel Lasvitu Leon Jakimič. Náklady na plyn podle něj ve sklárně vzrostly o 300 až 400 procent, v celkovém obratu firmy kolem 1,2 miliardy korun to ale zase takový objem není.
Zakázky Lasvitu mají vysokou přidanou hodnotu, a proto se mu letos navzdory všemu daří dobře, za první pololetí dokonce potvrdil v tržbách více než za celý loňský rok. Ruský trh tu plně nahradila Amerika, jelikož se v USA prodej zdvojnásobil, a skvěle funguje i Evropa nebo Střední východ.
Přesto šéf firmy zvažuje, že přejde z plynu na elektřinu. Nestojí za tím však až tolik touha ušetřit, jako spíš obava, zda bude plynu dostatek v souvislosti s válkou na Ukrajině a velké závislosti Česka na dodávkách z Ruska.
„Přemýšlíme o tom, že bychom příští léto během odstávky plynovou pec předělali na elektrickou vanu. Elektřina bude vždycky, ale u toho plynu je to takové nejisté,” vysvětluje Leon Jakimič. Problém ale je, že bez plynu se skláři ani tak neobejdou. A zvláště pak v Ajetu, které je slavné a zákazníky vyhledávané především proto, že taví barevné sklo.
„V plynové peci lze mít najednou klidně až osm malých pánví na různé barvy. Řešením tak je udělat jednu velkou elektrickou vanu na čirou sklovinu a k tomu přidat jednu menší plynovou pec na barvy. A pokud by došel plyn úplně, tomu ale nevěřím, tak bychom museli mít pro každou barvu zvlášť elektrickou pícku,“ přibližuje majitel Lasvitu.
Elektřina sice podle něj udělá stejnou službu jako plyn, ale výsledné sklo není na pohled tak atraktivní, chybí mu prý jakési krásno. I přesto je to krok, o kterém chtějí v Lasvitu rozhodnout do konce roku.
„Máme k tomu takové dvě pohnutky – první, že nad námi přestane viset Damoklův meč, že plyn nebude, druhá, že ušetříme. Představa je, že cena elektřiny půjde s čím dál tím větším využitím alternativních zdrojů dolů a výroba pak může být i ekologičtější,“ doplňuje.
Když nebude plyn, můžeme zavřít
Nad různými scénáři, jak to bude v budoucnosti, přemýšlejí i ve sklářských firmách Bomma ve Světlé nad Sázavou a v nižborském Rücklu. Obzvláště se tu zamýšlejí nad tím, co dělat, když vláda v krizové situaci část průmyslu od plynu odstřihne.
„Zatím problémy s dodávkami plynu jako takovými nejsou. Jsme ale velmi nervózní, aby to tak zůstalo. Snažíme se vymyslet, jak reagovat na omezení dodávek vyplývající z regulačních stupňů, protože každá z našich skláren je zařazena v jiné skupině,“ upozorňuje Jiří Trtík, generální ředitel společnosti BMRC Group, která sklárny zastřešuje.
Pokud by chtěli uspořit na celé skupině, museli by jednu sklárnu trvale odstavit. „V případě, že se plyn zastaví úplně, je to pro společnosti našeho typu likvidační. Prvovýroba skla je na energii založena a tvoří až třetinu nákladu,“ zdůrazňuje ředitel. Cena plynu se pro ně zvedla od loňského roku už pětkrát a očekávají, že v příštím roce zdraží ještě víc. I tady proto zvažují různé alternativy, například už zmíněné vytápění tavicí pece elektřinou.
„Jenže celá ta změna obnáší vysoké investiční náklady, které se u nás za poslední rok zvedly téměř o sto procent, a enormně vysoká je v současné době i samotná cena elektrické energie,“ poznamenává Jiří Trtík.
Úspory hledají rovněž v Preciose Lighting v Kamenickém Šenově. Třeba využitím solární energie nebo moderním vytápěním nových a zrekonstruovaných budov.
I tady zvažují přechod na jiný zdroj, ale zatím se podle nich ukazuje, že náklady na využití elektrické energie pro plnou výrobu jsou stále příliš vysoké. Některé společnosti skupiny Preciosa už však za pomoci elektřiny sklo taví.
„V šuplíku už nějakou dobu máme projekt fotovoltaiky, na kterém teď pracujeme,“ poznamenává Lubomír Trejbal, ředitel pro strategii a vývoj. A i když nevyřeší přímo problém huti a tavení skla, může snížit celkové provozní náklady společnosti. V Preciose, stejně jako v Lasvitu, mají ale štěstí, že i přes komplikace s energiemi je pro ně letošek úspěšným rokem. A to i navzdory tomu, že museli ceny zákazníkům navýšit až o třicet procent.
Sto milionů místo třiceti
Větší výdaje měli také v novoborském Crystalexu CZ, který je největším českým výrobcem nápojového skla. Za energie tu v posledním čtvrtletí loňského roku zaplatili namísto obvyklých třiceti milionů více než sto milionů korun.
Kromě toho se musejí skláři potýkat také s inflací, která zdražuje ostatní vstupy, jako je například materiál. A velkým problémem je i klesání ceny eura, protože většina sklářských firem exportuje do zahraničí.
Nejen proto by měl podle sklářů jejich průmyslu teď víc než kdy jindy pomoci stát. V otevřeném dopise vládě o to žádal už na začátku roku novoborský starosta Jaromír Dvořák, ke kterému se řada skláren připojila.
„Skláři se dokázali po velké krizi v roce 2009 opět postavit na nohy a přežili i poslední dva roky s pandemií covidu. Pokud by stát pomohl speciálním dotačním titulem, určitě zvládnou i současnou energetickou a inflační krizi,“ domnívá se starosta.
Bylo by podle něj smutné, pokud bychom museli v roce 2022, který OSN vyhlásilo Mezinárodním rokem skla, sledovat, jak česká ojedinělá a po generace budovaná tradiční výroba skla mizí v nenávratnu.
