Papírování spojené s obchodováním akcií v šedesátých letech málem položilo Wall Street. Nebývalý nárůst objemu obchodů zahltil makléřské firmy a vše přerostlo ve finanční krizi, která změnila odvětví cenných papírů. Stojíme na prahu další takové změny?

Potvrzoval by to například listopadový průzkum od Calastone, největší sítě propojující hlavní světové finanční organizace. Průzkum říká, že se zejména tradiční fondy zhlédly v jednom z lákadel krypto světa a rychle se tokenizují, protože si fenomén tokenizace zamilovaly

Vedle zefektivnění a automatizace provozu rapidně zjednodušuje většinu fází alternativních investic, do kterých dnes vkládá peníze také čím dál více bohatých jednotlivců – alespoň jeden tokenizovaný produkt plánovalo podle průzkumu spustit v horizontu dvanácti měsíců 67 procent správců aktiv ve Spojených státech, 61 v Asii a 44 v Evropě.

Nejrychlejší pokroky dělají hlavně Spojené státy a Asie, kde je dnes tokenizováno 39 a 38 procent fondů. V Evropě je to zatím zhruba 27 procent.

To jsou nezvykle vysoká čísla, obzvlášť pokud si uvědomíme, že zde máme co do činění s něčím z krypto světa, kterému se zástupci světa tradičních financí vyhýbají jako čert kříži.

Mění se také přístup regulátorů. Například ministerstvo financí Spojeného království, tamní národní Úřad pro finanční etiku a investiční správci aktiv, jako je třeba BlackRock, připravili v rámci britského vládního programu pro správu aktiv rámec, který sektoru investičních fondů umožní nabízet investorům právě tokenizovaná aktiva.

Tokenizace tradičních aktiv se tak po stablecoinech, které změnily způsob vnitrofiremního zúčtování nebo přeshraniční platby, stává další inovací ze světa kryptoměn, měnící navždy fungování finančního světa.

Vydání Forbesu Zázrak

Výhod tokenizace si všímá také čím dál více burz, kterým může zlepšit likviditu a kolateralizaci, automatizovat výzvy k doplnění kapitálu a umožnit snadné přizpůsobení portfolia.

Budou za deset let všechny kompletně na blockchainu? A jak si můžeme být jistí, že nejde jen o další slepou vývojovou větev? Pochopitelně nemůžeme – existuje však hezká paralela z historie. Své problémy s neefektivním burzovním systémem si prožila i zmíněná šedesátá léta.

Tehdy bylo vypořádání cenných papírů přísně fyzické: akcie, dluhopis či papírový certifikát musel být nejprve přemístěn od prodávajícího ke kupujícímu. Doručení nebylo považováno za konečné, dokud se nevrátil kurýr a nepotvrdil úspěšné předání.

Systém, který bez větších problémů fungoval léta, se začal sypat jak domeček karet po
prudkém nárůstu obchodní aktivity na americké Wall Street. Uživatelé postupně realizovali větší množství obchodů, než byly makléřské domy schopné výše uvedeným způsobem ručně zpracovat, což vedlo až k takzvané „krizi papírování“ v roce 1967.

První reakce na ni se nesla ve znamení zpátečnického myšlení. Když makléři nestíhají administrativu, tak jim to usnadníme prodloužením času na vypořádání. Na akcii jste tak od úspěšného podání nabídky čekali skoro týden, aby makléři získali možnost dostát svým závazkům a vypořádat se s hromadícími se obchody.

Místo toho ale nastal ještě větší chaos – a cenné papíry se v nastalém zmatku začaly ztrácet. Řada firem postupně přišla o kontrolu nad svými záznamy a náklady, a i když příchod medvědího trhu z roku 1969 poskytl malou úlevu, bylo už trochu pozdě.

V letech 1969 a 1970 zaniklo v důsledku fúzí nebo likvidace více než sto členských firem newyorské burzy, tedy šestina z celkového počtu. A skončil také značný počet firem mimo burzu – tisíce lidí pracujících v odvětví cenných papírů přišly o práci a občas i majetek. Americká burza nezažila podobnou šlamastyku od dob Velké hospodářské krize.

Když se americká ekonomika v létě 1970 dostala na dno, akciový trh se zničehonic opět oklepal a prudce vyrazil vpřed. Obchodování masivně vzrostlo a téměř nikdo nepochyboval, že se krize bude opakovat v ještě větším měřítku.

V září 1970 hlásal například titulek deníku The Wall Street Journal následující: „Problémy s back-office v makléřských domech se pravděpodobně brzy zopakují.“ A rozhodně nebyl jediný.

Počátkem roku 1971 objem obchodů na newyorské burze předstihl objemy z roku 1968 a problémy se skutečně opět začaly projevovat – zajímavé ale bylo, že zůstávaly hluboko pod úrovní roku 1968. Skutečná zkouška však přišla koncem února, kdy kvůli svátku Lincolnových narozenin musely trhy s cennými papíry vypořádat obchody za dva dny současně.

Kolaps nenastal.

Odvětví se připravovalo na kolaps, ten ale nenastal. V březnu, do té doby nejsilnějším obchodním měsíci v historii NYSE, dokonce počet neúspěšných obchodů mírně klesl. Bylo jasné, že odvětví cenných papírů získává své papírování znovu pod kontrolu.

Nebylo to ale díky úředníkům – celý systém se začal od základu měnit. Přišla počítačová automatizace, centralizované zúčtování a boom obřích makléřských firem s robustními a škálovatelnými elektronickými systémy v zádech.

Rostoucí objem obchodů změnil strukturu makléřských nákladů. Nové objemy transakcí mohly zvládnout pouze počítače, které však byly při srovnání s úředníky pekelně drahé. Existovalo dost makléřských firem, které si takové stroje jednoduše nemohly dovolit.

Část dalších firem si ale uvědomila, že počítače sice drahé jsou, zároveň ale vytvářejí úspory z rozsahu. Elektronizace sice nesnižovala režijní náklady, avšak nesmírně zvyšovala schopnost zpracovávat a vyřizovat obchody. Počítače jinými slovy stály stejně, ať již byly vytížené, nebo ne, takže čím více transakcí firma zpracovávala, tím nižší byly její náklady na transakci.

Automatizace také podporovala diverzifikaci. Makléřský obchod byl poměrně nestálý a nevyužitá počítačová kapacita v klidnějších obdobích firmy značně motivovala k rozvoji nových oborů podnikání, které by zajistily stabilnější tok transakcí.

Firmy, specializované na makléřství, začaly najednou akcie také upisovat – a ty, které se dříve soustředily na upisování, se naopak rozšířily do makléřských služeb. Společnosti, jejichž doménou byly akcie a dluhopisy, najednou začaly obchodovat s komoditami, měnami a opcemi.

A šlo to ještě dále. Makléři, kteří kladli důraz na prodej institucím, začali spravovat peníze jednotlivcům. Makléři obchodující hlavně s individuálními investory začali vyhledávat institucionální zákazníky. Část firem rozvinula úplně nové obory podnikání, vytvářela fondy peněžního trhu a spravovala individuální penzijní účty a penzijní plány.

Automatizace a diverzifikace nicméně vyžadovala jiný způsob řízení, a protože jen málo lidí na Wall Street se věnovalo administrativě a ještě méně z nich pak mělo zkušenost s řízením skutečně velkých organizací, výsledkem bylo, že řada do té doby úspěšných makléřských společností jako Hayden, Stone či Goodbody navzdory kapitálovému polštáři zkrachovala.

Expanze také vyžadovala další velké investice do automatizace a řízení a velké kapitálové injekce, což zase vedlo firmy k hledání ještě většího množství obchodů.

Makléři se proto začali slučovat a sami nabízet své akcie veřejnosti – tedy běžně dělat něco, co do té doby regulátoři odmítali připustit. Na konci století tak ovládaly odvětví cenných papírů veřejně vlastněné giganty typu Merrill Lynch, Goldman Sachs a Morgan Stanley Dean Witter.
Ty najednou působily v rozsahu, o kterém se největším firmám z konce „šedesátek“ ani nesnilo.

Rozšíření finančních služeb mezitím vedlo k explozi objemu obchodů na trzích s cennými papíry. Pro hrubou představu: koncem devadesátých let dosahoval padesátinásobku až stonásobku objemu před třiceti lety.

Denní objem obchodů na newyorské burze přesahuje dvě miliardy aktiv.

Přechod na digitální zúčtování obchodů byl motivován zdánlivě ohromujícím objemem obchodů ve výši dvanácti milionů akcií denně. Jakmile ale byly počítačové systémy zavedeny, měly kapacitu zvládnout mnohem více – a firmy, které jejich provoz vycházel na miliony, měly silnou motivaci tuto kapacitu nakrmit.

To se jim také v součtu povedlo. Dnes například denní objem obchodů na newyorské burze přesahuje dvě miliardy aktiv.

Blockchainová tokenizace proto působí jako velmi podobná změna. Tlak na ni sice nevytváří „papírovací krize“, ale vedle dalšího nárůstu investorů hlavně generační kulturní střet.

Zejména generace, které vyrůstaly od útlého dětství s chytrým telefonem v ruce, nechápou, proč by vypořádání tradičních aktiv, ale hlavně alternativních investic, nemělo probíhat prakticky v reálném čase. Kde dříve potřebu rychlé likvidity nikdo neřešil, protože šlo o nabídky hlavně „kvalifikovaným investorům“ a s dlouhodobým investičním horizontem, je dnes vše jinak.