Rusko shromáždilo své síly u hranic s Pobaltím. Moskva tvrdí, že jde jen o vojenské cvičení, nicméně takřka všechny západní zpravodajské služby s nebývalou otevřeností říkají, že útok přijde v řádu několika dní. Jak se v takové situaci zachováte?
Simulace krizových scénářů tohoto typu v Česku doposud prováděla pouze armáda, případně státní provozovatelé kritické infrastruktury typu ČEZ a ČEPS. Česká platforma PřipravmeSe! nyní podobná cvičení pořádá i pro české firmy.
Funguje to tak, že pár desítek účastníků a účastnic z řad armády, policie, hasičů nebo krizových plánovačů z veřejného sektoru zaujme role klíčových státních institucí a dalších aktérů krize.
Projekt trojice českých nevládních organizací (Centrum pro informovanou společnost, Evropské hodnoty a Prague Centre for Media Skills) jim role určuje podle toho, kdo má k dané problematice nejblíž, ale i zcela náhodně. Firmy pak hrají samy sebe.
Poslední simulace jsem se zúčastnil také. Bylo to značně stresující a chaotické, nicméně o to realističtěji celá hra působila.
První kolo: leden 2027
Situace na frontě největší evropské války od druhé světové se dramaticky zhoršila. Ruské linie se posunuly směrem na západ a na sociálních sítích sílí panika, že se ukrajinská linie obrany protrhne.
Mezitím Rusko pod záminkou rozsáhlého cvičení přesunulo část svých sil na hranice s Pobaltím. Jejich postup nápadně připomíná dění u ukrajinských hranic z února 2022. Česko se najednou ocitá v klinči: z východu se na něj valí další velká uprchlická vlna, ze západu zase alianční jednotky NATO, které se přesouvají na východní křídlo.
Účastníci simulace se pouštějí do práce. Rozdělili se do čtyř táborů: vláda, kraje, firmy a nevládní organizace. Moje role je zástupce skautské organizace Junák, takže mířím do poslední jmenované skupiny. „Naši lidé potřebují v první řadě najíst a napít, na Pelhřimovsku se jim už nedostává ani tohoto. Pak střechu nad hlavou,“ apeluje zde hned v úvodu zástupce ukrajinských a moldavských uprchlíků, kterých je v Česku čím dál víc.
Tady je nutné zmínit, že v rámci simulace platí pravidlo Chatham House, takže konkrétní myšlenky zde zaznít mohou, ale jména aktérů ne.
Zástupkyně Člověka v tísni přikyvuje a zapisuje si vše, co bude pro uprchlíky potřeba zařídit. V tu chvíli jsou u nás lidé z vedlejší skupiny – samospráva shání pracovníky do čerstvě zřízených krajských krizových center. „Dodáme,“ hlásí neziskovky. Nabízím, že případné personální mezery mohou vykrýt mí skauti. Ale žádám o co možná nejjednodušší úkoly, jelikož drtivá většina z nich je nezletilá a nekvalifikovaná.
Po tomto svém velice skromném přispění k řešení po zbytek prvního kola simulace koukám na zintenzivňující se povyk kolem. První část končí velice rychle – po půl hodině – a každá ze skupin musí záhy představit, k čemu dospěla.
Jako první nastupuje vláda. Připomíná to tiskové konference z dob covidu. „Situace nám graduje, bezpečnostní situace v Evropě se výrazně zhoršuje, ale bezprostřední nebezpečí naší zemi nehrozí,“ pronáší premiér. Postupně vyvolává své ministry, kteří představují konkrétní opatření. Vyhlášení nouzového stavu. Doporučení nikam nejezdit. Povolání aktivních záloh.
Následují prohlášení firem („Budeme potřebovat křeslo v krizovém štábu…“) a nevládních organizací ( „Musíme si ještě s vládou vyjasnit sdílení dat, uprchlíkům pomůžeme, jen když budeme vědět, kde jsou…“). Nejdůležitější je ale až zpětná vazba od nehrajících expertů, jejichž úkolem je udržet simulaci v mantinelech reálného světa.
„Nezazněla tady důležitá věc – zahraniční obchod. Byznys se musí ptát, jestli nasmlouvané dodávky vůbec dostane. Aby nepočítal, že v případě eskalace bude například fungovat letecká doprava. Jakmile přiletí jedna raketa kamkoliv, tak v tom momentě bude všechno zavřené,“ upozorňuje člověk v uniformě.
Zdroj: PřipravmeSe!
„Míra strachu bude enormní. To znamená, že lidé se především budou snažit ochránit své rodiny a být s nimi, takže může dojít nejen k narušení dodavatelských řetězců, ale i k tomu, že lidé přestanou chodit do práce. Tlak na zaměstnavatele, aby dokázali svým lidem vysvětlit, v jaké situaci se nacházejí, bude extrémní,“ dodává konzultant.
Po prvním kole za mnou přichází organizátorka s o poznání zajímavější rolí vedoucího krizové komunikace vlády. Mezitím však krize značně eskalovala.
Druhé kolo: únor 2027
Rozsáhlý kybernetický útok vyřadil z provozu tři krajské nemocnice. Další kybernetický útok vedený na chytré elektroměry odstavil půl milionu domácností od elektrické energie. Pod palbou záškodníků je i kritická infrastruktura, sociální sítě jsou plné dezinformací a nálada ve společnosti se prudce zhoršuje.
Atmosféra u vládního jednacího stolu houstne, když premiér úkoluje jednoho ministra za druhým. „Tři nemocnice, to není zas tolik, ne? Nejakutnější případy odkloníme jinam a hotovo. Co ta paliva, kolik jich máme?“ pronáší směrem k ministru hospodářství.
„Na třicet dní,“ odpovídá ministr. „To znamená co, při jaké spotřebě?“ Ministr neví.
„Jaké máme zásoby? Zjistěte to!“ houkne premiér na šéfa hmotných rezerv.
Marek Tomanka
Mezitím se setkání s členy vlády domáhá zástupkyně influencerů. Premiér převrátí oči a odkáže ji na svého nového šéfa krizové komunikace.
„Víte, že vám socky přetékají dezinformacemi? Mám tady spoustu tvůrců s obřím dosahem, ale nevědí, co mají komunikovat, jak jste na tom?“ ptá se mě. Zmůžu se jen na „pořád jednáme“. V reakci na její bezradný pohled střílím od boku, jak by šlo chystaná krizová opatření komunikovat, i když zatím na vládě není schváleno nic.
Na jednání se vracím zrovna v momentě, kdy premiér upírá svůj přísný pohled na mě. „K tomu nám víc řekne šéf komunikace, prosím, máte slovo.“ Nevím, co chce, a tak ve stresu zopakuji komunikační strategii, kterou jsem si právě vymyslel. Premiér naštěstí vypadá spokojeně.
Frenetická jednání všech se všemi probíhají celou hodinu vyhrazeného času. Ještě v poslední minutě před vyhodnocováním vláda dohaduje kompenzace pro zasažené firmy. „Ministra financí zde nemáme, takže by to mělo projít,“ usměje se premiér.
Při závěrečném vyhodnocení už to není tak špatné jako po prvním kole. Přesto mají dohlížející experti řadu výhrad. „Komunikace s influencery je hezký nápad, ale stát na to absolutně nemá kapacity. Vrcholem jeho kapacit je, že napíše tiskovou zprávu,“ tvrdí člověk, který je na rozdíl ode mě skutečným expertem na krizovou komunikaci.
Je to již desátá simulace tohoto typu, kterou platforma PřipravmeSe! zorganizovala. Z dosavadní zkušenosti jí vychází, že Česko v mnoha ohledech na komplexní krizi připraveno není. Na úrovni státu je problémem koordinace jednotlivých úřadů nebo omezený dosah na některé části společnosti.
„Zástupci firem si většinou až během samotné simulace uvědomí, jaké povinnosti na ně může vláda v různých krizových stavech uvalit a jaké materiální zásoby si měli pořídit ještě před vypuknutím eskalace,“ popisuje Jakub Janda, šéf neziskovky Evropské hodnoty a jeden z organizátorů projektu.
Podle něj mnohé firmy očekávají, že během krize bude stát od počátku zásobovat právě podnikatelský sektor. „Ale stát bude muset řešit nejdříve potřeby ozbrojených sil, kritické infrastruktury, integrovaného záchranného systému a krajských samospráv. Proto je potřeba, aby se každá firma začala připravovat sama za sebe s tím, že minimálně v úvodu rozsáhlé krize jí stát pomůže velmi málo,“ dodává Janda.
„Společenská odolnost stojí na funkčním trojúhelníku mezi státem, občanskou společností a soukromým sektorem. Byznys zatím zůstává tím nejméně zapojeným vrcholem,“ míní Andrea Michalcová, ředitelka Centra pro informovanou společnost. Největším rizikem pro firmy jsou podle ní kritické závislosti, které si management v běžném provozu neuvědomuje.
„Ať už jde o fixaci na jediného dodavatele, jeden IT systém, nebo pár klíčových lidí, krize tyto skryté slabiny odhalí bezprecedentní rychlostí. Jediným způsobem, jak jim předejít, je systémové propojení a společná příprava,“ uzavírá Michalcová.
