Evropa bývala průmyslovým srdcem světa. V éře umělé inteligence ale riskuje, že se z tvůrce budoucnosti stane jen jejím zákazníkem. Radek Špicar, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR, na Forbes Business Festu varoval, že nejde jen o technologie. V sázce jsou kapitál, data, energie i schopnost firem přizpůsobit se rychle se měnícímu světu.
Když se dnes mluví o umělé inteligenci, většina debat se točí kolem nových aplikací, chatbotů nebo technologických novinek.
Radek Špicar se na stejné téma podíval z úplně jiné perspektivy. Nezajímal ho ChatGPT ani další nástroje, které si lidé instalují do telefonů. Zajímal ho průmysl. A především otázka, jestli Evropa dokáže držet krok se Spojenými státy a Čínou.
Než se do tématu pustil, zavzpomínal na jednu radu, kterou dostal během studií ve Velké Británii. Jeho tutor mu tehdy doporučil začínat každou knihu odzadu. Právě tam totiž člověk zjistí, kdo ji napsal a kdy vznikla. A bez této informace podle něj nelze správně pochopit ani samotný obsah.
„Kniha o druhé světové válce napsaná americkým autorem v roce 1948 bude zákonitě odrážet znalosti, informace i pohled své doby. A právě to ovlivňuje její obsah,“ vysvětlil Špicar.
Stejnou logiku aplikoval i na svou přednášku. Publikum upozornil, že neuslyší pohled startupisty ani technologického nadšence. Špicar mluvil za průmysl, který v Česku stále tvoří více než třetinu ekonomiky a zaměstnává statisíce lidí.
„Kdyby tady místo mě stál někdo, kdo zastupuje malé a střední firmy, možná by situaci viděl optimističtěji,“ podotkl Špicar. Právě z pohledu průmyslu ale důvodů k optimismu mnoho nevidí.
Zatímco ve Spojených státech vznikají firmy, které určují tempo technologického vývoje, a Čína už zavádí umělou inteligenci přímo do výroby, Evropa podle něj stále hledá odpověď na základní otázku: „Jak v této nové éře obstát?“ A právě tady podle Špicara začíná problém.
Podle viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR dnes Evropa stojí před dvěma zásadními otázkami. Dokáže ještě vybudovat vlastní technologické firmy světového významu? A pokud ne, zvládne alespoň dostatečně rychle využívat technologie, které vznikají jinde? U první otázky byl přitom Špicarův pohled nejkritičtější.
Když se dnes mluví o umělé inteligenci, většina lidí si představí společnosti, jako jsou Google, Microsoft, Amazon nebo Meta.
Foto Roman Pelderl
Podle Špicara ale tyto firmy nevznikly jen díky chytrým zakladatelům a dobrým nápadům. Vznikly také proto, že měly přístup k obrovskému množství peněz, které investoři byli ochotni riskovat, což je něco, co Evropě chybí.
„Evropa je roztříštěný kontinent, pokud jde o kapitálové trhy,“ upozornil. Zatímco ve Spojených státech mohou investoři během krátké doby nasměrovat stovky miliard dolarů do nové technologie, evropské firmy jsou mnohem častěji odkázány na bankovní financování. A banky mají přirozeně raději jistotu než odvážné experimenty.
Špicar to ilustroval na příkladu nejbohatšího muže světa Elona Muska. „Nedokážu si představit, že by si Elon Musk šel půjčit na SpaceX do nějaké evropské banky,“ konstatoval ekonom.
Podle něj právě tady vzniká jeden z největších rozdílů mezi Evropou a Spojenými státy. Americký systém je ochoten financovat i projekty, které zpočátku vypadají jako bláznivý nápad. V Evropě často podobné projekty narazí dřív, než dostanou šanci ukázat, zda mohou uspět.
Druhým bojištěm jsou data. Umělá inteligence se učí z informací. Čím více jich má, tím rychleji se zlepšuje. Evropa podle Špicara chrání soukromí uživatelů z pochopitelných historických důvodů. Zkušenosti s totalitními režimy z ní udělaly kontinent mimořádně citlivý na práci s osobními údaji. Jenže každá ochrana má svou cenu.
„Data jsou ropou jedenadvacátého století,“ připomněl. Zatímco americké firmy mají k datům relativně snadný přístup a Čína jde podle něj k opačnému extrému, Evropa si sama vytváří bariéry, které znevýhodňují její vlastní firmy.
Popsal přitom i vlastní zkušenost. Jeho tesla pravidelně odesílá data o jízdě zpět vývojářům automobilky, kteří na nich učí autonomní systémy. Když sdílení vypnul, firma se ho okamžitě snažila přesvědčit, aby ho znovu zapnul. Právě na podobných datech vzniká budoucnost autonomní dopravy. A také budoucnost mnoha dalších odvětví.
Pokud se dnes mluví o umělé inteligenci, většina lidí si představí software. Špicar však upozornil na méně viditelnou, ale zásadní součást celého příběhu: energii.
Každý dotaz, zadaný do ChatGPT, každý obrázek vytvořený generativní AI i každý nový model někde spotřebovává elektřinu. Obrovské množství elektřiny. „Datová centra jsou neskuteční spotřebitelé energie,“ připomněl Špicar.
A právě zde Evropa podle něj opět ztrácí. Energie je zde dražší než v USA, což zdražuje nejen výrobu, ale i provoz celé digitální infrastruktury.
Největší rozdíl mezi teorií a realitou vidí Špicar v samotné adopci AI. Průzkumy často ukazují, že evropské firmy umělou inteligenci používají.
Když se ale jeho tým podíval hlouběji pod povrch, přišlo vystřízlivění. Za „využíváním AI“ se často skrývá manažer, který si jednou za čas otevře ChatGPT. „Tohle ale není transformace, ta vypadá úplně jinak,“ upozornil viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR.
V čínské automobilce Zeekr viděl systémy, které propojují zákaznické objednávky, logistiku i samotnou výrobu. Umělá inteligence tam sama vyhodnocuje poptávku a upravuje fungování výrobních linek.
Výsledkem jsou továrny, o kterých Evropa zatím spíš čte v odborných studiích. „To jsou ty takzvané dark factories. Továrny, kde se téměř nesvítí a netopí, protože většinu práce odvádějí stroje,“ objasnil Špicar.
Mohlo by se zdát, že hlavním viníkem evropského zaostávání jsou regulace. Špicar ale nakonec ukázal jinam. K nám samotným. Podle něj Evropa stále neumí pracovat s neúspěchem. „Podnikatelé se bojí chyb, firmy se bojí experimentovat a společnost stále považuje neúspěch za stigma,“ zdůraznil.
Tuto zkušenost si odvezl i z návštěvy Japonska s prezidentem Petrem Pavlem. Tamní startupisté mu popisovali prostředí, ve kterém je selhání společensky velmi těžko přijatelné. Právě u tohoto přístupu podle něj začíná rozdíl mezi Evropou a Amerikou.
„Američtí investoři se nezajímají o to, zda podnikatel někdy zkrachoval. Zajímá je, co se z toho naučil. Chtějí vidět, že jste něco strašlivě podělali, přežili to a jdete dál,“ řekl Špicar.
A právě tuto schopnost, padnout, poučit se a znovu vstát, považuje za jednu z nejdůležitějších ingrediencí budoucí konkurenceschopnosti. Nejen firem, ale celé Evropy.
