skip to main content

Tomáš Kalina poznal nejlepší šéfkuchaře světa. A stal se průvodcem Čechů po michelinské galaxii

6 minut čtení

Tomáš Kalina rozsvítil Česko světovými michelinskými hvězdami, které opakovaně dokázal přilákat na své sympozium do Prahy. Neortodoxní šéfkuchař o své profesi mluví jako o náboženství a nebojí se šťouchnout si do nedostatků české gastroscény.

Šéfkuchaři v rondonu se klasicky fotí spíš v kuchyni než v divadle. Tomáš Kalina je ale všechno, jen ne klasický šéfkuchař. Na svou profesi mimořádně štíhlý muž s věčně rozvrkočenými vlasy sice prošel kuchyněmi slušné řádky prestižních restaurací a dobře zná dřinu, kterou s sebou tahle práce na denní bázi přináší.

Přesto v sobě má tenhle otec dvou dětí pořád kus sebevědomého dobrodruha, co se hned tak něčeho nezalekne. „Tady bývá kuchyně, ze které se kamerou přenáší příprava jídel na plátno v pozadí, a odsud naši hosté přednášejí,“ prochází se Tomáš Kalina po prknech jeviště pražského Divadla Hybernia a názorně ukazuje, jak se tady jednou ročně odehrává ne muzikál s originálním námětem, nýbrž mezinárodní Symposium Culinary Prague, které už osmým rokem pořádá.

Za tu dobu sem dokázal přitáhnout již bezmála šedesát světových šéfkuchařů ověnčených dohromady přibližně devadesáti michelinskými hvězdami a to už je slušná hvězdná obloha. Tomáš Kalina je studnice energie a taky historek. O své životní cestě mluví jako profesionální vypravěč, jeden příběh střídá druhý, všechny s barvitými detaily.

Ke kuchařskému oboru ho přivedl jeho otec, který býval foodkritikem, a dal mu tak už jako malému nahlédnout do tajů restauratérství. Nikdy ani nepřemýšlel, že by šel dělat něco jiného, a v revolučním roce 1989 jako teenager nastoupil do učení, aby se stal kuchařem.

Reklama

„Tehdy bylo kuchařské povolání hodně vážené a dostat se na tenhle obor chtělo velkou tlačenku. Měl jsem kliku, můj otec znal díky své práci spoustu lidí z oboru a já se tam dostal,“ přiznává Tomáš Kalina.

Představu, že mu otcovy kontakty zaručily i VIP zacházení během studií, ovšem šestačtyřicetiletý chef hned rozbíjí. „Když jsem přišel na praxi, řekli mi, že se tam nic nenaučím, a poslali mě jinam. Od půlky prvního ročníku jsem tak vařil jako splašený, místo na devátou s ostatními učedníky jsem chodil na sedmou s kuchaři. Ale zas tolik mi to nevadilo, protože jsem se chtěl naučit opravdu vařit.“

Když jsem přišel na praxi, řekli mi, že se tam nic nenaučím, a poslali mě jinam.

Přání se Tomáši Kalinovi zjevně splnilo, protože ho už v roce 1992 ve škole vybrali jako jednoho z mimořádných studentů pro praxi do Německa. Jenže tam se kvůli problémům s vyřizováním víza dostal s třídenním zpožděním a v restauraci ho odmítli zaměstnat. Měl ale kliku, protože se opět přes otcova známého dostal jinam, a začala tak jeho cesta německou gastronomií.

Po pětiměsíční praxi si vyřídil nové místo a dalších sedm let s krátkými přestávkami pracoval za hranicemi. „Byla to obrovská škola, Němci jsou neskutečně precizní a přijít sem z postkomunistického Československa byl sakra rozdíl,“ vzpomíná dnes už ostřílený šéfkuchař. „Můj tehdejší šéf byl hodně drsný, ale spravedlivý. Tehdy jsem ho občas nesnášel, ale zpětně jsem mu pak mockrát děkoval.“