Bylo to vánoční drama českého sklářského průmyslu. Květná, jedna z nejstarších v Česku fungujících skláren, v závěru minulého roku rozdala necelé stovce zaměstnanců výpovědi a po dvou stech třiceti letech ohlásila konec výroby. Naštěstí ale vše dopadlo jinak.
Sklárna v Květné. Školák Jožko to místo znal, byť nijak výrazně. Bylo jedním z mnoha, která pravidelně pozoroval ze zadního sedadla auta rodičů, ve kterém při prázdninových cestách za příbuznými společně jezdili mezi Hodonínem a Prievidzou. Právě Hodonín se v druhé polovině šedesátých let stal pro slovenskou rodinu novým domovem.
Mezitím uběhlo skoro šest dekád a z malého Jožky je dávno dospělý muž: Jozef Anovčín, otec tří dospělých dětí a majitel rodinného holdingu AF Group složeného z šestadvaceti firem a pěti set zaměstnanců s tržbami přes miliardu korun. I když na Slovensko zdaleka nejezdí tak často, osud ho na přelomu loňského a letošního roku přivál na stejné místo, kudy jako malý kluk projížděl.
Tentokrát ale částí příhraniční obce Strání obklopené krásnými kopci Bílých Karpat jen neprojížděl. Zamířil sem jako nový většinový vlastník sklárny Květná 1794, kterou se rozhodl se svými dětmi zachránit, protože ho očarovala. A cítí v ní potenciál.
Není se co divit. Husté bukové lesy, naleziště sklářského písku, vápence a dostatek vody. Když se tohle všechno potká na jednom místě, je škoda toho nevyužít. Kníže Alois I. z Lichtenštejna si to naštěstí uvědomil už dávno a v roce 1794 ve Strání sklárnu založil.
Tehdy se odtud do Rakousko-Uherska vozilo hlavně užitkové sklo, ale od poloviny devatenáctého století se ve sklárně začaly rodit i exkluzivnější výrobky. A její pece od té doby nikdy nevyhasly.
Když přeskočíme dvě dlouhá staletí, dostaneme se k roku 2011, kdy Květnou koupil průmyslník Lubor Cerva, pod nímž se podnik zaměřil jak na vlastní ruční výrobu nápojového skla pod značkou Květná 1794, tak na dodávky pro jiné mezinárodní i české sklářské značky.
Sklenice na víno a další nápoje se odtud dostaly například na Pražský hrad, do několika michelinských restaurací, českých ambasád, ale třeba i na zadní sedadla automobilů značky Rolls-Royce. Jestli má někde Česko fachmany schopné vyrobit dokonalé sklenice na víno, je to v Květné.
Jenže výrobky od šikovných sklářů bylo potřeba také prodat. A to už se v poslední dekádě tak dobře nevedlo. Pandemie covidu, pokles prodejů v Rusku a následně i obrovský růst energií Květnou čím dál víc srážely na kolena, což se projevovalo ztrátami – v některých letech i v řádu nižších desítek milionů korun, které už majitel odmítl dlouhodobě sanovat.
Nepomohl ani plán na pořízení průtokové pece, která by výrobu výrazně zlevnila, protože banky se k jejímu financování postavily zády. Lubor Cerva se proto rozhodl provoz sklárny jako dlouhodobě neudržitelný ukončit. Před koncem roku všech devadesát zaměstnanců sklárny dostalo výpověď.
Cerva se mezitím sklárnu snažil prodat, přičemž zájemců se objevilo několik, ale s žádným z nich se nepodařilo jednání dotáhnout do finále. Doslova pár dnů před řízeným vyhasnutím pece ale přišel obrat. Na straně kupujících byli Anovčínovi, regionální podnikatelé ve stavebnictví, ochotní za sedmdesát procent podniku zaplatit nižší desítky milionů korun.
Třicetiprocentní podíl společně s nimi získala ještě poradenská firma MHS Partners, vlastněná místopředsedou fotbalové Sparty Dušanem Svobodou, kterého pojí přátelská i pracovní vazba s miliardářem Danielem Křetínským.
Až do vstupu do sklárny se Anovčínovi věnovali hlavně stavebnictví a developmentu. Z malé stavební firmy založené v roce 1993 je tak dnes kolos, který aktuálně stojí například za třísetmilionovým projektem Vránův mlýn v centru Břeclavi, kde postupně vzniká skoro sedmdesát bytů s cenou kolem sta tisíc korun za metr čtvereční.
„Další projekt chystáme v Hodoníně, kde jsme nedávno koupili pozemek velký devět hektarů. Počítáme tam s komerčními prostory i bydlením pro zhruba sedm set lidí. Tady počítáme s investicí přes miliardu korun,“ vysvětluje Josef Anovčín, který se svým bratrem Václavem postupně přebírá otěže nad chodem rodinné firmy.
Když se v zimě Anovčínovi začali ucházet o sklárnu, dobře věděli, že nevydělává. Jak ale sami přiznávají, nebylo to něco, čeho by se přehnaně lekli. „Táta říká, že nemůžeme všechno prodat a zavřít. Obzvlášť něco, co má tak dlouhou tradici. Jiní by to možná udělali, ale tady na Moravě tradici prožíváme víc,“ vysvětluje Josef Anovčín pohnutky, které vedly k rozšíření holdingu.
„Šli jsme do toho i s tím, že se může stát, že to zpočátku nebude vydělávat a budeme na nule. Na nás pak bude, abychom nulu překlopili v zisk, byť není úplně prioritní. Na druhou stranu ať člověk v byznysu pracuje na čemkoli, měl by to dělat s tím, aby neprodělával,“ dodává otec Jozef, který připouští, že svým synům vždy říkal, že se nemají pouštět do něčeho, co je mimo stavařinu.
Když ale v lednu viděl, kolik práce jeho syn na přípravě akvizice strávil, s nákupem sklárny souhlasil. Z devadesáti lidí, které sklárna zaměstnávala, se jich třicet rozhodlo nevrátit. Před zbývající šedesátku se Josef Anovčín s Dušanem Svobodou v lednu už jako noví majitelé postavili, aby jim řekli, že s jejich pomocí chtějí firmu dál udržet v chodu.
Foto Tomáš Škoda
„Stáli jsme před nimi s tím, že to myslíme vážně a že se o ně i sklárnu chceme postarat, ačkoli je to pro nás nový obor, tudíž nemá cenu říkat, že to umíme nejlíp,“ vzpomíná Anovčín mladší na okamžik, který byl emotivní pro obě strany. U sklářů se rozhodovalo nejen o budoucnosti sklárny, ale i jejich rodin. Noví majitelé si pak uvědomovali velikost nového závazku.
Anovčínovi společně se svým společníkem rozjeli plán, jak Květnou 1794, která v Česku prodává jen patnáct až dvacet procent produkce, zachránit. Přivedli proto nové týmy na obchod a marketing, které mají nelehký úkol: vydělat sklárně dost peněz, aniž by se zdražovalo.
Klíčový je pro sklárnu především nárůst poměru skla prodaného pod značkou Květná 1794 napřímo zákazníkům. Ti totiž v průměru nakupují jen necelou třetinu produkce. Sedmdesát procent skla odebírají velkoobchodníci, kteří s ním dál obchodují, aniž by byl název české sklárny navenek vidět. Zásadní pak je, že zatímco běžný zákazník za sklenici na víno platí kolem sedmi set padesáti korun, velkoodběratel zhruba o čtyři stovky méně.
Josef, mladší z Anovčínů | Foto Tomáš Škoda
„Způsob, jak zlepšit ekonomiku sklárny, je dostat příběh Květné 1794 a znalost o našich výrobcích do širšího povědomí a díky tomu prodat víc našeho skla bez prostředníků,“ plánuje Anovčín. Že to možné je, ukázala obrovská vlna zájmu v době kolem Vánoc, kdy přežití sklárny viselo na vlásku.
E-shop, který denně prodával zboží za desítky tisíc najednou musel řešit objednávky v řádu vyšších statisíců. Zájem od té doby opadl, ale prodejní čísla jsou podle ředitele sklárny Marka Mikláše pořád vysoko nad dlouhodobým průměrem. „Kdybychom se v přímém prodeji dostali na padesát procent, bude se nám dýchat mnohem lépe,“ přeje si Mikláš.
První čtvrtrok, kdy Anovčínovi se Svobodou zjišťovali, jak sklárna funguje, mají za sebou. Teď se začínají pouštět do konkrétních kroků. Ve hře je například i mírné omezení sortimentu, který z osmdesáti procent stojí na nápojovém skle. Ještě důležitější je ale snaha nabídnout zákazníkům nové výrobky, které budou vznikat ve spolupráci s českými i zahraničními designéry.
Foto Tomáš Škoda
Aktuálně se tak například rodí nová kolekce, na níž se podílí Michal Froněk ze studia Olgoj Chorchoj, a probíhají i jednání s Ronym Pleslem nebo designéry Klárou Janypkovou a Tomášem Kučerou, spolupracujícími se studiem Dechem.
První výsledky těchto spoluprací plánuje Josef Anovčín představit už v říjnu na pražském festivalu Designblok. Poté ručně vyráběné sklo z česko-slovenského pohraničí vyrazí bojovat také o zákazníky podobných designérských přehlídek v zahraničí.
