Co začalo sledováním Beverly Hills a sněním o zemi za Atlantikem, to má skončit zazvoněním na americké burze. Technologická firma Trask má už teď ziskovost EBITDA téměř čtvrt miliardy ročně a k ještě razantnější expanzi ji vede Čech, který se vyučil u Goldman Sachs.
I země, která má ve své DNA optimismus a víru v lepší zítřky, si připadala jako boxer zahnaný do kouta. Hrůzy 11. září otřásly její suverenitou, hlasité prasknutí internetové bubliny zatřáslo její ekonomikou a do toho přišel krach Enronu, který do byznysového zásvětí stáhl i jednu z největších konzultačních firem světa.
Dost ran na Ameriku, natož na mladého Čecha, který zrovna začínal žít svůj americký sen. „Tak to v životě je, stává se víc věcí najednou,“ říká Pavel Riegger s odstupem dvaceti let – už klidně, tehdy však měl ke klidu tuze daleko, protože ona obří firma se jmenovala Arthur Andersen a on byl jejím zaměstnancem.
„Celý můj život byl v New Yorku a čekal jsem na zelenou kartu, jenže na ní je napsané, že když ztratím práci, mám do pár týdnů opustit USA. Ale život je kolo, které se neustále točí. Jako v té písničce, jednou jsi nahoře, pak dole – a pak jdeš zase nahoru, jen se nesmíš zaseknout ve špatném místě. Musíš se odrazit.“
On se odrazit dokázal, a protože řetězce příčin a následků kouzlí nečekané scénáře, místo v mrakodrapu na Manhattanu spolu sedíme ve výškové budově na Pankráci. Celé patro tu patří Trasku, firmě, kterou Pavel Riegger vede jako CEO.
Čísla ukážou, jak dobře se jim vede: 800 zaměstnanců, roční obrat přes 1,2 miliardy korun a ziskovost EBITDA 220 milionů, přičemž to navíc jsou čísla stará, s koncem června právě uzavřeli svůj další fiskální rok a Pavel Riegger odhadoval nárůst revenues v dvouciferných číslech.
Jednou jsi dole, jednou nahoře? Trask zná především druhou polohu. A zdaleka nejen proto, že je z jejich kanceláří takový výhled na Prahu.
Co je Trask? Mimo jiné je odpovědí na velký text na jiném místě tohoto vydání Forbesu, který se zabývá nutností nasměrovat českou ekonomiku ke společnostem sázejícím na technologie, inovace a s tím spojenou vyšší ziskovost i menší závislost na tom, co se zrovna děje na komoditních trzích.
Nevznikl v garáži, nýbrž v dejvickém bytě v roce 1994, založili ho Filip Tománek a Tomáš Svoboda. Později k nim přibyli další dva partneři a hlavně zákaznické portfolio těžkých vah, mezi které patří třeba Škoda Auto, ČEZ, Česká spořitelna, ČSOB, Komerční banka, Volkswagen či Bentley.
Co dělá Trask? „Jsme IT services. Technologie je pro nás naprosto klíčová, tam máme experty – ale!“ nadechne se významně Pavel Riegger k pointě, „k jejímu použití musíš dodat byznysovou logiku. Vědět, čeho chceš změnou technologie docílit. Proč to děláš, jaký bude dopad. Musíš tou změnou něco nového vytvořit.“
Jim se to daří, dlouhodobě takto pomáhají velkým bankám, automotive sektoru, pojišťovnám i dalším. Co si pod tím představit konkrétněji? Začněme pro lepší pochopení firmou, která tento obor ztělesňuje v mezinárodním měřítku: globální gigant Accenture měl loni tržby vysoko přes bilion korun.
„Mají své výhody, my také,“ věří šéf Trasku. Ve škále se zatím liší, míří však na podobné cíle. Na věci, na něž jsme si zvykli v rámci technologického pokroku a využíváme je jaksi automaticky, neboť vidíme jen uživatelsky pohodlný výsledek, nikoli už „střeva“ za ním.
Jen v automotive je takových položek spousta. U Trasku je třeba konfigurátor nového vozu napojený na data automobilky, aby se zjistilo, zda jsou žádané komponenty vůbec k mání. Aplikace pro vlastníka auta, která ho upozorní, že se blíží čas servisu. Infotainment ve voze, ale i software pro výrobu v halách.
„Dnes digitálně řídíme celý tok výroby už od příjezdu jednotlivých součástek až po kvalitu výroby, kde čipy na páse posílají informace o dotažení životně důležitých spojů, například na přední nápravě.“
„Je to jako řídicí středisko, kam chtěl Hujer ve filmu Marečku, podejte mi pero, jen o pár světelných roků napřed… Prostě pomáháme firmám být efektivnější, produktivnější, mít lepší customer experience,“ používá Pavel Riegger automaticky anglické spojení, což při jeho profesní historii těžko překvapí.
Efektivnější se totiž rozhodl být i Trask, a tak otcové-zakladatelé loni sáhli po šéfovi zvenčí. Ne úplně obvyklý tah. Těžký tah. Ale zároveň podle nich nutný tah. „Pečlivě jsme promýšleli další expanzi a bylo nám jasné, že nám s ní musí pomoci někdo v tomto směru velmi zkušený. Proto jsme oslovili Pavla, který má potenciál naši firmu posunout na evropskou úroveň,“ popsal Filip Tománek.
Tím se vracíme ke světu mrakodrapů a městu, o němž Frank Sinatra pěje nezapomenutelný song. „New York je tvrdej, ale pořád ho beru jako druhý domov. Naučí tě dělat si nové přátele, novou komunitu, být do určité míry soběstačný, abys tam přežil. Sinatra to říká správně: If you make it there, you can make it anywhere,“ pronese muž, který si newyorský život vyzkoušel.
Jeho manažerský životopis rozhodně není v Česku standard. Začal u společnosti Arthur Andersen, kvůli níž se dnešní Velké čtyřce tehdy říkalo Velká pětka, v divizi investičního bankovnictví měl jako klienty J.P. Morgan, Deutsche Bank či Goldman Sachs.
Hrozící potíž z toho, že po krachu Enronu i Arthur Andersen bez práce nebude moci v Americe dál zůstat, vyřešil rychlým přestupem – právě ke „Goldmanům“. Do jedné z nejlepších investičních bank na světě. „Bylo to velmi časově náročné období, seděli jsme na posledním baráku na Manhattanu, dlouhé hodiny, víkendy.“
„Zároveň platilo heslo: Work hard, play hard,“ vzpomíná na nultá léta ve městě, které je synonymem velkého byznysu. Země za Atlantikem jako by dlouhodobě volala, vábila.
„Do Ameriky jsem chtěl. Jako ročník 1976 jsem sledoval Melrose Place a Beverly Hills 90210, pak jsem viděl film Wall Street,“ připomíná, jak zásadní kulturní vliv u nás Spojené státy po listopadu 1989 měly. Na gymnáziu odletěl na výměnný pobyt do Michiganu, v New Yorku o pár let později pracoval u špiček oboru.
„Strašně zajímavé zkušenosti, velmi obohacující, ale táhlo mě to vyzkoušet si i svůj byznys. Rozhodl jsem se skončit v Goldmanech a přestěhovat se do Evropy; když jsem dal výpověď, spousta lidí si klepala na čelo.“
Goldman Sachs mají zlato ve svém jméně a jsou podle Pavla Rieggera také svého druhu zlatou klecí, proto ona změna. Založil dvě firmy, úspěšně je prodal – a seznámil se s Magdalenou Souček.
Následovala kariéra v Ernst and Young: rozjel consulting pro banky. Další odraz směrem vzhůru: „Rostli jsme velmi rychle.“ Konkrétně z necelých deseti procent tržního podílu ve střední a východní Evropě na třetinu.
Osud ale zase jednou propojil domněle nesouvisející, takže šéfové Trasku přišli do EY, aby pro ně konzultantská firma postavila strategii. Pavel Riegger je už dřív poznal osobně, sedli si a jemu čím dál víc sedělo i to, co dělají.
I proto, že viděl do účtů, oceňoval zdravé finanční zázemí firmy a zároveň ze své role cítil daleko větší potenciál. Načež přišel další moment, kdy by si leckdo zaklepal na čelo.
„Byl jsem v EY poměrně vysoko, mohl jsem v té funkci vydržet, mohl jsem se například ucházet o šéfa celého regionu, ale zase jsme u té zlaté klece. Ptal jsem se sám sebe: Co po mně zbude? Můžu to někam posunout? Ve velkých firmách je pak hodně politiky, dobrat se k rozhodnutí je hroz-ně slo-ži-té,“ schválně natáhne slabiky tak, že cítíte, jak se v korporátu natahují i debaty o tom, co a jak je potřeba změnit.
Načež ho z Trasku sami oslovili. „Váhal jsem poměrně dlouho. Ale pak jsem si dělal due diligence a vyšlo mi, že z toho může vzniknout něco úžasného.“
V době, kdy zakladatelé Trasku přišli do EY, aniž by tušili, že tam potkávají svého budoucího šéfa, činil obrat firmy přibližně 400 milionů korun. Dnes je třikrát větší, což ovšem není strop. Je tu prostor pro další růst, pro ještě vyšší ziskovost, i když je ta současná na dvojciferných hodnotách? „No určitě! No jasně! Víš co, proto jsem tady. To je ta krása,“ je najednou k nezastavení.
„My se netajíme tím, že bychom chtěli jednou zazvonit na zvonec na americké burze. To je samozřejmě vysoká ambice, ale cíl je jasný. Protože to kluci vedli dobře, máme i dobrý rating u bank, jsme schopní dostat poměrně vysoké akviziční financování. Růst by měl být exponenciální. Chceme mít kolem 2500 lidí, soustředit se na nové trhy, růst personálně i technologicky.“
V těchto chvílích je jedno, že sedíme vysoko nad zemí ve střední Evropě, tohle je najednou Amerika. Možná ona až příliš zidealizovaná Amerika, po níž jsme kdysi toužili u sledování Melrose Place, ale rozhodně Amerika mámivá, nabitá optimismem a vírou v to, že i když jste chvíli v koutě ringu schytávali rány, prostě se z nich oklepete a zoceleni takovou lekcí zase pádíte dál.
Že vypadá po Goldman Sachs a vysokém managementu EY přestup do rostoucí české firmy jako úskok stranou? „On to je právě úskok dopředu! A já věřím, že můžu nabídnout jiný pohled, zkušenosti ze zámoří, z investičního bankovnictví i z consultingu Velké čtyřky,“ říká Pavel Riegger.
„Firmy často jedou v takzvané S curve, tedy ve křivce ve tvaru písmena S. Nabíháš, pak narazíš na strop, a právě tehdy musíš začít dělat další esko. Jsem tu proto, abych ho udělal.“
Dělat by ho ale nemohl bez věci, kterou často opakuje. Zatímco on absolvoval na prestižních adresách nejlepší školení o byznysu, dvojice z dejvického bytu si buď věci načetla sama, nebo je činila intuitivně. „A přitom výstupy ze záležitostí typu letní kurz na Harvardu, za které jsem já velmi vděčný, nebyly tak odlišné od toho, co jsem viděl v Trasku,“ dodává.
Proto se s dalšími akcionáři shodují na strategii. Jsou připravení investovat část zisku do růstu. Jsou připraveni na překážky. „Tahle firma je lidsky strašně fajn. Otevřená, pomáháme si, nehejtujeme se, ale je tu konstruktivní kritika – lidi přijdou, řeknou, že tady máme problém, a zároveň navrhují řešení. To je osvěžující. Firemní kultura pak spočívá i v následující věci: It’s o. k. to fail, jen je hloupé to opakovat.“
Tolik kultura, praktické umění zase spočívá v tom, že umí zkombinovat mnoho dovedností, od technologií přes byznys, od integrace po testování. „Nikdo na světě nemá všechny tyto kompetence zvládnuté perfektně, to by byla Superwoman nebo Superman.“
„My vezmeme nejlepší lidi z dané oblasti a poskládáme je dohromady jako jeden tým, schopný pokrýt takto multidisciplinární požadavek,“ líčí a vám se vrací víra v to, že Česko vážně může být mozkovna.
„Každá firma je o lidech. Ani Elon Musk neudělá Teslu sám,“ soudí Pavel Riegger. „Já jsem přesvědčený, že kvalita lidí, které tady máme a které jsme schopní přilákat, je minimálně stejná, jakou jsem viděl v Goldman Sachs, v nadnárodních firmách. A to je skvělá zpráva! Pořád se bavíme o tom, jestli jsme montovna Západu, ale my nemusíme být žádné outsourcingové centrum.“
„I české firmy jsou podle mě schopné konkurovat velkým společnostem, dodávat přidanou hodnotu do největších firem na světě. To je naše vize. To chceme naplnit.“
Již zaznělo, že jeho úkolem je dát firmě evropský formát. Trask otevřel pobočky ve Vídni, ve Wolfsburgu (tedy v německé centrále VW) a v Londýně. To není konec, jen začátek. „Chceme se dál profilovat směrem na Západ,“ má Pavel Riegger jasno.
Protože Západ volá. A cesta opět vede do Ameriky, jen už ne do kanceláře v mrakodrapu, nýbrž na burzu.
