Život ho nešetřil. Komunisté jej poslali na tvrdé přeučení, a když se po letech konečně dostal do vedení země, Čína se vzpamatovávala z těžké ekonomické krize. Přesto ji Ču Žung-ťi během pěti let nasměroval na trasu, která z ní vytvořila seriózního soupeře Spojeným státům. Kdo byl titán čínské politiky, který ve středu v 97 letech zemřel?
Byl to „šéf“, „premiér s železnou tváří“, „ekonomický car“, nebo dokonce „šílený Ču“. Předtím to ale byl kluk, který se narodil 23. října 1928 v Čchang-ša uprostřed Číny jako potomek Ču Jüan-čanga, zakládajícího císaře dynastie Ming.
Zpočátku vyrůstal v zámožné rodině dobře vzdělaných intelektuálů a velkostatkářů. Peníze ho však neochránily před zákony přírody – svého otce nikdy nepotkal, protože muž s chatrným zdravím zemřel před porodem. Když mu pak bylo devět, vzala mu nemoc také matku.
Život v té době komplikovala také druhá čínsko-japonská válka a dlouhotrvající čínská občanská válka, která začala rok před jeho narozením a skončila až po 22 letech.
To vše z něj podle jeho učitelů vychovalo tichého, přemýšlivého a hlavně samostatného hocha, který se nenechal ničím rozhodit. K tomu pomohl také zájem bratrů jeho otce, kteří se i přes mnohem menší finanční možnosti rozhodli poskytnout synovci co nejlepší šanci na úspěch.
Když se tak coby vynikající student dostal v roce 1947 na elitní pekingskou univerzitu Čching-chua, dostal od strýce stříbrný obnos, aby jím zaplatil cestu a počáteční výdaje.
Studoval sice elektrotechniku, už tehdy ho ale politika lákala. Vstoupil proto do komunistické strany, kterou podporoval v probíhající občanské válce, a stal se také předsedou studentské unie univerzity.
V té době také potkal svou lásku a budoucí ženu Lao An. Ta se pak stala významnou inženýrkou a manažerkou, svého vyvoleného ale nepřestala nikdy podporovat, a to ani v době, když se proti němu komunisté obrátili.
Foto neznámý autor / Wikimedia Commons / Public domain (https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Zhu_Rongji_and_his_wife.jpg)
Ču Žung-ťi se po škole dostal do nově zřízené Státní plánovací komise na pozici zástupce vedoucího oddělení, kde měl na starosti sledování celostátní výroby strojů. Problém však nastal v roce 1957, kdy v tříminutovém proslovu mírně zkritizoval iracionální hospodářské plánování Mao Ce-tunga.
Následovalo označení za „pravičáka“, vyhození ze strany i z vydřeného pracovního místa. V komisi sice směl zůstat, mohl tam ale pouze vyučovat své mladší kolegy matematiku a fyziku.
Problém nastal v roce 1957, kdy v tříminutovém proslovu mírně zkritizoval iracionální hospodářské plánování Mao Ce-tunga. Následovalo označení za „pravičáka“, vyhození ze strany i z vydřeného pracovního místa.
Tak jako v celém východním bloku, i v Číně znamenala kritika „neomylného“ vůdce dekády sledování. S příchodem takzvané Kulturní revoluce v roce 1966 jej pak komunisté vyhostili na venkov v severozápadní Číně, aby navštěvoval jednu ze „Škol kádrů 7. května“. Tu poznal jako tábory nucených prací a politické převýchovy.
Mao Ce-tung si totiž myslel, že když donutí členy strany tvrdě pracovat na venkově a trávit dny nuceným učením se marxismu-leninismu v podmínkách tradičních rolníků, vychová vedení státu, které i přes své pozice bude rozumět nejchudším dělníkům.
Rolníci však bohatší a manuálně neschopné lidi z měst nesnášeli. Kdo z nich tak neumřel na nemoci, extrémní počasí či přepracování, ten si mnohdy odvezl nechuť k Maově formě komunismu.
Starosta, který zaujal i vůdce
Přesně tak dopadl i Ču, který však necítil žádnou křivdu, nýbrž naprosté odhodlání Čínu dostat z problémů, kam ji dostali soudruzi před ním. Nenávist k prázdným politickým sloganům, pragmatické vidění spásy komunismu skrze data a absolutní nebojácnost, zda někoho naštve, či znovu přijde o práci, z něj učinily tvrdého politika ochotného riskovat vše.
Nejdříve se však dva roky věnoval školení pracovníků a působil na ministerstvu ropného průmyslu. V roce 1978 mu změny, které zavedl vůdce Teng Siao-pching s cílem odčinit hříchy předchozí vlády, povolily vrátit se do strany a pět let nato už se Ču stal náměstkem ministra Státní hospodářské komise.
Ču Žung-ťi (druhý zleva) v čele čínské delegace na předchůdci Světového ekonomického fóra v Davosu v roce 1986
Pak už šla jeho cesta až k vedení země rychle. V roce 1988 se stal starostou Šanghaje, kam dokázal přilákat zahraniční kapitál a bez použití násilí uklidnit tehdejší prodemokratické protesty.
Tehdejší faktický vůdce Číny Teng Siao-pching si jeho charakter a schopnost vládnout zamiloval v roce 1990, kdy viděl, jak Ču přistupuje k městu, které vedl. Teng, jehož rozčilovali neustálí ideologičtí puristé, se proto rozhodl, že progresivní Ču je přesně ten člověk, který by měl mít moc nad celou zemí.
V roce 1991 proto Teng obešel běžný postup při povyšování a povolal Čua přímo do Pekingu na post místopředsedy vlády, čímž mu svěřil plnou odpovědnost za celou čínskou ekonomiku. Však kdo jiný by na pozici mohl být lepší než muž, který roky pykal za to, že správně odhadl katastrofické dopady Maovy ekonomiky?
Zda je tato logika správná, se Teng dozvěděl již brzy – když vůdce sám spravoval situaci země radikálními tržními reformami, podařilo se mu spustit růst, se kterým však přišla i masivní inflace, která dosáhla více než 24 procent v roce 1994.
Místo tradičních maoistických cenových regulací Ču raději vyhodil šéfa Čínské lidové banky a sám se ujal funkce guvernéra. Místní banky donutil vymoci stovky miliard jüanů z neautorizovaných úvěrů, střadatelům zaručil výnos převyšující míru inflace a prudce zvýšil úrokové sazby, aby neefektivním projektům ztížil přístup k levným penězům.
Místo tradičních maoistických cenových regulací Ču vyhodil šéfa Čínské lidové banky a sám se ujal funkce guvernéra.
Rozhodl se také sebrat peníze z daní jednotlivým místním samosprávám a převedl je pod správu státu. Peníze tak přestaly padat na nepotřebnou infrastrukturu. Výsledkem všech Čuových reforem bylo snížení inflace na šest procent během dvou let, přičemž HDP stále stabilně rostl.
Ukázalo se tak, že je vynikajícím krizovým manažerem – a přesně takového člověka potřebovala komunistická strana co nejvýše. V roce 1997 totiž přišla Asijská finanční krize, která potrápila kromě sousedů i Čínu.
Když pak prezident Ťiang Ce-min hledal člověka, který by byl coby premiér schopný řešit dennodenní provoz země, zatímco on se věnoval dalšímu otevírání země světu – Ču prakticky dostal bianco šek na to si s ekonomikou dělat, co chce.
Továrna světa
Ču na to šel po svém. Když se stal jedním z nejmocnějších lidí v zemi, před domácími i mezinárodními kamerami vzkázal: „Připravil jsem 100 rakví; 99 z nich je pro zkorumpované úředníky a jedna je pro mě. Jde sice o vzájemné zničení, ale zemi to přinese dlouhodobou stabilitu, rozvoj a obnoví důvěru lidí v naši věc.“
V tu chvíli se totiž země potýkala s obrovskými korupčními kauzami, které se za jeho vlády řešily po meči. V rámci jednoho vyšetřování tak na popravišti skončilo sedm lidí včetně ředitele místní banky nebo celníka. Jeden ze starostů, který měl původně pykat svým životem také, nakonec za dobré chování dostal doživotní trest.
Připravil jsem 100 rakví; 99 z nich je pro zkorumpované úředníky a jedna je pro mě.
Ču Žung-ťi
V roce 2001 se mu pak podařilo Čínu dostat do Světové obchodní organizace, když se osobně zúčastnil zamrzlých jednání se Spojenými státy.
Foto clintonlibrary42 – YouTube: Welcoming Ceremony for Premier Zhu Rongji w/ Pres. Clinton (1999) – View/save archived versions on archive.org, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=197329086
Tehdy musel ustoupit v řadě požadavků Američanům a doma navíc bojoval s členy strany, kteří se obávali, že tento krok povede k likvidaci místního průmyslu. Nestalo se tak – naopak se díky Čuovi země stala ekonomickou velmocí, na půl miliardy Číňanů vytáhl z chudoby a svět díky němu získal levné výrobky.
Když se totiž s členstvím v mezinárodní organizaci spojily Tengovy dřívější reformy umožňující podnikání jednotlivců a Čuovy nekompromisní zásahy proti neziskovým státním podnikům, v Číně to dalo vzniknout řadě silných soukromých společností.
Byl to nakonec Ču, kdo prohlásil, že se z Číny stala „továrna světa“. V roce 2003 jeho práce skončila a on se stáhl do Pekingu, kde žil poklidným životem. Místo dalšího zasahování do politiky se naopak rozhodl věnovat se raději jeho milované opeře, filantropii a občasným konzultacím pro mladé pekingské technokraty.
Tak jako jeho rodiče, i jeho nakonec zdolala nemoc, avšak v mnohem pokročilejším věku. Zemřel ve středu 12. srpna v 97 letech.
