Josef Dvořáček budoval v Česku udržitelnou firmu dávno předtím, než přišly do módy zkratky jako CSR nebo ESG. Teď ale šéf výrobce čajů a koření Sonnentor vítá, že se do ekologie a péče o své okolí vrhají i velké firmy, kterým se dříve nechtělo. A bez regulace by to podle něj nešlo.

Už před třiceti lety patřil Josef Dvořáček k prvním srdcařům, kteří u nás prosazovali ekologické pěstování bylin bez chemie. První zelenou střechu měl Sonnentor už kolem poloviny devadesátých let a byl také jednou z prvních firem, která používala kompostovatelné obaly.

„Za těch třicet let se kolem nás nabalila spousta malých ekologických podnikatelů, kteří to dělají z přesvědčení. Ale pokud chceme udržitelnost prosadit ve velkém měřítku, tak je potřeba ji tak trochu nařídit,“ řekl Dvořáček během debaty na akci Forbes TOP CEO.

Právě ESG – jeden z nástrojů Evropské unie k prosazování cílů Green Dealu, zavádějících povinné reportování o dopadech byznysu na životní prostředí a společnost – je podle něj cestou, jak ekologické smýšlení naučit i velké hráče.

„I firmy, kterým se do udržitelnosti moc nechtělo, ji nově musí řešit. Díky tomu se na ně ale lepí mladí lidé, kteří tím žijí. Uvnitř korporátů tak vznikají ostrůvky nadšenců, kteří to nedělají zdaleka jen proto, že musejí. A tím to téma samovolně vzkvétá,“ popisuje šéf Sonnentoru.

Že je regulace potřeba, je přesvědčená i Hana Wasserburger, ředitelka poradenských služeb společnosti Visa. Ta je další firmou, která udržitelnost řeší dlouhodobě.

„Různé průzkumy spotřebitelského chování ukazují, že lidé se ekologicky začnou často chovat na základě vnějšího tlaku, ale po čase se tím sami začnou chlubit. Příkladem je třeba používání vlastních tašek v obchodě,“ uvedla Wasserburger během debaty.

S Dvořáčkem se shodla i v klíčové roli mladých lidí. „Generace Z má tohle téma ve svém DNA, řeší dopad svého každodenního chování. Od nich se musíme učit. Právě mladí lidé totiž mohou změnit mindset celé populace,“ věří Wasserburger.

Visa v rámci udržitelnosti prosazuje mimo jiné používání virtuálních karet v telefonech, čímž by se ušetřily tuny plastu na výrobu karet fyzických. „Češi jsou šampiony v placení mobilem. Máme tu třicet mobilních terminálů na tisíc obyvatel, což je na úrovni severských zemí, které jsou převážně bezhotovostní,“ připomíná Wasserburger.

„V Česku mobilem platí už čtyřicet procent našich klientů. Paradoxně problém s placením mobilem mívají spíš v zahraničí,“ dodává.

ESG přitom zahrnuje nejen dopady byznysu na životní prostředí, ale také na společnost. „Podporujeme znevýhodněné skupiny, malé a střední firmy a nově spouštíme grantový program pro ženy podnikatelky,“ vyjmenovává Wasserburger.

Ovládni AI!
Vydání Forbesu Ovládni AI!

Svůj dopad na komunitu řeší i Sonnentor. Podporuje lokální pěstilete, od kterých odebírá byliny, a do podnikání zapojuje lidi s handicapem. „Vyrábíme adventní čajový kalendář, který prodáváme po celé Evropě a díky kterému se nám podařilo vytvořit v okolí sto padesát pracovních míst pro lidi s postižením,“ vypráví Dvořáček.

Přestože většinu těchto aktivit dělá Sonnentor podle jeho slov srdcem, Dvořáček oceňuje, že díky ESG se dají měřit. Jeho firma se ostatně umístila na druhém místě v kategorii malých a středních podniků v žebříčku ESG Rating, sestavovaném Asociací společenské odpovědnosti spolu se studijním programem CEMS na Fakultě podnikohospodářské VŠE.

„Jen nám to potvrzuje, že před těmi třiceti lety jsme se vydali správným směrem. Když jsem teď byl v jednom údolí, kde se nám podařilo před časem rozjet ekologické zemědělství, tak nám místní děkovali, že tam konečně mají pitnou vodu ze studní. A z takových konkrétních dopadů mám obrovskou radost,“ říká šéf Sonnentoru.

Podobný srdcař je i šéfkuchař David Rejhon, který v restauraci The Artisan v pražském hotelu Marriott vaří v duchu zero waste, tedy bez odpadu. „Ročně na celém světě skončí 1,3 bilionu tun jídla v popelnici. To číslo mě ohromilo a říkal jsem si, že alespoň na svém malém písečku s tím zkusím něco dělat,“ vysvětlil svou motivaci Rejhon, další z řečníků na akci TOP CEO.

Když restauraci rozjížděl, vydal se nejdřív na obhlídku popelnic, aby zjistil, co všechno se dá zachránit. „Denně objednávám pět set kilo ovoce a čtyři sta kilo zeleniny. Z toho tvoří kolem deseti až patnácti procent slupky, stonky či semínka, které by se normálně vyhodily. Já je ale dál zpracovávám,“ vyčísluje Rejhon.

Z paprikových dužin například vyrábí ocet, ze stonků bylin olej a ze švestkových pecek limonádu. Slupky z červené řepy zase suší a drtí na koření. „Moje babička mě učila vypínat vodu, zhasínat a šetřit se zdroji. Zavařovala a konzervovala si nejrůznější potraviny pro celoroční použití. A já nedělám nic jiného, než že se vracím k těmhle kořenům,“ konstatuje.

Ramba
Vydání Forbesu Ramba

Netradiční přístup má nejen k vaření, ale také k vedení lidí. Své kuchaře a kuchařky posílá do lesa, aby mu natrhali medvědí česnek, pampelišky nebo jeřabiny.

„Pracovat v kuchyni je nesmírně stresová záležitost. Snažím se proto, aby to byla i zábava a personál si trochu odpočinul. Děláme různé soutěže, a kdo natrhá nejvíc, něco vyhraje,“ přibližuje Rejhon.

Nechává je také pěstovat bylinky, protože je to zase něco jiného než se neustále ochomýtat kolem pánve – a vlastních výpěstků si pak váží daleko víc než vadnoucích bylinek v kupovaných vaničkách.

Podobnou osvětu pak zvolil i v případě talířů. Vadilo mu, že s drahými talíři kuchaři a kuchařky zacházejí nešetrně a ty se neustále rozbíjejí. Vzal proto své sous chefy, aby si sami vyzkoušeli talíře vytočit.

„Dopadlo to hrůzostrašně, vůbec jim to nešlo. Ale když viděli, jak náročné to je, tak rozbitnost talířů výrazně klesla. Dokonce jsem nedávno slyšel jednoho sous chefa, jak říkal kolegovi: jestli s tím budeš takhle flákat, tak tě vezmu do keramické dílny, abys viděl, jak je to náročné vyrobit,“ směje se David Rejhon.