Surrealistické fotografie Erika Johanssona žijí na internetu svým vlastním životem – například jeho snímek loupeže Měsíce z oblohy se snaží napodobit lidé po celém světě. Pracoval na zakázkách pro Google, Microsoft nebo Toyotu a vytvořil snímek pro album Pink Floyd.
Švédského mistra postprodukce znají v Evropě, Americe, Asii i na Blízkém východě – tam všude pravidelně vystavuje. Fotograf teď žije v Praze, ale dosud se tu tak trochu schovával. V příštím roce by ale rád uspořádal výstavu i v Česku.
Narodil se ve švédském městečku Götene, kde vyrůstal s rodiči a dvěma sestrami. Odjakživa rád kreslil, k patnáctinám dostal digitální fotoaparát a později začal snímky upravovat i v počítači.
Vystudoval počítačové inženýrství na Technologické univerzitě Chalmers ve švédském Göteborgu, během studií si koupil kvalitnější fotoaparát a z koníčku se postupně stávala profese. V roce 2012 se odstěhoval do Berlína, odkud pracoval jako freelancer na různých reklamních zakázkách i volné tvorbě.
Od roku 2015 žije v Praze, ale fotí a vystavuje po celém světě a v současnosti pracuje na své třetí knize.
Kudy vedla vaše cesta k fotografii?
Nikdy jsem si nepředstavoval, že se fotografií budu živit. Odmala jsem ale kreslil a už tam se asi začínala projevovat moje potřeba vyjádřit se vizuálními prostředky. V kreslení jsem se bohužel příliš nezlepšil, ale stále je to pro mě nástroj, jak zachytit nápady. K patnáctým narozeninám jsem dostal svůj první digitální fotoaparát. Pořád ho mám!
Začal jsem v té době hodně fotit, ale snímky mi přišly nudné, tak jsem je začal vylepšovat různými kresbami. Když jsem zjistil, že je můžu libovolně měnit, otevřel se mi úplně nový svět. Nejdřív to byl jen koníček – fotil jsem své přátele a zasazoval jsem je do různých vtipných situací. V roce 2007 jsem si koupil svůj první DSLR přístroj – jednookou digitální zrcadlovku.
Snímky z něj byly kvalitnější a tak jsem s nimi začal více experimentovat i v počítači. No a to dělám doteď. Získal jsem nějaké zakázky pro reklamní agentury a další fotografy a z mého koníčku se postupně stávala práce, až jsem začal i vystavovat, prodávat tisky, pořádat školení a přednášet na konferencích.
Kterým snímkem jste na sebe poprvé upozornil veřejně?
Řekl bych, že to byl Go Your Own Road z roku 2008. Jeho idea je vcelku jednoduchá – jít svou vlastní cestou. V té době se ještě fotomanipulací ve volné tvorbě příliš umělců nezabývalo, dnes už je to jinak. Byl to první z mých snímků, který začal žít vlastním životem na internetu a zároveň mi umožnil, abych i já mohl jít svou vlastní cestou. Díky tomu, že se šířil po internetu, si lidé začali kupovat i moje tisky.
Virálním hitem byl také váš o devět let starší snímek Fullmoon Service, který jste použil i na přebalu své knihy Places Beyond. Dodnes se jej lidé po celém světě snaží napodobit … Řekl byste, že je to vaše nejpopulárnější dílo?
Pro mě je každý projekt, na kterém pracuji, stejně důležitý. Občas je ale některý ze snímků populárnější a já nevím proč. Nikdy dopředu nevím, který uspěje. Nejvíce lidí zná asi právě ten můj první, Fullmoon Service je ale také velmi populární. Když jsem před čtyřmi lety knihu vydával, hned jsem věděl, že ho dám na titulní stranu. Nyní pracuji na své další knize a nevím si rady, který snímek vybrat. Vyjít by měla příští rok.
Mají vaše práce nějaké společné téma nebo sdělení?
Nepracuji v sériích, každý snímek má svůj vlastní příběh. Samozřejmě jsou ale témata, k nimž se pravidelně vracím. Mám rád magický realismus a různé absurdní situace. Spoustu inspirace dodnes čerpám ze švédských dětských knih. V jejich ilustracích je skryta spousta roztomilých drobností, které odhalíte, jen když se pozorně díváte.
Něco podobného se snažím dělat i ve své práci. Když jsme byli děti, býval svět magickým místem. A tak se ho stále snažím zachycovat. Být občas trochu infantilní není v dnešním vážném světě na škodu.
Přiblížíte nám, jak vypadá celý proces vzniku vašeho snímku od nápadu až po hotové dílo?
Vždy začínám skicou. Tu si pak obvykle pověsím na zeď, abych ji měl stále na očích. Když se mi i po nějakém čase stále líbí, tak na nápadu teprve začnu pracovat. Nejdřív musím vymyslet, kde to nafotím, kdo bude model, jaké bude světlo a celková atmosféra.
Právě plánování je na celém procesu to nejtěžší – jak nejlépe vyfotit člověka pod vodou vzhůru nohama, jak nejlépe docílit toho, aby vypadalo co nejrealističtěji, že někdo vrací měsíc na oblohu… Někdy trvá klidně i rok, než přijdu na to pravé. Pracuji proto na několika projektech zároveň.
Když si vše dobře naplánuji, je samotné focení jednodušší. To už je pak vcelku rychlé – záleží jen, na kolika různých lokacích se fotí. Poslední krok je dát jednotlivé dílky dohromady v počítači.
Jakým způsobem probíhá postprodukce – co všechno upravujete?
Myslím si, že když někdo vidí mou práci poprvé, napadne ho, že jsem to všechno jen vytvořil ve Photoshopu. Ale já používám výhradně svoje vlastní fotky. Ať už jde o sebemenší část, nikdy nesahám do fotobank a nikdy nepoužívám počítačově vytvořený design. Je to sice trochu omezující, ale nastavil jsem si to tak sám. Nutí mě to být neustále kreativní a posouvá mě to dál. Rád si vytvářím nové výzvy a mám rád, když je projekt technicky obtížný.
Který z vašich projektů byl nejobtížnější?
Například most sestavený z domů, který vede přes údolí v Českém Švýcarsku. Sestavoval jsem ho z domů vyfocených ve Stockholmu a v Praze. Sdělení toho snímku je, že dohromady jsme silní, ale pokud jeden z nás byť jen o kousek uhne, pak spadnou všichni.
Musel jsem nejdříve vymyslet, jak vyfotím každý z domů v potřebném úhlu. V počítači bych si to vytvořil snadno, ale já jsem to chtěl rovnou vyfotit v konečné perspektivě, kterou použiju. Některé domy jsem zachytil zespoda, další jsem potřeboval naopak seshora, a tak jsem obcházel věže kostelů a hledal nejvhodnější úhly.
Česká krajina se ve vašich fotografiích objevuje často?
Čím dál více. Vracím se ale také do Švédska, do míst, kde jsem vyrůstal. Začínám si čím dál víc všímat toho, že česká krajina je té švédské hodně podobná. Možná je ještě o něco hezčí! Místo, odkud pocházím, leží na rovině, všude kolem vidíte nekonečné horizonty. Poslední dobou mě ale více zajímá kopcovitý terén. Mám rád Šumavu, České Švýcarsko, Český ráj…
Jak vůbec došlo k tomu, že jste se usadil v Praze?
Před šesti lety jsem se sem přestěhoval z Berlína. Tam jsem žil čtyři roky a už jsem cítil, že v životě potřebuji nějakou změnu. V tu dobu jsem potkal jednu dívku z Prahy a začal jsem ji tu čím dál častěji navštěvovat. Teď už spolu nejsme, ale zalíbilo se mi tu, a tak jsem se v roce 2016 přestěhoval nastálo, pronajal si byt a malý ateliér. Řekl bych, že Praha je takový malý Berlín. Je tu spousta kultury, žije se mi tu dobře.
Výstavu jste ale zatím v Praze neměl. Máte to v plánu?
Až na malou výstavu v rámci Letní filmové školy v Uherském Hradišti jsem v Česku ještě nevystavoval. Ačkoli vystavuji po celém světě, v Praze se zatím držím trochu v ústraní a moc se nezapojuji do zdejší umělecké scény. Mám tu svůj okruh přátel a to mi stačí.
Rád bych tu ale konečně nějakou výstavu uspořádal, možná příští rok. Chystám se teď pronajmout větší ateliér, abych měl více místa na práci. Přes stovku zarámovaných velkoformátových fotografií mám ještě ve Švédsku a rád bych je sem převezl. Až tu budou, začnu se tu poohlížet po výstavních prostorách.
Kde teď můžou lidé vidět vaše práce naživo?
Mám velkou výstavu v šedesátém patře mrakodrapu v Jižní Koreji a také jsem před dvěma měsíci zahájil výstavu v Pekingu. Do půlky října vystavuju také v rámci fotofestivalu v rakouském Badenu a před pár týdny mi skončila výstava ve Švédsku. Měl jsem na letošní rok naplánovaný také Petrohrad, ale z toho z pochopitelných důvodů sešlo.
Pracujete teď na něčem novém?
Příští rok mi vyjde nová kniha a mám asi deset rozdělaných projektů, které bych do té doby potřeboval dodělat. Můj největší problém je, že nemám žádné deadliny, nikdo mi neříká, kdy mám co dokončit, a proto někdy až moc zvolním tempo. Díky knize se budu muset donutit. Jeden z projektů jsem dokonce pojmenoval Deadline!
Ve kterých zemích má vaše práce největší úspěch?
Kdybych to vzal podle toho, kde prodávám nejvíce tisků, pak by to bylo asi Švédsko. Tam už jsem dvakrát vystavoval v Muzeu fotografie a v dalších velkých galeriích. V Jižní Koreji jsem měl už také vícero výstav. Jezdím tam rád, je to úplně jiné prostředí.
Ve Švédsku jsou výstavy vždy velmi minimalistické, jen fotky na holých zdech, kdežto v Koreji jsou hravější – stěny jsou většinou výrazně barevné, součástí expozice bývají i rekvizity použité u focení a kreativita je vidět i na rozmanitosti suvenýrů. Rád se pohybuji mezi oběma přístupy. I přesto, že žijeme v digitálním světě a moje věci si každý může prohlédnout online, na výstavy lidi pořád chodí rádi.
Jak vypadala vaše vůbec první výstava?
Probíhala v knihovně v mém rodném městě Götene zhruba v roce 2010. Nebyl jsem si ale jistý, jestli vůbec můžu vystavovat. Používám sice fotoaparát, ale výsledkem není tradiční fotografie a většina mé práce probíhá digitálně. O pět let později mě ale kontaktovalo Muzeum fotografie ve Stockholmu a výstava tam mi otevřela dveře do světa.
Jak jste se dostal k první komerční zakázce?
Začínal jsem v roce 2008 v malé reklamní agentuře v Göteborgu, kterou vlastnil rodinný známý. Pomáhal jsem tam s retušemi. Moje první zakázka byla pro výrobce bazénů a spočívala v tom, že jsem ve Photoshopu dodělával bazény do fotek zahrad. Postupně jsem se dostal k dalším reklamním zakázkám.
Třeba pro Google, Microsoft nebo velké automobilky…
Ano, pracoval jsem také pro Volvo, Toyotu, Hyundai a další velké značky. V případě Googlu šlo o dílo, které si pověsili do kanceláří ve Stockholmu, u Microsoftu to byla produktová spolupráce na Windows. Naposledy jsem pro jednu švédskou kliniku dělal obraz na téma, jak se zbavit deprese. Klienty už si dost vybírám, chci dělat jen práci, která má smysl.
V roce 2019 se vaše práce objevila jako součást alba The Later Years od Pink Floyd. Jak probíhala spolupráce se známou kapelou?
S kapelou samotnou jsem se bohužel nikdy osobně nesetkal. Musím se také přiznat, že jsem jejich hudbu do té doby nikdy moc neposlouchal, ale několik písniček jsem samozřejmě znal. V roce 2014 mě oslovili, jestli bych pro ně nevytvořil něco na téma Nekonečná řeka (Endless River) a Hlasitější než slova (Louder than Words) – to byly nápady na název alba.
Řekli mi, že mám udělat, co chci. Tak jsem si pouštěl jejich hudbu, skicoval a svoje nápady jim ukazoval. Oslovili více umělců a moje dílo si sice nakonec nevybrali na přebal, ale použili ho uvnitř. Baví mě pracovat s hudebníky, v současnosti jednám i s dalšími kapelami, ale zatím ještě nemůžu prozradit nic konkrétního.
Nabízíte svá díla k prodeji také formou NFT. Je to podle vás médium budoucnosti, nebo spíše nafouklá bublina?
Je to bezpochyby zajímavá technologie, která určitě přetrvá, protože dokáže autentifikovat transakce a dokázat vlastnictví digitálního uměleckého díla, například v rámci obchodních kontraktů.
Mám ale trochu pocit, že zhruba před rokem byl kolem NFT velký hype a teď se to trochu uklidnilo. Prodal jsem zatím jedno NFT a teď chvíli vyčkávám, jak se situace vyvine. Prodávám své snímky jako tisky a na tento způsob prodeje se zatím nezaměřuji, ale připouštím, že například pro videa by NFT mohlo být vhodnou formou.
