„Presto! Presto!“ gestikuluje zuřivě asi osmdesátiletá italská babička z krajnice kdesi mezi Ferrarou a Imolou. Ručička rychloměru daleko za povoleným limitem, přitom v levém zrcátku vidím, jak naši řadu aut, z nichž některá mají hodnotu v milionech eur, předjíždí stříbrný Mercedes Benz 300SL.
V roce 1954 nejrychlejší sériově vyráběné auto je pro křídlové dveře přezdívané „gullwing“. Slunce už je nízko, spolujezdec zrovna na Nikonu z konce padesátých let mění objektiv za světelnější, a tak můj výkřik „rychle, foť, předjíždí nás gull!“ vychází naprázdno.
Do toho se, podobně jako posádky za volanty supersportů a závodních speciálů čítajících mimo jiné Ferrari 250 Europa GT, několik Porsche 356, Jaguara XK140 nebo Alfu Romeo 1900 Zagato, modlíme, aby nás sedmdesátiletá technika nezklamala. Vítejte na Mille Miglia!
V polovině června se v Itálii konal závod, o kterém se říká, že jde o největší pohyblivé muzeum historických vozů pod širým nebem. Z Brescie do Říma, přes nejkrásnější italská města, a zase zpět, dohromady tisíc mil – odtud název.
Původní závod se jel ve čtyřiadvaceti ročnících mezi lety 1927 a 1957, kdy byl po sérii těžkých nehod závodníků s obecenstvem ukončen. Šipka v jeho logu ukazuje směr, jakým se na mapě Itálie jede: první ročníky se jely proti směru hodinových ručiček, a tak směřovala doleva.
Od roku 1982 se závod jezdí jako historická rally, nikoli na čas start–cíl, ale na trestné body, jejichž sbírání se snaží posádky vyhnout projetím všech kontrolních bodů a plněním časových a rychlostních úkolů.
Na start se letos po zaplacení vstupního poplatku 15 250 eur a splnění technických podmínek postavilo 443 posádek, všichni výhradně s modely vozů, které se účastnily původního závodu – někteří dokonce přímo s vozy, které původní závod jely.
Počtvrté v řadě a pošesté celkově zvítězilo po zdolání letošních 2180 kilometrů duo Andrea Vesco a Fabio Salvinelli s vozem Alfa Romeo 6C 1750 Gran Sport Spider Zagato z roku 1929.
Exkluzivně pro Forbes jsme pořídili dobovými fotoaparáty reportáž z technických kontrol, promenády a plombování vozů, a první etapy z Brescie do Cervie-Milano Marittima. Inspirací nám byly historické fotografie závodu, hůře se ale hledala jména původních autorů, natož používaná technika.
O té napovědělo až Museo Mille Miglia v Brescii v někdejším klášteře sv. Eufémie, kde mají několik zmínek o prominentním fotografovi Albertu Sorlinim. Závod dokumentoval na skládací středoformátové a kinofilmové aparáty Zeiss Ikon a Ikonta.
Na velkých dobových fotografiích, zdobících zdi muzea, jsme si v obecenstvu všimli ještě mnoha dvouokých zrcadlovek a raných dálkoměrů, jako je Leica nebo Contax. Na pás celuloidu mimochodem složil poctu závodu i slavný režisér Federico Fellini, který pro svůj Amarcord v sedmdesátých letech natočil fiktivní scénu průjezdu aut sedmého ročníku ulicemi Rimini.
My jsme si jako fotografické náčiní zvolili Leicu M2 z roku 1957, Nikon F z roku 1959 a českou Flexaretu z konce padesátých let. Tedy přístroje z poslední dekády konání závodu.
Jako film jsme používali Fomapan 400, který je charakterem a zrnem nejblíže původním filmovým emulzím, a spolu s dobovými objektivy, které nejsou ani řezavě ostré, ani dokonale kontrastní, vykresluje fotografie s věrným retro nádechem.
Největší zájem diváků a posádek budila dvouoká zrcadlovka Flexaret. Přezdívalo se jí „český Rolleiflex“, a krom Jana Saudka byla oblíbená jako záložní aparát u redaktorů amerického magazínu Life.
Cenou za unikátní fotografie nám byl i nefalšovaný analogový zážitek, který se vám s digitálem nestane. U jednoho z nafocených filmů z Flexarety povolil lepicí proužek, film se v brašně částečně rozvinul a osvítil denním světlem, čímž jsme přišli o dvě třetiny snímků. Naštěstí šlo o jediné selhání naší techniky.
„Tisíc mil“ je jednoznačně největší italský, a dost možná i evropský svátek milovníků a milovnic automobilů. Na silnicích a v úzkých uličkách italských vesniček přihlížejí stovky tisíc diváků všech věkových kategorií, povzbuzují posádky, mávají vlaječkami a gestikulací popohánějí auta, která se už tak řítí opravdu rychle.
Posádky vozy nešetří, ač se některé z nich vydražily v aukcích za částky přes sto milionů korun. Na Stirlinga Mosse a jeho neuvěřitelnou průměrnou rychlost 157,65 kilometru v hodině z roku 1955 za volantem Mercedesu-Benz 300SLR ale dnešní tempo samozřejmě nemá. Naštěstí.
Není tajemstvím, že mnozí tehdejší jezdci jezdili pod vlivem drog, a o těžké nehody také nebyla nouze. Dnes se závod jede v provozu a na jeho bezpečný a přitom svižný průjezd s radostí a pýchou dohlížejí strážci zákona na motocyklech.
Policie asistuje také na křižovatkách a pomáhá s uzavřením center měst pro běžnou dopravu. Pro diváky tak jde stále o skvělou podívanou, u které nechybí řev vytočených motorů, vůně benzinu, ani rychlé předjížděcí manévry.
A kde jinde než na Mille Miglia se kolem vás prožene tolik legend automobilové historie, aniž byste museli udělat jediný krok z místa?
Sérii šestatřiceti snímků, jako je políček na ruličce kinofilmu, začínáme vstupem do haly technických kontrol. Kontroly probíhají dva dny před závodem na výstavišti Brixia Forum na kraji Brescie.
Hned naproti vstupní uličce nás přivítala vzácná Cisitalia 202 S MM Spider z roku 1947. Těžko uvěřit, že za chvíli už nebude stát na místě jako exponát, ale poletí vysokým tempem italskou krajinou.
Vozy mají v hale zakázáno startovat kvůli hluku a emisím. Majitelé je musí přemísťovat „ručně“, ať už sami, nebo s pomocí svého týmu či inspektorů. Několikrát jsme byli svědky toho, jak roztlačené nebržděné auto skoro vrazilo do jiného, nebýt hlasitého křiku okolostojících.
Čilý ruch panoval i okolo Ferrari 250 MM Spider Vignale, kterých bylo vyrobeno pouze dvanáct kusů. Tohle konkrétní s číslem 261 se v roce 2019 vydražilo za neskutečných 5,4 milionu dolarů, a jde o jeho pátý start na novodobém Mille Miglia.
Pevná střecha nad hlavou mnohým slouží i jako servisní zázemí pro poslední úpravy a opravy.
Také jsou zde na vozidla nalepována soutěžní čísla, podle kterých lze ve startovní listině dohledat podrobnosti o autě a posádce.
Za množství aut v hale by se nemuselo stydět žádné muzeum, ale veřejnosti není přístupná. Hodnota vozů pod jednou střechou jde do řádu stovek milionů eur, čemuž odpovídají i přísné kontroly vstupu, stejně jako policejní eskorty vozů zpět do města.
V hale se poprvé setkáváme s přátelskou atmosférou, která doprovází celý závod. Všechny spojuje láska k autům, není problém se dát s kýmkoli do řeči.
Techničtí inspektoři posuzují autenticitu aut a jejich dokladů, kontrolují se čísla motorů a karoserií, původ aut, původnost dílů a úroveň provedených oprav.
Větší šanci na hladký průchod mají vozy, které se účastnily některého z předchozích ročníků, ideálně i některého ze čtyřiadvaceti ročníků původního závodu. Takových jsou na startu desítky.
Zkontrolovaná auta získávají verifikační samolepku na čelní sklo, a poté s nimi majitelé po vlastní ose vyrážejí do centra Brescie na promenádu a zaplombování. Malá kulatá samolepka z účasti na novodobém „Mille“ umí také hezky zvednout hodnotu vozu…
Dopoledne před startem ještě postávají a projíždějí živými ulicemi Brescie poslední desítky vozů, které zatím neprošly zaplombováním. S každou hodinou blíže startu přibývá i počet jejich obdivovatelů. Mnozí do města dorazili vlastními zajímavými vozy, včetně supersportů.
Vozy v ulicích obdivují a fotí všechny věkové kategorie.
Jakmile dostanou pokyn k přesunu na promenádu, posádky potřebují hodně trpělivosti, než se jim podaří dostat skrze všudypřítomné fotografující davy.
Každá otevřená kapota budí náležitou pozornost. Někdejší motory jsou oproti dnešním ukázkově přístupné a přehledné, což si vynutila potřeba častější údržby a oprav.
O kousek dále, na náměstí Piazza della Vittoria, probíhá na červených kobercích ve stanové vesničce Villagio 1000 Miglia promenáda a plombování vozů.
Dotazům a vtipkování moderátora neunikne žádná italsky mluvící posádka a podobně jsou zpovídané také na dalších průjezdních bodech v centrech měst.
Červené koberce s auty jsou vyhrazené jen pro posádky, sponzory a novináře, ale hned o pár metrů dál za zábranami jsou namačkané stovky skandujících a mávajících fanoušků.
Atmosféra je před únavným závodem stále přátelská. Mnozí jedou v dobovém nebo závodním oblečení, jako tato posádka čtyřsetkilového závodního Lotusu Eleven Climax z roku 1957.
Na fotografiích původního závodu nenajdete určitě žádné selfie. Dnes si je posádky pořizují spolu, s moderátory, s diváky, před památkami… a my s radostí fotili, jak se fotí.
Každý rok se závodu účastní i celebrity, v minulosti například zpěvák AC/DC Brian Johnson, herec Adrien Brody, moderátor Jay Leno nebo pilot F1 Bruno Senna.
V obležení fotografů jsme zachytili italskou herečku Giorgiu Surinu ve Fiatu 1100/103 TV Spider, za volant Mercedesu 300SL se letos posadil i autor známého YouTube kanálu Harry’s Garage.
Na konci červeného koberce probíhá slavnostní umístění olověné plomby, nejčastěji na sloupek řízení. Plomby formálně uzavírají kontrolu vozidla a značí jeho připravenost na start. Původním smyslem bylo také zabránit týmu snadno vyměnit vozidlo v průběhu závodu.
Po startu, během kterého za ohlušujícího rámusu prolétá formace stíhaček zanechávajících na nebi italskou trikoloru, následuje první stoupání a série vraceček pod místním hradem.
Jako první každoročně startují nejstarší vozy, které jsou pomalejší. Jde o chytrý způsob, jak zkrátit uzavírky na trase, ale přesto do cíle etapy doráží posádky v rozmezí zhruba čtyř hodin.
O půlhodinu později a pár metrů blíže k hradu zrychluje za ostrou zatáčkou Porsche 356 A 1500 GS Carrera z roku 1956.
Když jsme později v rámci závodu projížděli ve stínu stíhaček vojenským letištěm na základně Ghedi, kde se nesmí fotografovat, žasli jsme nad dynamikou nejvýkonnější verze modelu 356.
Foto Richard Bartoš
Po hradu následoval spanilý průjezd centrem Brescie. Aby nám závod neujel, zhruba v půlce startovního pole jsme se přimíchali se svou Mazdou MX-5 mezi závodní vozy, hned za tuto Lancii Appia z roku 1955.
Možná vás překvapuje účast „obyčejného“ vozu, ale závod se jezdil ve více kategoriích, takže na startu byl kromě Lancií vidět třeba Fiat 500 C Topolino, předchůdce pozdějších ikonických modelů 600 a 500.
Foto Richard Bartoš
Za jízdy se fotoaparátů ujal spolujezdec a navigátor Richard Bartoš, a jak brzy zjišťujeme, nastavené tempo není pomalé. Cvakat snímky jako s digitálem k analogu přece jen nepatří, a tak trefit dobrý záběr je hodně o náhodě.
Zde nás na rovince před Desenzanem předjíždí Porsche 356, tentokrát ve verzi 1500 Speedster.
Foto Richard Bartoš
Veronou jsme projeli přes Piazza Bra, přímo kolem kolosea, za nádherným stříbrným Porsche 550 Spyder RS. Jak napovídá lehce rozmazaný snímek, ani tady se nejelo šnečím tempem.
Foto Richard Bartoš
Jedno z mála míst, kde si řidiči mohli na pár minut odpočinout, přišlo až po mnoha hodinách závodu. Na úzké silnici podél řeky Pád čekala vozidla seřazená před časovou zkouškou.
Na snímku raritní H.W. Alta-Jaguar z roku 1951, závodní speciál od malého britského výrobce. Se stejným autem závodila svého času legenda motorsportu Stirling Moss.
Na několika úsecích jsme se s posádkou Alta-Jaguaru předjížděli a mohli tak obdivovat jejich ďábelské zrychlení za doprovodu záblesků ve výfucích, i velmi slušné brzdy.
Foto Richard Bartoš
Palec nahoru nám ukazuje dobově oblečená italská posádka vozu O.S.C.A. MT4 1350 2AD z roku 1955. Tenhle konkrétní nabízela před třemi lety aukční síň RM Sotheby’s za více než milion eur, ale neprodal se.
Foto Richard Bartoš
Úsek kolem vodního hradu ve Ferraře jsme absolvovali za drobným, ale stylovým Panhardem Dyna Sport Rimondi z roku 1954, který se účastnil hned čtyř původních ročníků závodu v letech 1954–57.
Pohání ho závodně vyladěný dvouválec o objemu 850 kubických centimetrů, což může znít jako málo, ale aerodynamický vůz díky hliníkové karoserii neváží o mnoho více než větší motocykl.
Ve Ferraře byla také jedna z mála městských křižovatek, kde jsme spolu se závodními vozy museli zastavit a měli tak výjimečně chvilku na pořízení ostré fotografie.
Před námi stojí Porsche 356 Speedster a Mercedes-Benz 300SL, za jehož volantem sedí Bernd Schneider, pětinásobný německý šampion poháru cestovních vozů.
Foto Richard Bartoš
První etapa se jela převážně rovinatou krajinou Pádské nížiny, navíc v silném provozu. Auta z protisměru uhýbala na krajnici i při našem předjíždění Ferrari 250 Europa GT z roku 1955.
Po setmění jsme dorazili na legendární závodní okruh Autodromo di Imola, kde čekala posádky další časová zkouška – a další příležitost si na chvilku odpočinout. Část závodu letos na podporu místní ekonomiky záměrně vede přes místa zasažená květnovými záplavami.
Maserati A6 GCS/53 čeká na pokyn traťového maršála v uličce, odkud na okruh vyjíždějí při šampionátu formule 1 závodní monoposty.
My máme s novinářskou akreditací možnost okruh projet také, což si v rámci možností (ve tmě a se souběžně jedoucími účastníky závodu) patřičně užíváme. Jeden z nejsilnějších zážitků dne.
Kolem jedenácté večer přijíždíme spolu se středem startovního pole do Cervie-Milano Marittima, kde už je náměstí Piazza Andrea Costa zaplněné vozy čekajícími na odevzdání denních bodových listin.
Některé posádky, jako tato polská za volantem Astonu Martin DB3S, využívají situace k vystoupení ze stísněného kokpitu po zhruba hodinové noční jízdě z Imoly.
Jejich závodní Aston z roku 1955 patří mezi nejvzácnější přihlášená auta, v aukcích se cena některých kusů šplhá přes čtyři miliony dolarů. Už v roce 1953 skončil na Mille Miglia na pátém místě a přinesl tak historicky nejvyšší umístění britské značky v závodě.
Před historickou věží Torre San Michele auta vyjíždí na vysokou tribunu, na které si několik z nich škrtá podvozkem. Ani zde neunikají zvídavým dotazům moderátora, i když pozornost mnoha z nich rozptylovalo neustávající skandování a potlesk stovek fanoušků.
Jaguar XK120 Competition OTS z roku 1950 patřil k nejzastoupenějším vozům – startovalo jich letos patnáct. Nás v tomto případě zaujal zejména řidič s účesem ve stylu Elvise Presleyho. Pokud jím tedy nebyl Elvis sám?
Po tři sta šedesáti kilometrech a asi jedenácti hodinách se posádky loučí s fanoušky, aby mohly během šesti hodin spánku nabrat síly na další etapu závodu, během kterého člověk zažije to nejlepší z Itálie.
Širší výběr fotografií najdete na autorových stránkách. Doprovodnou digitální dokumentaci si můžete prohlédnout na instagramovém účtu spolujezdce Richarda Bartoše.
