Pokud v tuzemském prostředí existuje jedna židle, která je svým tvarem známá i těm, kteří neholdují designu, je to ta ze sklolaminátu od Miroslava Navrátila. Ve své době pronikla nejen do domácností, ale zejména do tramvajových vozů Tatra T3. Její autor, Miroslav Navrátil, přitom svou kariéru odstartoval u dřeva.
I přesto, že se jeho jméno velmi výrazně spojilo s tehdy progresivním materiálem, sklolaminátem, všechno to začalo u dřeva. Jedna z našich nejpozoruhodnějších osobností nábytkového designu druhé poloviny minulého století se k němu dostala díky svému tatínkovi, uherskohradišťskému nábytkáři Josefovi Navrátilovi.
Právě v dílně svého otce získal Miroslav Navrátil důležité základy a vztah k výrobě nábytku. Práce se dřevem ho bavila, vystudoval Státní odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, poté absolvoval průmyslovou školu v Brně. I když měl v plánu z Moravy přesídlit do Prahy, na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, jeho plány přerušila válka.
Během druhé světové války se zapojil do odboje a byl vězněn. Po osvobození se vrátil do dílny svého otce, o kterou však rodina při znárodňování přišla. Rodinný podnik přešel do správy firmy Thonet, kde byl Miroslav Navrátil zaměstnán, proto odešel do výroby nábytku v Moravském Písku.
Pokračoval v závodě na výrobu lodí, saní a lyží v Uherském Hradišti. Poté zamířil do podniku Vývoj nábytkářského průmyslu, kde pracoval jako návrhář a pracovník vývoje. Stejně jako mnoho dalších návrhářů jeho doby, i Miroslava Navrátila ovlivnila světová výstava EXPO v Bruselu v roce 1958.
Ta mimo jiné odstartovala vlnu zájmu o design a výrobu pohodlného, lehkého, tvarově výrazného nábytku z nových materiálů. Plasty a jiné platily za hmoty budoucnosti. Miroslav Navrátil, stejně jako mnoho dalších, proto s novými možnostmi experimentuje.
Hned rok po bruselském EXPO, v roce 1959, navazuje v rámci Vývoje nábytkářského průmyslu spolupráci s litomyšlským podnikem Vertex. Výsledkem je sklolaminátová židle skládající se ze samostatného skořepinového sedáku umístěného na subtilní a elegantní kovovou podnož či dřevěné nohy.
Židle je z hlediska tehdejší produkce zajímavá z mnoha důvodů. Zaprvé se pro její výrobu použil vzpomínaný sklolaminát: pevný a odolný materiál tvořený velmi tenkými skleněnými vlákny spojenými pryskyřicí.
Zadruhé její tvarosloví připomíná světově proslulou plastovou židli s kovovou podnoží manželů Eamesových, kteří ji vystavili už v roce 1950 na výstavě soutěže „Low-Cost Furniture Design“ vyhlášené newyorským Muzeem moderního umění.
Židle vzniklé podle původního návrhu Miroslava Navrátila se v roce 1964 dostaly do tramvají Tatra T3. Po několika barevných experimentech se začaly vyrábět v červené a šedé barvě. Vyvíjelo je středisko plastických hmot v ČKD Praha a vyráběl Plastimat v Hradci Králové. | Foto se svolením Pelmel Design
„Dnes se můžeme jen dohadovat, jakým způsobem pronikaly informace o nových materiálech a technologiích přes železnou oponu. Svůj význam určitě sehrálo brněnské informační středisko v rámci podniku Vývoj nábytkářského průmyslu, který nejenom pro pracovníky státních nábytkářských gigantů zpracovával rešerše ze zahraniční odborné literatury,“ uvedla k možnému zahraničnímu vlivu Ludvika Kanická z Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
Židle, která nese označení právě po podniku z Litomyšle a byla vyráběná v několika barevných i tvarových provedeních, sice možná nedosáhla tak globální proslulosti jako dodnes prodávaná Eames Side Chair (vyrábí Vitra), povedlo se jí ale něco jiného a možná i většího.
Vedle domácností se dostala do veřejné dopravy, díky čemuž se stala jedním z nejvíce reprodukovaných nábytkářských tvarů své doby. Právě židle Vertex se stala základem pro ikonickou tramvajovou sedačku. Dodnes je můžeme najít nejen v „té trojkách“ v hlavním městě, ale také v mnoha zemích bývalého východního bloku, kde tramvaje tohoto typu dodnes brázdí ulice.
Tramvaje byly v Československu nasazeny do provozu na začátku šedesátých let a původně měly sedačky s koženkovým potahem. Později, v roce 1964, i kvůli odlehčení a lepší údržbě, však výrobce přešel na sklolaminátové židle na kovovém podstavci. Odhaduje se, že celkem jich jen pro tramvaje vznikly nižší statisíce.
Tramvajové sedačky, jejichž barevnost se po experimentech s modrou či žlutou ustálila na červené a šedé barvě, vynikaly nejen tvaroslovím, kterému dominuje oválný průřez mezi opěrákem a sedákem a sklolaminátová skořepina, ale také svými funkčními vlastnostmi.
Další nábytek od Miroslava Navrátila | Foto se svolením Moravské galerie v Brně, Pelmel Design
Materiál, z nichž jsou vyrobené, je lehký a téměř nezničitelný. Na rozdíl od čalouněných sedaček lépe vzdoruje útokům vandalů a také se dobře udržuje. Navíc – i když byly židle a tramvajové sedačky ze své podstaty tvrdé, stále mírně pružily, tudíž byly pohodlné nejen na krátké přejezdy.
Stejně jako další Navrátilovy návrhy je i sedačka z tramvají Tatra T3 ukázkou jeho designérského rukopisu. Jeho základem je důraz na funkčnost a technickou dokonalost, která je základem sériové výroby. Tyto kvality v roce 1960 ostatně oceňuje i porota 12. ročníku trienále v Miláně. Tady Miroslav Navrátil boduje se svým televizním křeslem.
To má – stejně jako židle Vertex, mimochodem v několika exemplářích zastoupená ve sbírkách Moravské galerie – skořepinový základ ze sklolaminátu. A podobně jako tramvajová sedačka disponuje také charakteristickým průřezem mezi sedákem a opěrákem.
Tento hravý detail pak najdeme i u dalších návrhů rodáka z Boršic: například u praktické rozkládací pohovky.
Jméno designéra Navrátila ale není spjaté jen s nábytkovými solitéry. Výraznou stopu udělal společně s architektem Zdeňkem Plesníkem. Právě s ním v padesátých letech navrhl mobiliář a interiér pro vily cestovatelů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky nebo pro vilu hudebního skladatele Zdeňka Lišky, včetně kloubových lamp, lamelových křesel a dalších nábytkových kusů.
„V posledních letech pozorujeme o nábytek Miroslava Navrátila větší zájem, především u zákazníků, kteří už se v českém designu trochu orientují. Jeho jméno začíná mít stále větší váhu. Myslím, že je to logický vývoj – lidé dnes nehledají jen ‚starý nábytek‘, ale konkrétní designéry a jejich příběhy,“ říká k jeho dnešní popularitě David Bouška, který stojí v čele prodejce Pelmel Design zaměřeného na prodej československého nábytku.
„Navrátil je podle mě trochu specifický v tom, že dokázal spojit velmi výrazný design s praktičností a sériovou výrobou. Jeho návrhy přitom často působí velmi současně i dnes. To je podle mě známka opravdu kvalitního designu,“ dodává s tím, že ceny nábytku Miroslava Navrátila – s ohledem na stav, zachovalost a vzácnost modelů – během let rostou.
Souhlasí i Adam Karásek, majitel a zakladatel Nanovo. Podle něj rostou ceny designů od Miroslava Navrátila od roku 2013, kdy Moravská galerie v Brně uspořádala výstavu: Zdeněk Plesník a Miroslav Navrátil: Po stopách moderny. Od té doby se podle něj ceny jednotlivých modelů zdvojnásobily a nelze je jednoduše sehnat ani ve stavu před renovací.
„Největší zájem je o modely ze sklolaminátu, tím nejpopulárnějším je tramvajová židle a její různé modifikace. Skoro každý si ještě pamatuje legendární model tramvaje T3 a v nich sedadla v červené a šedé barvě. Židle Vertex spojuje design, funkčnost a trvanlivost, což jsou ostatně i naše hesla,“ doplňuje.
