Dvě věže. Dominanta, kterou přehlédnout rozhodně nemůžete. Červenobílé věže vysílače Liblice B jsou nejvyšší stavbou v zemi. Každá má 355 metrů a uvnitř skrývá speciální šplhající zdviž na spalovací motor, kterou lze až na vrchol vysílače dojet za pětačtyřicet minut.
Cestu na Kolín kolem Českého Brodu si už bez nich nelze představit, jenže možná právě na to by se měli lidé připravit. České radiokomunikace, které věže vyšší než Eiffelovka vlastní, uvažují o jejich demolici.
Vysílač Liblice, který byl uveden do provozu v roce 1976, je už několik let odstaven. O padesát let starou infrastrukturu, která původně sloužila pro analogové rozhlasové vysílání na středních vlnách, už provozovatelé dál nemají zájem.
Signál se šířil díky takzvaným vyzařovacím lanům napnutým podél obou trojhranných stožárů. Naposledy tomu tak bylo do půlnoci na prvního ledna 2022, tehdy vysílání definitivně skončilo. Bylo totiž nejen energeticky náročné, ale hlavně už dávno nemělo takovou zvukovou kvalitu.
Přitom v dobách své největší slávy šířily Liblice B signál druhého programu, stanice s názvem Praha, tehdy Československého rozhlasu neuvěřitelným výkonem 1,5 megawattu. Dnes už mají jen jednu jedinou funkci – blikají varovnými světly, aby do nich nenarazila letadla. V noci, kdy září do tmy, je to ale impozantní pohled. I proto o ně lidé nechtějí přijít.
„My pro ně s ohledem na specifické parametry nemáme žádné jiné smysluplné využití. Údržba vysílače a vysílacích stožárů je pro nás coby soukromého vlastníka mimořádně nákladná. Jen na začátku roku 2027 čeká stožáry velká povinná údržba včetně výměny kotvicích lan, jejíž náklady se podle hrubých odhadů pohybují okolo 170 milionů korun,“ říká Anna Tůmová, mluvčí Českých radiokomunikací.
Demoliční výměr už společnost má, podle Anny Tůmové ale samotné radiokomunikace o to, aby věže padly k zemi, příliš nestojí. Právě proto dlouhodobě a opakovaně oslovují různé instituce i státní složky. Od ministerstva průmyslu a obchodu po vnitro nebo obranu a hasiče. „Snažíme se najít někoho, kdo by o stožáry projevil zájem. Ať už jako o technickou památku, součást kritické infrastruktury, nebo záložní komunikační zdroj pro krizové situace,“ přibližuje mluvčí.
A zdůrazňuje, že jejich cílem není na stožárech komerčně vydělat, ale zajistit jejich zachování a předání do péče někomu, kdo pro ně najde využití a hlavně zajistí bezpečný provoz. Když se nikdo takový neobjeví, demolice bude jediné možné řešení, jak zabránit tomu, aby stožáry představovaly pro okolí riziko.
Stožáry by dokázaly pokrýt signálem celou republiku v případě výpadku elektřiny.
Přitom ještě v roce 2022 je chtěl senátní výbor pro obranu a bezpečnost zachovat pro krizové situace. Stožáry by dokázaly pokrýt signálem celou republiku v případě výpadku elektřiny. Jenže dohoda se Středočeským krajem ani ministerstvy nikam nedospěla. Další možností by mohla být třeba přeměna stožáru na rozhlednu. Jenže i v tomto případě by byla nutná rekonstrukce za miliony.
Napoprvé to nevyšlo
Liblické stožáry by přitom nebyly první, které by stihla demolice. V roce 2022 poslaly České radiokomunikace k zemi vysílač v Topolné na Uherskohradišťsku. Jednu z tamních dominant nechala společnost odstřelit, protože pro ni neměla využití a provoz i údržba byly příliš nákladné. V Topolné se přitom snažili o zapsání vysílače jako nové technické kulturní památky, s čímž souhlasilo ministerstvo kultury i památkáři.
Topolský vysílač tvořily dva identické stožáry o výšce 270 metrů a správní budova. Od roku 1951 vysílal na dlouhých vlnách a za příznivého počasí si ho mohli naladit také posluchači z Číny, Indie, Japonska nebo Madagaskaru. Při invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl nejdéle vysílající stanicí necenzurovaných zpráv do republiky i zahraničí.
V reakci na situaci vznikla například iniciativa Zachraňme vysílače Liblice, za níž stojí Dušan Hozák. Podle něj spočívá technická jedinečnost Liblic ve speciální konstrukci anténního systému ARPO a ve dvojici 355metrových stožárů vzdálených přibližně 120 metrů od sebe, které vytvářely směrový vyzařovací diagram.
„Takto sofistikovaných středovlnných vysílačů se na světě dochovalo už jen minimum,“ upozorňuje Hozák na facebookovém profilu iniciativy. Jeho cílem je dát vysílačům šanci na odbornou diskusi, na nalezení smysluplného využití a na možnost, aby o jejich osudu nerozhodovala pouze ekonomická tabulka, ale také jejich historická, technická a společenská hodnota.
I když chápe, že nevyužívaná stavba představuje pro vlastníky vysoké náklady a budoucí investice, přesto a možná právě proto považuje za zásadní, aby před jakýmkoli rozhodnutím proběhlo skutečně nezávislé odborné posouzení technického stavu konstrukce.
Chceme jen, aby o osudu nejvyšší stavby rozhodovala ověřená technická data.
„Pokud existuje možnost bezpečně prodloužit její životnost nebo zvolit technicky i ekonomicky rozumnější řešení než kompletní výměnu všech kotevních lan, měla by být seriózně prověřena. Nechceme hledat viníka, ani kritizovat. Chceme jen, aby o osudu nejvyšší stavby rozhodovala ověřená technická data, a nikoli jen ekonomické hledisko,“ vysvětluje své pohnutky Dušan Hozák.
