Hvězdný architekt Daniel Libeskind má za sebou řadu světově známých staveb a realizací. Třeba Židovské muzeum v Berlíně, drážďanské Muzeum vojenské historie, Imperial War Museum v Manchesteru nebo masterplan newyorského Ground Zero. A ve svých návrzích často pracuje s historií, pamětí a geniem loci daného místa.
Svoji architektonickou stopu odkazující na historii Karlína zanechá i v Praze. Developer a miliardář Luděk Sekyra si Libeskinda vybral pro svůj projekt Rohan City, jehož výstavba nyní vstupuje do druhé etapy.
Newyorské studio architekta s polskými kořeny navrhlo pro centrální etapu projektu společnosti Sekyra Group rezidenční objekty Sekyra Flowers s přibližně pěti sty byty a také nové hlavní náměstí pojmenované po filozofce Simone Weilové, které má být srdcem celé čtvrti.
V rozhovoru pro Forbes Daniel Libeskind mluví o tom, jaká je pro něj spolupráce s Luďkem Sekyrou, s nímž ho pojí mimo jiné láska k filozofii, proč obdivuje snahu Prahy chránit své historické stavby, a zamýšlí se také nad tím, co jsou v současnosti největší výzvy pro architekturu.
Jak přistupujete k navrhování nových budov na brownfieldu, jako je ten na Rohanském ostrově, aby místo nepůsobilo sterilně, ale byl v něm život?
Není to první brownfield, na kterém pracuji. Podobné projekty jsem realizoval v Paříži, Miláně, Tampere, New Yorku i jinde. Je zásadní porozumět tomu, jak taková místa proměnit v živé, zdravé a udržitelné části města.
Nic z toho není samozřejmé. Vrátit těmto územím život a znovu je začlenit do městské struktury je velmi důležitý úkol. Je to výzva, ale rozhodně stojí za to ji přijmout. V případě Rohan City jde navíc o mimořádnou příležitost. Vzniká zde nové zelené centrum Prahy v bezprostřední blízkosti historického jádra a městské infrastruktury.
Foto Hufton+Crow
Foto Hufton+Crow
Foto Hufton+Crow Photography
Foto Hufton+Crow
Foto BitterBredt
Foto Alex Fradkin
Rohan City bude sousedit také s cyklostezkou a budoucím velkým městským parkem. Jak v tomto kontextu pracujete s budovami, aby byly přívětivé i pro lidi, kteří v místě nemají byt, ale budou čtvrtí procházet?
Architektura a design nejsou jen o soukromém prostoru. Ve své podstatě jsou především o městě. Proto je třeba nejprve přemýšlet o širším kontextu. Veřejný prostor je pravděpodobně tou nejdůležitější součástí každého masterplanu, za který jsem v případě Rohan City mimochodem také zodpovědný. Jsem přesvědčený, že právě veřejný prostor je obývacím pokojem města a jeho obyvatel.
Praha už dnes disponuje řadou skvělých veřejných míst, ale Rohan City přináší další příležitost v podobě nového parku, sítě ulic, bulváru podél řeky, cyklostezky i vysoké prostupnosti celého území. Klíčem k úspěšnému developmentu není jen navrhnout atraktivní budovy a obytné zóny. Stejně důležité je vytvořit sociální prostor, protože právě ten je základem fungujícího města.
Zmínil jste nábřeží Vltavy. Ta je pro identitu Prahy klíčová. Ovlivnila řeka i váš návrh?
Samozřejmě zásadně. Všechny velké metropole mají řeku, která ovšem bývá někdy opomíjená. Tento úsek Vltavy však nabízí jedinečnou možnost znovu objevit radost ze života přímo u vody.
Řeka se svými nábřežími byla historicky životodárnou tepnou města a dnes jí může být znovu, tentokrát z hlediska zdraví, rekreace a kvality života. Lidé zde budou moci chodit, jezdit na kole, trávit čas v parcích i bydlet. Nejde tedy o další běžný pozemek, ale o mimořádně důležité místo v geografii i historii Prahy.
Budovy Sekyra Flowers přirovnáváte k rozkvétajícím květinám. Jak jste tento organický motiv propojil se svým charakteristickým geometrickým rukopisem?
Organická architektura pro mě neznamená doslovnou podobnost s květinou. Jde spíše o propojení živé podstaty místa s jeho budoucností. Architektura by měla vytvářet domov, nikoli jen adresu. Důležitá je nejen fyzická podoba místa, ale také jeho neviditelná vrstva, paměť.
Toto území má mnoho historických vrstev, které mu dodávají význam. Tyto vrstvy jsem se snažil různými způsoby promítnout do prostorového i materiálového řešení projektu.
Ulice v Rohan City ponesou jména filozofů. Vy sám jste filozofii studoval. Je to pro vás osobně důležité?
Je to vlastně mimořádně silné gesto. Pojmenovat část města po myslitelích zvyšuje ambice celého místa směrem k přemýšlivosti. Nejde jen o názvy ulic na cedulích. Důležité je, že tím vzniká prostředí, které podporuje myšlení a intelektuální atmosféru.
Praha má mimořádně bohatou intelektuální historii a věřím, že i tato čtvrť bude nést silného ducha místa. To, že ulice ponesou taková jména, dokáže ve výsledku ovlivnit i samotné obyvatele.
V jakém smyslu? Že to posílí sebevědomí Pražanů?
Myslím, že to lidem pomůže cítit se blíž osobnostem, které formovaly moderní svět. Ať už jde o Kanta, Derridu, Levinase, nebo Husserla. Připomene jim myšlenky, které možná dříve považovali za samozřejmé.
A nejde jen o filozofy samotné a o jejich slova. Přemýšlivost je zakódovaná i v architektonickém přístupu. Souvisí s péčí a intelektuální kvalitou prostředí, nejen s jeho vizuální stránkou.
Ve Forbesu nás zajímá i ekonomická hodnota designu. Může podle vás ikonická architektura zvýšit hodnotu celé čtvrti?
Rozhodně. U každého projektu, na kterém jsem pracoval, bylo patrné, že se nezměnila jen samotná budova, ale i celé okolí. Architektura má schopnost výrazně ovlivnit ekonomickou hodnotu širšího území. Krása, ať už ji nazveme ikonickou architekturou, nebo jakkoli jinak, vyzařuje daleko za hranice vlastní parcely. Její dopad může být velmi významný, někdy dokonce globální.
Bavili jsme se o filozofii, a to mimo jiné i proto, že investor a developer Luděk Sekyra, který za Rohan City stojí, je známý svou vášní pro tento obor. Jak byste popsal vaši spolupráci?
Je obrovské štěstí pracovat s investorem a developerem, který je zároveň filozofem. Za celou svou kariéru jsem takovou zkušenost a příležitost nikdy neměl. Takových lidí na světě mnoho není. Je výjimečné spolupracovat s někým, s kým sdílíte podobný pohled na svět, hodnoty i důvody, proč vlastně tvoříte. Taková spolupráce není běžná. Je opravdu mimořádná a hluboce si jí vážím.
V čem se vaše pohledy nejvíce potkávají?
Na mnoha úrovních. Architektura je totiž jedním z nejvýznamnějších nositelů filozofie, možná významnějším než knihy. Obsahuje všechny dimenze lidského života, od těch nejpraktičtějších až po ty nejobtížněji popsatelné. Právě proto je architektura přirozeným prostředkem pro zhmotnění filozofických myšlenek.
Je naopak něco, kde jste se v pohledech na projekt a architekturu rozcházeli?
Nemyslím si. Každý projekt má samozřejmě své výzvy. Jsou tu pravidla, předpisy, zákony a různé agendy různých lidí. Jsem si ale jistý, že tento projekt se bude vyvíjet směrem, který oba, a s námi i mnoho dalších, sdílíme. Architektura je totiž vždycky o komunitě, ne o jednotlivcích.
Zmínil jste pravidla a předpisy. Praha je známá přísnými regulačními pravidly a památkovou ochranou. Vnímal jste to jako překážku, nebo vás to naopak donutilo k větší kreativitě?
Každé město, ve kterém pracuji, ať už je to Berlín, Varšava, nebo New York , má svá pravidla, svůj konzervativismus a vlastní představu o tom, jak se má rozvíjet. Praha má navíc unikátní historii. Jde o jedno z mála velkých měst ve střední Evropě, které nebylo během druhé světové války zničeno. Proto zde lidé historickou strukturu města chrání tak intenzivně. Já to plně respektuji a považuji to za správné.
Na druhou stranu, město jako Praha si zaslouží i něco zcela nového. Nemůže žít pouze minulostí, potřebuje také budoucnost. Úkolem architekta je najít mezi těmito dvěma póly rovnováhu. Respektovat tradice, ale zároveň přinést něco, co tu ještě nebylo.
Takže nevnímáte Prahu jako to nejkonzervativnější město, kde se nedá nic nového postavit?
To určitě ne. Jak jsem řekl, každé město má svá vlastní omezení. Neexistuje město, kde by vám řekli: jen do toho, stavte si, co chcete. Každé město má své nástroje, jak se chrání před tím, aby ho někdo zneužíval. A Praha není výjimkou. Dbá o svoji historii a já si toho vážím.
Překvapilo vás něco na pražském developmentu?
Vlastně ani ne. Myslím, že Praha si především zaslouží nové myšlenky a nové stavby. Neměla by zůstat uzamčena jen ve své barokní minulosti. Potřebuje otevřenost a horizont nových možností. A věřím, že Rohan City je krokem tímto směrem.
Existuje podle vás ve společnosti poptávka a hlad po nové architektuře?
Nevím, jestli bych mluvil přímo o hladu, ale společnost se nepochybně proměňuje. S technologiemi se mění i sny lidí. A architektura za těmito změnami bohužel často zaostává. Lidé dnes chtějí prostředí, které je jim přístupnější a bezprostřednější, než tomu bylo před padesáti nebo sto lety.
Co je dnes podle vás v současné době vůbec největší výzvou pro architekturu? Je to rozvoj umělé inteligence? Nebo to jsou globální krize?
Tou hlavní výzvou je, aby architektura zůstala lidská. To už ale platí desítky let. Výzvou je to, jak naložit s dostupnými technologiemi tak, aby architektura nedegenerovala v masově vyráběné spotřební zboží, ale aby měla skutečně pozitivní vliv nejen na fyzické, ale i duševní zdraví lidí.
Dnes je architektura kvůli umělé inteligenci a moderním technologickým způsobům výstavby pod obrovskou hrozbou. Vzdalujeme se tomu, co obdivujeme třeba právě na staré Praze, kde každý kámen, sloup či římsa byly výsledkem lidského myšlení a lidské ruky. Největší výzvou je zachovat prostředí, které bude skutečně lidské a nebude jen simulací něčeho jiného.
Měli bychom se bát, že v budoucnu architekti z masa a kostí už nebudou existovat?
Je to možné. Už zkušenosti z poválečného období, totalitních a autoritářských režimů ukazují, že standardizace může vést ke ztrátě identity města i kolektivní paměti.
Dnes se tato hrozba vrací v nové podobě. Většina architektonických kanceláří bude využívat umělou inteligenci, což ale může vést ke vzniku simulovaných forem. Tedy nikoli forem, které někdo skutečně vytvořil tvůrčím aktem, ale pouze variací toho, co už existovalo.
Stojíte za prestižními projekty po celém světě. Co vás dodnes každé ráno přiměje vstát z postele a začít nový projekt?
Mám obrovské štěstí, protože architektura pro mě vlastně nikdy nebyla zaměstnáním. Nepracuji proto, že musím. Každý projekt, ať už jde o dostupné bydlení v New Yorku, muzeum, nebo urbanistický plán pro novou čtvrť, je pro mě tvůrčí příležitostí, kterou dělám z lásky k oboru. Není to průmyslový proces ani série zakázek. Je to kreativní akt.
Existuje stavba, kterou byste si ještě přál navrhnout?
Ne. Nejsem utopista. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych chtěl navrhnout konkrétní typ stavby. Architektura je služba. Někdo musí něco potřebovat a architekt na tuto potřebu reaguje. Je to vztah založený na reciprocitě. Proto jsem si nikdy neříkal, že bych chtěl postavit právě toto nebo tamto.
Máte v Praze nějaké oblíbené místo? Nemusí to být přímo budova, ale třeba nějaká lokalita, která k vám osobně určitým způsobem promlouvá.
Takových míst je mnoho. Někdy jdu po úplně obyčejné pražské ulici a pak si uvědomím, že po ní kdysi chodil Kafka a přemýšlel přitom o vykoupení nebo o ráji. Prahou prošlo tolik významných osobností, že město dodnes rezonuje jejich přítomností.
Takže vás oslovuje především historie města?
Ano, ale ne historie z učebnic. Spíše historie, která ovlivnila i můj vlastní intelektuální vývoj. Praha je mnohovrstevnaté město – české, židovské, německé i světové zároveň. Její vliv sahá do literatury, hudby, umění i mnoha dalších oblastí kultury.
Lidé se možná fotografují na Karlově mostě, ale skutečná síla Prahy je mnohem hlubší. Pramení z její tisícileté kultury a také z tradice svobodného myšlení, kterou toto město po staletí reprezentuje. A právě svobodné myšlení dnes potřebujeme více než kdy dřív.
