Jaký je napjatě očekávaný film Fjord, který letos na festivalu v Cannes získal Zlatou palmu? Na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary patří k nejvyhledávanějším titulům.
Když jsem se před letošním ročníkem festivalu ptal jeho výkonného ředitele Kryštofa Muchy, jaký jeden film si diváci nesmějí nechat ujít, neváhal. „Fjord. Nádherný velký film z Norska. Strašně silný příběh, skvěle zahraný Sebastianem Stanem a Renatou Reinsve. Důležitý snímek,“ prohlásil.
Jeho slova v sobotu v Karlových Varech sdílelo zjevně dost návštěvníků festivalu: fronta ke kinosálu v Puppu se táhla daleko ven na chodník. Kdo se dočkal, tomu bylo odměnou dvě a půl hodiny dlouhé drama rumunského režiséra Cristiana Mungiua, které letos v hlavní soutěži v Cannes porazilo jména jako James Gray, Pedro Almodóvar nebo Pawel Pawlikowski.
Byl to klasický festivalový scénář: venku optimistický letní den, na plátně v kině příběh, který vás postupně svírá a psychicky ždímá. Čistě na pohled by přitom byla radost ho sledovat: záběry odlehlého norského městečka pod zasněženými horami jsou jako z Instagramu.
Děti si hrají, obyvatelé poklidně žijí své pomalé životy, v nichž největší vzrušení způsobí, když na horizontu uvidí padající lavinu.
Jenže poklidné časy tamní komunity a rumunsko-norské rodiny, která se do ní přistěhuje, skončí ve chvíli, kdy jsou noví obyvatelé města obviněni z násilí na svých dětech. Norsko najednou nejsou jen fjordy a malebná městečka, ale země, která má v otázce výchovy dětí jasný názor a nepřipouští kompromisy.
„A plácnutí přes zadek se počítá?“ zazní nevinný dotaz jednoho z dětí přistěhovalců. A naznačí tím hlavní téma filmu: v každé kultuře se „počítá“ něco jiného.
Motiv, který se řeší takřka až do závěrečných titulků. Jak vyřešit spor křesťanských konzervativců, pro něž plácnutí přes prsty nic moc neznamená, se severskými progresivisty, u nichž jsou fyzické tresty tabu?
Mungiu natočil film, který funguje už v prvním plánu, tedy v dramatu o rodině, které se život jednoho dne obrátí vzhůru nohama. Nabízí se ale i plán druhý, kvůli němuž Fjord nutí přemýšlet o to víc. Stačí si dosadit za násilí na dětech jakékoliv jiné téma, které lidstvo rozděluje, a sledovat marnou snahu znepřátelených stran se dohodnout.
Jak bojovat proti znesvářené společnosti, když vykopané příkopy jsou tak hluboké? A má cenu bojovat, nebo má pravdu jiná z postav, když praví: Naše názory se liší a v tom spočívá svoboda?
Fjord o tématu důkladně rozjímá v mnoha dialogových scénách, stejně silný je ale ve chvílích, kdy se nemluví. Kdy Mihai (Sebastian Stan) práskne do stolu v momentě rodinné tragédie, kdy jeho žena Lisbet (Renate Reinsve) dál pečuje o domácnost, jako by se nic nedělo – jenže naruby je v tu chvíli úplně všechno.
Ve filmu se snadno najde každý, kdo vnímá složitost kulturních a názorových válek současnosti, zejména silně ale zapůsobí na rodiče. Od obvinění se s rodinou přistěhovalců nese jedno neštěstí za druhým; vcítit se do nich je snadné, a tak bolavé.
Jednoduchou odpovědí vás film ani po 146 minutách neuspokojí. Koneckonců, nebavíme se o sci-fi – a skutečnost nám na tyto otázky jednoduchá řešení nenabízí.
