Hrála v Temném rytíři, oscarovém Crazy Heart nebo v seriálu The Deuce: Špína Manhattanu. Pak se americká herečka Maggie Gyllenhaal vrhla na režisérskou dráhu – a v Hollywoodu její filmy budí rozruch. Mluvili jsme s hvězdou letošního ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary nejen o tom, proč chce ukazovat ženskou zranitelnost.
Maggie Gyllenhaal ví, jak si získat publikum. Když při zahájení karlovarského festivalu vzpomínala na semestr, který jakožto devatenáctiletá studentka Kolumbijské univerzity strávila v Česku, stačilo říct: „naučila jsem se trochu česky, umím říct dobrý den, děkuji a já chci jedno pivo, prosím,“ a rozesmáté publikum Velkého sálu jí viselo na rtech.
Americká herečka se bezpochyby umí zavděčit – jenže mimořádně zajímavou osobnost z ní dělá to, že se o to nesnaží. Naopak. Od doby, kdy se před pěti lety vrhla na režijní dráhu, ukazuje, že se nebude podbízet. Jak debut Temná dcera, tak letošní Nevěsta! jsou všechno možné, jen ne filmy, které by šly divákům naproti.
Má to i svou stinnou stránku, samozřejmě. Ač má Gyllenhaal-režisérka pro svůj neortodoxní přístup spousty fanoušků, její filmy neboří žebříčky popularity a tržeb.
Nevěsta!, vizuálně opojná reinterpretace příběhu o Frankensteinovi a jeho choti, měla podle odhadů rozpočet kolem devadesáti milionů dolarů, v kinech jich vydělala jen necelých čtyřiadvacet. Debut Temná dcera, který vyšel na Netflixu, sice nadchl kritiky, získal oscarovou nominaci za adaptovaný scénář, ale třeba na Československé filmové databázi má průměrných 59 procent.
Že byste je neměli vidět? Kdepak. Pusťte si je, nejlépe hned, jsou přehlídkou hollywoodské smetánky (Gyllenhaal má asi v branži dobrou pověst) a vyprávějí o trochu jiných ženských hrdinkách, než jste zvyklí.
Jste unavená ze stereotypu „silných žen“, které Hollywood tak rád oslavuje? ptám se Gyllenhaal. „Ano. Takové postavy mě nezajímají,“ říká. Sedíme s třemi dalšími novináři v karlovarském hotelu Pupp a proti nám v elegantní černé róbě žena, jejíž hlas nejde s hollywoodským mainstreamem – a právě proto stojí za to ho poslouchat.
Jako herečka jste měla velmi úspěšnou kariéru. Proč jste přesedlala na režijní dráhu?
Myslím, že v devatenáctém století platilo, že pokud jste milovala medicínu, stala jste se zdravotní sestrou. A když jsem vyrůstala a začínala já, platilo něco podobného: pokud jste milovala film, ráda vyprávěla příběhy a byla ženou, stala jste se herečkou.
Kolem sebe jsem měla spoustu příkladů chytrých, zajímavých, zvědavých, neobvyklých a divokých žen, které byly herečkami. Ale téměř žádné příklady žen režisérek. Vím, že to není úplně přesné – Agnès Varda samozřejmě filmy točila –, jenže já tehdy nebyla dost zasvěcená na to, abych o ní věděla.
Když jsem pak viděla Piano od Jane Campion, pamatuji si, že jsem si řekla: „Tohle je jazyk, kterým mluvím.“ Byla jsem zvyklá dívat se na filmy v jazyce, který jsem si musela překládat. A to mi nevadilo, někdy to mám ráda. Ale u Piana jsem měla pocit, že ke mně promlouvá napřímo. Nemusela jsem si nic překládat. Byl to obrovský požitek.
A myslím, že když se díváte na Temnou dceru – a podle reakcí možná ještě víc na Nevěstu! –, může to být pro někoho také film v jazyce, který mu připadá cizí. Pokud o něj ale máte zájem, můžete se ho začít učit. Můžete do něj vstoupit, kdykoli chcete. Jen je to pravděpodobně jiný jazyk, než na jaký jste zvyklí. A není to zajímavá pozvánka? Není to zajímavá podaná ruka?
Právě to mám na kině ráda. Někdy mě přitahují filmy v jazyce, který znám. A někdy naopak ty, které mě nutí učit se nový.
Kdy jste v sobě ucítila volání režisérky?
Už na zahájení festivalu jsem říkala, že když jsem tady v Česku, hned si vzpomenu na film Miloše Formana, který se mě umělecky opravdu dotkl (při openingu Gyllenhaal zmínila Hoří, má panenko a jako ještě výraznější zážitek Lásky jedné plavovlásky – pozn. red.). Byl to jeden z prvních okamžiků, kdy jsem cítila – i když bych tehdy nepoužila tato slova –, že začínám přemýšlet režijně.
Další takový raný moment přišel při natáčení filmu Sekretářka. Bylo mi dvaadvacet nebo třiadvacet, právě jsem dokončila vysokou školu. Studovala jsem na Kolumbijské univerzitě, považovala jsem se za intelektuálku, přemýšlela jsem o feminismu, sexualitě a spoustě dalších věcí. Ten film mě velmi zajímal a zajímalo mě, co mi nabídne k přemýšlení.
V hlavní scéně s výpraskem jsem se začala opravdu učit o kameře. Do té doby jsem téměř netočila, měla jsem jen malé role v pár filmech. Pokaždé, když jsme tu scénu dělali, bez ohledu na úhel kamery, James Spader se nade mnou sklonil přes stůl. A já jsem pokaždé vzala svůj malíček a obtočila ho kolem jeho ruky. Znamenalo to souhlas.
Můžete mít problém s tím, co si ta postava ve filmu zvolí. Můžete si říct: „Já bych to nikdy neudělala. Je to její šéf, je mnohem starší než ona.“ Ale ona říká ano. A je opravdu na vás, abyste rozhodovali, co tahle žena smí, nebo nesmí dělat?
Pokud ten záběr ve filmu není, nevíte to. A já si pamatuji, že jsem Stevu Shainbergovi, kterého mám ráda a který film režíroval, řekla: „Myslím, že tohle musíte natočit, protože to zásadně ovlivní, co ta scéna vlastně říká.“ To je režijní uvažování. A u mě tam bylo od samého začátku.
Foto KVIFF
Oba vaše režijní filmy jsou plné hereckých hvězd. V Temné dceři hraje Olivia Colman, Jessie Buckley, Dakota Johnson nebo Paul Mescal, v Nevěstě! je Buckley rovněž a s ní Christian Bale, Penélope Cruz nebo váš bratr Jake Gyllenhaal. Jak důležité je pro vás silné obsazení?
Je to neuvěřitelně důležité. Nedokážu si užít film, pokud herectví není dobré. Dokonce bych řekla, že si film opravdu neužiju, pokud herectví není brilantní. Nedávno jsem viděla film, který byl fantasticky natočený, nádherně sestříhaný, krásně nasnímaný a brilantně režírovaný.
A herečka v hlavní roli byla oslnivě krásná, ale její výkon byl jen v pořádku. A já si říkala: proč? Proč neobsadit skvělou herečku? Možná by to znamenalo přemýšlet o tom, co je krásné, trochu jiným způsobem.
Loni tu byl jako host váš manžel Peter Sarsgaard, který si rovněž v obou vašich filmech zahrál. Je snazší, nebo těžší dávat mu režijní připomínky?
Je to těžší, ale zároveň v něčem lepší. Mezi hercem a režisérem může vzniknout dynamika, kterou mám vlastně ráda. Herectví je nesmírně zranitelná práce. Je zvláštní, citlivá a člověk v ní často prochází něčím velmi intenzivním. Někdy mám pocit, že herci po režisérovi potřebují, aby za ně část té bolesti na chvíli nesl.
Sama jsem jako herečka zažila, že jsem na režiséra vyjela, protože jsme točili zvláštní scénu, ve které se děly náročné věci. A pak jsem za ním přišla a omlouvala se. Pamatuji si, že Hugo Blick, který režíroval Ctihodnou ženu, mi tehdy řekl: „Ne, ne, to je moje práce.“ A já s tím naprosto souhlasím.
Jako režisérka jsem tu od toho, abych hercům ten prostor dala. Dokážu to unést. Jsem matka dvou dětí, něco vydržím. A s Peterem je to v tomhle ještě intenzivnější. Protože jsem zároveň jeho žena, cítí se naprosto svobodně mi svěřit cokoli, co v tu chvíli potřebuje. A já to pro něj ráda ponesu.
Hollywood často oslavuje silné ženské postavy, ale vaše práce se zdá být víc zaujatá komplexními nebo nestabilními ženami. Vadí vám fráze „silná ženská postava“?
Ano, tu představu nemám moc ráda. „Silné ženské postavy“ mě samy o sobě vlastně příliš nezajímají. Mnohem víc mě zajímá zobrazovat ženy tak, abych v nich dokázala rozpoznat něco ze své vlastní zkušenosti.
A ta v sobě obvykle nese sílu, ale také velkou slabost. Někdy i krásnou slabost, zranitelnost, potěšení, strach – celé spektrum emocí a rozporů. Stejně jako ho v sobě máte i vy.
Ukázka na film Maggie Gyllenhaal Temná dcera
Proč je pro vás důležité rozbíjet na plátně tyto stereotypy?
Myslím, že po většinu filmové historie stáli za kamerou muži. A samozřejmě v jejich filmech vznikla řada fascinujících ženských postav, které ke mně promlouvaly – a pravděpodobně promlouvaly i k mnoha ženám v této místnosti.
Jenže pokud jako mužský filmař žijete zásadně jinou zkušenost než vaše ženské postavy, můžete do nich mít vhled jen do určité míry. Nemyslím si, že můžete obsáhnout celou ženskou zkušenost. Zvlášť ty části, za které se stydíme, které skrýváme nebo o nichž nerady mluvíme. Některé věci tak zkrátka zůstávají nevyřčené.
Jako herečku mě vždy zajímalo, jak tyto skryté věci dostat ven. Když jsem viděla jiné herečky vyslovovat něco, co jsem do té doby nikdy neslyšela říct nahlas, měla jsem pocit, že mě někdo vidí. Že mě někdo slyší. Přinášelo mi to útěchu. Stejný pocit jsem měla, když jsem četla Elenu Ferrante (film Ztracená dcera je adaptací její knihy – pozn. red.).
Jako matka jsem si u toho říkala: „Počkejte, vy jste taky takhle v háji? A já tomu rozumím? Znamená to, že jsem v háji taky?“ A pak přijde zvláštní úleva. Protože někdo jiný nahlas pojmenoval něco, co jste do té doby nikdy neslyšeli vyslovené.
Snažím se tedy bořit bariéry? Ne. Spíš se snažím vytvořit prostor. Pro svou vlastní zkušenost, pro zkušenost Jessie Buckley, pro zkušenost své scénografky. A chci, aby mohla být vyjádřena naplno. Nejen ta sexy, příjemná a krásná část, ale i všechno ostatní.
Existují ještě další tabu týkající se ženských životů a zkušeností, která vás fascinují, a která byste chtěla prozkoumat natolik do hloubky?
Ano, existují. Ale nejde o to, že by mě zajímalo tabu. Jen to tak působí, protože filmy točilo tak málo žen. Proto to vypadá, že jsou tyto věci zakázané. Ve skutečnosti jen mnohé z nich dosud nebyly prozkoumány. Nečekala jsem, že tím lidi tak rozzlobím.
Koho tím myslíte?
Hodně lidí. Překvapilo mě to. Ačkoli ženy, kterých si opravdu vážím, mi řekly: „Jak tě to vůbec mohlo překvapit?“
Budete dál točit filmy, které nejdou po proudu? Vnímáte roli filmu tak, že má lidi zneklidňovat a vytrhávat je z klidu?
Neměla jsem to takhle v úmyslu. Ano, Nevěsta! má opravdu radikální aspekt. Je o rozhýbání věcí. Skutečně je o tom, co se stane, když se prostě nedokážete vejít do své škatulky. V lidech to vyvolá mnoho pocitů.
Jestli budu dál točit takové filmy? Nevím, jaký bude můj další film. Ale zase to bude upřímné vyjádření toho, co se mi honí hlavou.
Ukázka na film Maggie Gyllenhaal Nevěsta!
Ve filmu svým způsobem navazujete na Mary Shelley a její hlas přenášíte do současnosti. Můžete o tom něco říct? A když točíte tak odvážný a experimentální film, přemýšlíte i o tom, že chcete otevírat dveře ženám v budoucnosti? Tedy o spojení minulosti a budoucnosti.
Když jsem četla Frankensteina, naprosto mě pohltil. Je to brilantní kniha a samozřejmě také základ celého projektu Nevěsta!. Když jsem ji zavřela, začala jsem přemýšlet, jestli v Mary Shelley nebylo ještě něco dalšího, co tahle mimořádně chytrá žena chtěla říct, ale nemohla. A jak ve filmu naznačujeme, možná si to v roce 1818 ani nemohla dovolit myslet.
Je to moje vlastní fantazie – nebo spíš otázka, kterou si kladu. Moje mysl se v tu chvíli začala prolínat s tou knihou i s její dávno mrtvou autorkou. Ptala jsem se sama sebe: „Co by Mary Shelley napsala, kdyby se narodila v jiné době? Co by řekla o ženské zkušenosti ve světě? A znělo by to jinak, kdyby mohla promluvit dnes?“
Film jako Nevěsta! na papíře nezní jako nejjistější sázka. Jak přesvědčíte velké studio, aby riskovalo s něčím trochu zvláštním, emocionálním a drahým?
Na to byste se asi museli zeptat přímo studia. Ale samozřejmě pomáhá, když jsou s projektem spojeny velké filmové hvězdy. Ty jsou ve filmu pořád určitou měnou.
Zároveň ale Nevěsta! vychází z mytologie, která je už velmi dlouho přitažlivá pro řadu kultur. Myslím, že právě kombinace známého mýtu, silných témat a velkých jmen byla důvodem, proč se studio rozhodlo do toho jít.
Nevěsta! neměla ekonomický úspěch. Ovlivnilo to nějak vaše postavení u Warner Bros.?
Dál s nimi pracuji a mám Pam a Mikea (Pam Abdy a Michael de Luca vedou filmovou divizi studia – pozn. red.) opravdu ráda. Během celého procesu byli úžasnými partnery. Myslím, že jsou skutečnými milovníky filmu a filmařů.
Teď s nimi chystáte další film, Creation Lake podle románu Rachel Kushner. Co vás na něm zaujalo?
Velmi mě překvapilo, že se tahle informace dostala do médií. Jsem totiž teprve na samém začátku práce a v takové fázi je pro mě projekt ještě hodně soukromý.
Ten materiál je nesmírně zajímavý a já ho teď spíš nechávám rezonovat ve své vlastní hlavě a ve vlastním srdci. Rachel Kushner, která román napsala, je opravdu brilantní autorka. Aby z toho ale mohl vzniknout film, který bude upřímně vyjadřovat to, co mám na mysli, musím nejdřív sama zjistit, co přesně to je.
Říká se, že v Hollywoodu teď přišla chvíle režisérek – mluví se o Gretě Gerwig a dalších. Vnímáte to také tak?
Myslím, že jsem se stala režisérkou ve chvíli, kdy je o ženy za kamerou mnohem větší zájem než dříve. Rozhodně si myslím, že mi to pomohlo. Zároveň je náročné vždy nabídnout něco nového, v lidech to vyvolává spousty pocitů. A ženy za kamerou jsou něco nového.
Foto KVIFF
