Český byznys se vydal do světa. Zdejší podnikatelé se přitom svou aktivitou v zahraničí v porovnání s dalšími zeměmi regionu zcela vymykají. Nejde navíc jen o drobné akvizice v okolí, ale o multimiliardové dealy v celé Evropě i vzdálených zemích.
Expanze miliardářů do nejrůznějších oborů za českými hranicemi není novinkou, ale v posledních letech výrazně zrychlila a kromě nejmajetnějších byznysových elit se přidávají i menší firmy. „Pro lokální klienty pracujeme na akvizicích v zahraničí mnohem častěji, než tomu bylo dříve. Česká republika patří z pohledu střední a východní Evropy k těm nejvýznamnějším ‚outbound‘ investorům,“ říká Štěpán Flieger z EY-Parthenon.
Podobná slova zaznívají napříč trhem, od poradenských společností až po právníky. „Čeští podnikatelé se navzájem sledují a inspirují. Když jeden uspěje v zahraničí, ostatní si přirozeně řeknou, že to je dosažitelné i pro ně. Tenhle efekt je dnes vidět velmi výrazně a pomáhá akcelerovat celou vlnu expanze,“ říká k tomu Miloš Felgr z Clifford Chance.
A Jan Koval, který se v kanceláři Havel & Partners specializuje na oblast fúzí a akvizic, k tomu dodává, že 70 procent transakcí, na kterých pracují, má dnes mezinárodní prvek. „Nejde přitom jen o jednotlivé akvizice, ale o systematickou internacionalizaci českého kapitálu,“ dodává Koval.
Proč se čeští podnikatelé tolik vydávají do světa a vymykají se situaci v okolních zemích? Co naopak české firmy v ještě větším rozletu brzdí a jaká je propast mezi miliardáři a středně velkým byznysem? Podívejte se na anketu mezi specialisty, kteří českému byznysu pomáhají při výpadech do zahraničí.
Proč se české firmy nebojí obřích a složitých zahraničních byznysových výpadů?
Štěpán Flieger, vedoucí partner týmu poradenství při fúzích a akvizicích, EY-Parthenon:
V první řadě zdejší prostředí umožnilo, aby tu vyrostly silné investiční skupiny a podnikatelské příběhy. Druhým faktorem je paradoxně omezená velikost domácího trhu, na jehož limity narazíte velmi brzy, a růst do zahraničí je nutností. Třetí a neméně důležitou věcí je lidský element v podobě podnikatelských lídrů s jasnou strategií a odvahou. S trochou nadsázky jsou to novodobí „Baťové“.
Foto: EY
Jan Hadrava, expert na fúze a akvizice a partner pro strategické poradenství PWC ČR:
Česká ekonomika prošla v devadesátých letech specifickou transformací, která vytvořila relativně koncentrovaný, ale zkušený okruh podnikatelů. Ti se naučili budovat složité holdingové struktury a přemýšlet strategicky. To je kompetence, kterou nelze podceňovat. Česko mělo po celou dobu relativně stabilní institucionální prostředí a přístup ke kvalitnímu lidskému kapitálu. Máme silnou tradici inženýrského a analytického myšlení.
Navíc tu vznikla kritická masa úspěšných příkladů. Když vidíte, že čeští podnikatelé uspěli v zahraničí, výrazně to snižuje psychologickou bariéru pro další. V ostatních zemích regionu se tento trend projevil jinak, Polsko má silnější domácí trh, což přirozeně mění motivaci k expanzi, a v Maďarsku hraje větší roli vazba části byznysu na státní struktury.
A pak je tu i pragmatický faktor malého trhu. Český domácí trh je prostě malý. Pokud chcete jako firma nebo investiční skupina skutečně růst, v určité fázi je zahraniční expanze logickým krokem. A čeští podnikatelé tuto realitu přijali dříve a razantněji než jejich protějšky například v Polsku.
Petr Dědeček, expert na investiční bankovnictví a M&A partner, Deloitte:
Zahraniční expanze českých investorů je z velké části tažena silnými finančními a průmyslovými skupinami, jako jsou KKCG, EPH, Seven, EnergoPro, Agrofert, CSG nebo CPI. Tyto skupiny dnes kromě dostatečného kapitálu disponují i robustním manažerským a transakčním know-how, které jim umožňuje iniciovat a úspěšně realizovat i velmi komplexní přeshraniční akvizice.
V tomto ohledu je český trh ve středoevropském kontextu poměrně unikátní.
Vedle toho se stále výrazněji prosazuje i druhá vlna expanze, tvořená především firmami s nízkou majetkovou náročností (takzvané light-asset firmy) a technologickými firmami, jejichž majitelé bývají často ve věku kolem pětatřiceti až čtyřiceti let. Ti mají přirozeně globálnější mindset, jsou zvyklí pracovat v mezinárodním prostředí a současnou situaci vnímají jako příležitost, jak dál růst a posunout své firmy na evropskou, případně globální úroveň.
Lenka Zdražilová, ředitelka transakčního poradenství RSM:
Česká ekonomika si i přes turbulentní roky udržuje relativně dobrou kondici a řada českých firem je dnes kapitálově i manažersky velmi stabilní. Zároveň jsou zvyklé fungovat v otevřeném a konkurenčním prostředí, což je naučilo rychlé adaptaci a pragmatickému rozhodování.
Díky tomu roste jejich sebevědomí a ochota pouštět se do velkých a složitých zahraničních projektů, kde už nevidí nepřekonatelné riziko, ale spíše příležitost k dlouhodobému růstu. V porovnání například s Polskem máme vyzrálejší přístup a partneři to vědí.
Jaké jsou hlavní překážky „globálního“ přemýšlení českých firem?
Štěpán Flieger, EY:
Nedostatek odvahy riskovat a někdy i schopností se posunout z pozice zakladatele do role stratéga. Výsledkem potom může být například prodej private ekvity fondu, který s mezinárodní expanzí pomůže, a následně firma po tomto „přechodném“ kroku skončí u velkého zahraničního vlastníka.
Jan Hadrava, PWC:
Na úrovni lidského kapitálu stále narážíme na nedostatek manažerů se skutečnou mezinárodní zkušeností. Česko má výborné technické odborníky, ale lidí, kteří prošli řízením zahraniční akvizice, post-merger integrací nebo vedením multikulturního týmu, je stále relativně málo.
Druhá překážka je kulturní, a nemyslím to negativně. Český byznys je tradičně konzervativní, orientovaný na cashflow a kontrolu nákladů. To je v mnoha ohledech síla, ale při zahraničních akvizicích to občas vede k přílišné opatrnosti, k neochotě zaplatit tržní cenu nebo k podcenění měkkých aspektů integrace, kultury, značky a vztahů.
Třetí překážkou je přístup ke kapitálu. Největší české kapitálové skupiny tento problém zpravidla nemají, operují s vlastním kapitálem nebo mají přístup k mezinárodnímu financování. Ale středně velká česká firma, která chce poprvé koupit konkurenta v Německu, často naráží na to, že český bankovní sektor není na takový typ financování úplně zvyklý a zahraniční banky českou firmu neznají.
Foto Martin Svoboda
Petr Dědeček, Deloitte:
Mezi hlavní překážky globálního uvažování českých firem stále patří určitá opatrnost a pocit komfortu ve známém domácím prostředí. Řada podnikatelů dlouhodobě úspěšně fungovala na domácím či regionálním trhu a neměla potřebu vystavovat se vyšší míře nejistoty spojené se zahraniční expanzí.
Významnou roli hraje také nedostatek zkušeností s přeshraničními transakcemi, a to nejen z hlediska právního a transakčního nastavení, ale zejména v oblasti post-merger integration (proces integrace společností po fúzi nebo akvizici).
Právě integrace po akvizici je u mezinárodních transakcí výrazně náročnější a zároveň klíčová pro to, aby akvizice skutečně přinesla očekávanou hodnotu. Tyto bariéry však postupně mizí, zejména u větších a druhogeneračních firem, které si stále více uvědomují, že dlouhodobý růst bez mezinárodního přesahu je omezený.
Lenka Zdražilová, RSM:
Určitá míra konzervatismu a silná orientace na domácí či regionální trh. Řadě firem chybí hlubší zkušenosti s řízením mezinárodních struktur, nemají zkušenosti s multikulturními týmy nebo postakviziční integrací. V praxi to znamená, že třeba lpí na českém způsobu organizace a rozbijí něco, co dobře fungovalo.
Limitem bývá také nedostatek globálně zkušených manažerů a jasně ukotvené dlouhodobé mezinárodní strategie. Je to jen drobnost, ale často zbytečně zkazí dobrý pocit z transakce fakt, že zahraniční manažeři, které musí po transakci zaplatit, často berou víc než vedoucí transakce. Rozdílné platové hladiny napříč trhy jsou přitom samozřejmost, kterou každý zkušený manažer chápe.
Jak velká je propast mezi globálně operující miliardářskou elitou a konzervativními českými podniky? Je to tak, že většina českých firem stále nepřemýšlí globálně?
Štěpán Flieger, EY:
Není jednoduché překročit roli podnikatele-zakladatele a přesunout se od každodenní exekutivy do více strategické role, kde máte prostor promýšlet dlouhodobější plány. Část problému pramení z toho, že část podnikatelů si není schopna najít nebo vychovat nástupce nebo kvalitní management. Velké finanční skupiny mají zásadní výhodu ve schopnosti přitáhnout lidský kapitál a dále ho rozvíjet, český i zahraniční. Je to trochu efekt sněhové koule.
Jan Hadrava, PWC:
Já bych to ve skutečnosti viděl trochu jinak, možná až opačně, než jak se to téma obvykle rámuje. Megadealy tu byly i před deseti patnácti i dvaceti lety. EPH budovalo pozice v evropské energetice, KKCG vstupovalo do loterijního byznysu. Co je skutečně nové a co nás z pohledu M&A poradenství velmi těší, je obrovský nárůst aktivity o patro níž.
Střední firmy s obratem ve stovkách milionů korun, které vyrostly na českém trhu, dosáhly určitého stropu a řekly si: další růst je jen za hranicemi. Typicky jde o průmyslové a výrobní firmy, stále častěji ale i o technologické a servisní společnosti. Kupují konkurenta v Německu, rozšiřují kapacity v Polsku, vstupují do Beneluxu nebo Skandinávie.
A právě tady vidíme největší posun. Tyto firmy na rozdíl od největších českých kapitálových skupin nemají interní M&A tým o 20 lidech, nemají zaběhané vztahy s investičními bankami v Londýně a často realizují zahraniční akvizici poprvé v historii.
Řekl bych tedy, že rozdíl mezi největšími českými kapitálovými skupinami a středním segmentem se zmenšuje. A celkový nárůst českých zahraničních transakcí je tažen právě tímto středním segmentem, ne jen těmi největšími jmény. A to je pro českou ekonomiku možná důležitější signál.
Petr Dědeček, Deloitte:
Propast existuje, ale není daná velikostí firmy, spíše zkušeností a ambicí majitele. Firmy, které mají dlouhodobou zkušenost s exportem, přemýšlejí globálně nebo alespoň panevropsky přirozeně, bez ohledu na to, zda jde o miliardáře, nebo středně velké podniky. U velké části českého SME sektoru stále převažuje konzervativnější přístup.
Nejde ale o nedostatek schopností. Podstatná je především energie, odvaha a čas nejen k uskutečnění akvizice, ale hlavně k jejímu smysluplnému využití pro další rozvoj byznysu. A právě tento časový a manažerský závazek, typicky v horizontu několika let, je pro řadu majitelů hlavní bariérou globálního uvažování.
Lenka Zdražilová, RSM:
Tato propast samozřejmě existuje. Důsledkem je omezený přenos kapitálu, inovací a růstu do širší ekonomiky, což dlouhodobě brzdí posun k vyšší přidané hodnotě. Na druhou stranu, mění se to. Poslední roky jasně ukázaly, že i u konzervativních firem se rodí ambice na expanzi. Často chyběly jen zkušenosti, a ty už dnes podnikatelé mají a sdílejí je.
Foto: RSM
Jaký je výhled pro nejbližší budoucnost? Bude tento směr pokračovat dál?
Štěpán Flieger, EY:
Množství kapitálu v Čechách neustále roste. Navíc mnohé skupiny nabízejí minimálně kvalifikovaným investorům možnost investovat s nimi, například formou Sicavů, tudíž dále zvyšují svoji schopnost investovat. Tento kapitál rozhodně nemá možnost být použit pouze v Čechách, tudíž další zahraniční investice jsou nevyhnutelné.
Jan Hadrava, PWC:
Jsem přesvědčen, že ano, a pravděpodobně ještě zrychlí. A to z několika důvodů. Největší české kapitálové skupiny mají dnes silné rozvahové pozice a generují značné cashflow, které musí někam alokovat. Český trh je pro ně příliš malý.
Geopolitické přesuny a ekonomická transformace Evropy zároveň vytvářejí obrovské množství akvizičních příležitostí. Energetická tranzice, restrukturalizace průmyslu, digitalizace, stárnutí populace a s tím související konsolidace ve zdravotnictví a službách, to vše jsou oblasti, kde český kapitál může najít uplatnění.
Nastupuje i nová generace. Dnes už nemluvíme jen o zakladatelích, ale o profesionalizovaných investičních týmech, které pracují s best-in-class poradci, mají přístup k mezinárodním kapitálovým trhům a umějí strukturovat transakce na úrovni srovnatelné s velkými private equity fondy.
Každá úspěšná zahraniční akvizice českého investora otevírá dveře dalším. Buduje se track record, důvěra i vztahy. Vzniká tak samoposilující efekt, který celý trend dál podporuje. Zejména v Evropě už české firmy berou jako silné a etablované hráče, což se projevuje i tím, že už jim chodí spousta nabídek na odkup zahraničních firem, kdy český kapitál nahrazuje ten ze západní Evropy.
Petr Dědeček, Deloitte:
Tato trajektorie bude podle mého názoru pokračovat. Kromě velkých investičních skupin se na zahraniční expanzi, zejména směrem do západní Evropy, stále více připravují i tradiční české private equity fondy. Disponují významným objemem kapitálu a na domácím trhu už pro něj nacházejí jen omezené uplatnění.
Zároveň je patrný sílící tlak ze strany majitelů českých firem na geografickou diverzifikaci, a to nejen formou exportu, ale i prostřednictvím přímé přítomnosti na zahraničních trzích. V očích mnoha českých podnikatelů zůstává západní Evropa i přes aktuální turbulence stále vnímána jako relativně stabilní a dlouhodobě prosperující prostředí, což bude tento trend dále podporovat.
Lenka Zdražilová, RSM:
Firem mířících za akvizicemi do zahraničí bude jednoznačně přibývat. Původně úzká skupina největších hráčů se začne zvětšovat. Tlak na inovace, technologický rozvoj a globální škálovatelnost bude sílit i u středně velkých firem, které dnes ještě působí spíše konzervativně. Mezinárodní expanze se postupně stane stále přirozenější součástí růstové strategie v podstatě jakékoli firmy.
