Krása
může mít různé, mnohdy nečekané podoby a toto je jedna z nich.
Nyní demolovaná Schichtova ztužovna tuku, jež byla v roce 1911
uvedena do provozu v Ústí nad Labem coby první na pevninské
Evropě a čtvrtá na světě, ukrývá unikátní strojní zařízení,
které jako by vypadlo z fantazií Verneových románů.
Ano, i Verneovky můžete hodit do sběru. Ano, i stroje ze
Schichtovky můžete dát do šrotu. Takové činy by ale nebyly
pouze politováníhodné. Byly by čirým barbarstvím.
Zničení významné technické památky, kterou tvoří baterie
kompresorů na stlačování vodíku, by se navíc rovnalo neuctivému
šlápnutí na jednu z velkolepých epizod historie města. Tato
historie je kromě strojů se specifickou, leč nepopiratelnou
estetikou ztvárněna i ikonickým mýdlem s jelenem.
Naznačená historie bude na dalších řádcích poodhalena,
nejprve ale k aktuálnímu stavu kolem strojního zařízení. „Jeho
záchrana už se realizuje,“ prozrazuje Václav Houfek, ředitel
Muzea města Ústí nad Labem. „Není sice vůbec jednoduché
transportovat desítky tun, ale i šéfa firmy bourající budovu by
mrzelo, kdyby stroje nadobro zmizely ze světa, takže se vše vyvíjí
poměrně příznivě.“
Demoliční firmě náleží peněžní kompenzace, poněvadž
právě prodej vytěženého šrotu jí financuje náročné práce,
ale i to může být podle Houfka vyřešeno. Se vším mohou pomoci
ústecké společnosti, jež na aktivity podnikatelské rodiny
Schichtů navazují. Stejně jako Labe propojuje Česko s mořem, ve
městě nad Labem se prostřednictvím záchrany strojů propojuje
tamější historie s přítomností.
„Oslovili jsme skupinu firem zabývající se současným uplatněním vodíku, protože Schichtové s vodíkovou technologií začali snad jako první v Evropě, každopádně byli průkopníky. Společnosti projevily o záchranu zařízení zájem, takže intenzivně jednáme, abychom z něj uchovaly minimálně část, či ho kompletně přenesly jinam,“ popisuje ředitel ústeckého muzea.
Třípodlažní industriální budova s mřížovými okny, v níž
se dochovala prakticky kompletní technologie, byla navzdory své
zchátralosti donedávna v provozu. Kompresory na ztužování
potravinářského tuku fungovaly až do roku 2008, i to je důvod
jejich velmi slušného stavu.
Fabrika je dnes již zčásti zdemolovaná.
Hluk kompresorů ozývající se ještě před několika lety z
fabriky lze vnímat jako zvláštní echo: podnikatelská rodina už
ve městě dávno nebyla, její stroje však neúnavně pracovaly
dál.
Příběh Schichtů, jednoho z nejvýznamnějších podnikatelských rodů na tuzemském území, však začal ještě dlouho předtím než se stroje, o něž nyní jde, roztočily. A nezačal v Ústí, nýbrž v Rynolticích na Liberecku.
Místní řezník Georg Schicht získal v revolučním roce 1848 od mydláře z Mimoně potřebné znalosti a od c. k. úřadů živnostenské povolení k výrobě mýdla. Výroba se zprvu odvíjela v ponurém sklepě, ale úspěch nebyl žádnou mýdlovou bublinou, která záhy praskne. Byl realitou, takže se firma vcelku brzy zmohla.
Když třicet let po vzniku podniku předával Georg živnost svým
čtyřem synům, sklep už byl jen zaprášenou vzpomínkou a obchod
utěšeně vzkvétal.
Nejčinorodější z kvarteta bratrů byl Johann, který po
jistých peripetiích přestěhoval firmu počátkem 80. let
předminulého století do Střekova, dnešní části Ústí nad
Labem.
V sepsaných dějinách města stojí postesknutí z podnikové kroniky: „Stavba se potýkala s mnoha obtížemi, začala na sklonku léta 1882 a až v prosinci t. r. byl poprvé zapálen oheň pod jedním z kotlů.“ Tehdejší liknavost by dnes byla většinou brána ze úctyhodné tempo a po nějakém čase přišel Johann Schicht s nápadem, který se stal kanonickou značkou firmy.
Továrna v celé své tehdejší slávě. | Foto Wikipedie
Dal
na
mýdlo emblém skákajícího jelena.
Mýdlo s jelenem bylo mezi hospodyňkami velmi populární. Lechtivě erotický reklamní text na něj podle jistých pramenů napsal i nejtalentovanější (a později nejzaprodanější) básník Vítězslav Nezval: „Chtěl bych být věčně mladým / chtěl bych být jelenem / chtěl bych se věčně pěnit / nad dívčím kolenem.“
Průmyslník
Schicht se ovšem nesoustředil jen na výrobu mýdla, coby
zapřísáhlý nekuřák a abstinent například spustil výrobu
ovocných šťáv Ceres Saft.
A to zdaleka nebylo vše. „Kromě mýdlárny tu bylo zpracování palmového jádra, výroba vodního skla, kartonážka, glycerinka, strojírna a kovárna. Byla zřízena vlečka, vodárna na Labi a vlastní elektrárna. Johann Schicht přikoupil i uhelné doly,“ píše se v knize Dějiny města Ústí nad Labem.
Krátce
před smrtí transformoval Johann
Schicht rodinný
podnik na akciovou společnost, a
když se syn Heinrich ocitl v roce 1907 v jejím čele, měla
akciovka
téměř
2000 zaměstnanců.
Pod značnou Ceres byl též vyráběn margarín coby levná a výživná náhražka másla. Ještě za Johannova života se tak dělo ve staré továrně v Rynolticích, potomek Heinrich produkci přestěhoval do střekovské fabriky, kde jsou stroje, o jejichž zachování je nyní usilováno.
Ještě
ale
na
moment zpátky
k
Johannovi. Od Heinricha se vraťme k předchůdci, přičemž
tento
krok do minulosti je ovšem zároveň proroctvím budoucnosti. Temným
proroctvím, bohužel.
„Hospodářský
tlak, jak učí marxisté, by mohl trpět politickou svobodou,
zatímco každý list dějin člověka učí, že vláda nad
politikou následuje za vládou nad hospodářstvím,“ pronesl
Johann Schicht počátkem 20. století. Kéž by se mýlil, měl
ale pravdu v takovém rozsahu, který si patrně ani sám neuměl
představit.
Firma přijímá pět tisíc objednávek denně, má 100 tisíc odběratelů, jenže slunce už pomalu zakrývají mraky. První světová válka, rozpad Rakouska-Uherska a v jeho důsledku ztráta 75 procent odbytišť – tohle byly tvrdé rány, avšak pravá spoušť měla teprve nastat.
Dobová reklama. | Foto Wikipedie
Po druhé světové válce byli Schichtové coby sudetští Němci odsunuti – podnikatelská rodina, jež patřila mezi absolutní elitu jako Baťa či Škoda, definitivně z republiky mizí.
Šichtovka, jak se podniku říkalo, byla znárodněna a v roce 1951 – Vítězslav Nezval v ten čas již skládá ódy na Stalina – přejmenovaná na Setuzu. V porevolučních letech si prožila dramatické osudy související s divokou privatizací, ty se již samozřejmě zakladatelů netýkaly.
Současnost se jich týká jiným způsobem. Například takzvaná Schichtova epopej – dvacet velkoplošných pláten se zlomovými dějinami Československa, které nechal k desátému výročí vzniku republiky vytvořit Heinrich a jeho bratr Georg, s nímž firmu řídil – byla ke stému výročí čili v roce 2018 vystavena v ústeckém muzeu.
„Z
ciziny přijeli na vernisáž členové rodiny Schichtů, mezi
nimi i Bettina von Siemens, vnučka Heinricha,“ vypravuje ředitel
muzea Václav Houfek.
Vnuččino nynější příjmení není náhoda – Bettina se skutečně přivdala do rodiny zakladatele konglomerátu patřící mezi největší globální výrobce elektroniky. Mimochodem, podnik Siemens byl založen roku 1847, jen rok předtím, než začal řezník v Rynolticích míchat ve sklepě mýdlo…
Česká
současnost se Schichtů týká i skrz ohrožené stroje v právě
bourané
fabrice. I z velmi stručného a nutně neúplného vylíčení osudu
průmyslnického rodu je zjevné, že by bylo správné ty stroje
zachránit. Byť
to bude šichta. Pardon, schichta.
