skip to main content
Byznys

Záchrana krásných strojů. V Ústí zbyla po stvořitelích mýdla s jelenem

Krása může mít různé, mnohdy nečekané podoby a toto je jedna z nich. Nyní demolovaná Schichtova ztužovna tuku, jež byla v roce 1911 uvedena do provozu v Ústí nad Labem coby první na pevninské Evropě a čtvrtá na světě, ukrývá unikátní strojní zařízení, které jako by vypadlo z fantazií Verneových románů.

Ano, i Verneovky můžete hodit do sběru. Ano, i stroje ze Schichtovky můžete dát do šrotu. Takové činy by ale nebyly pouze politováníhodné. Byly by čirým barbarstvím.

Zničení významné technické památky, kterou tvoří baterie kompresorů na stlačování vodíku, by se navíc rovnalo neuctivému šlápnutí na jednu z velkolepých epizod historie města. Tato historie je kromě strojů se specifickou, leč nepopiratelnou estetikou ztvárněna i ikonickým mýdlem s jelenem.

Naznačená historie bude na dalších řádcích poodhalena, nejprve ale k aktuálnímu stavu kolem strojního zařízení. „Jeho záchrana už se realizuje,“ prozrazuje Václav Houfek, ředitel Muzea města Ústí nad Labem. „Není sice vůbec jednoduché transportovat desítky tun, ale i šéfa firmy bourající budovu by mrzelo, kdyby stroje nadobro zmizely ze světa, takže se vše vyvíjí poměrně příznivě.“

Demoliční firmě náleží peněžní kompenzace, poněvadž právě prodej vytěženého šrotu jí financuje náročné práce, ale i to může být podle Houfka vyřešeno. Se vším mohou pomoci ústecké společnosti, jež na aktivity podnikatelské rodiny Schichtů navazují. Stejně jako Labe propojuje Česko s mořem, ve městě nad Labem se prostřednictvím záchrany strojů propojuje tamější historie s přítomností.

Reklama

„Oslovili jsme skupinu firem zabývající se současným uplatněním vodíku, protože Schichtové s vodíkovou technologií začali snad jako první v Evropě, každopádně byli průkopníky. Společnosti projevily o záchranu zařízení zájem, takže intenzivně jednáme, abychom z něj uchovaly minimálně část, či ho kompletně přenesly jinam,“ popisuje ředitel ústeckého muzea.

Třípodlažní industriální budova s mřížovými okny, v níž se dochovala prakticky kompletní technologie, byla navzdory své zchátralosti donedávna v provozu. Kompresory na ztužování potravinářského tuku fungovaly až do roku 2008, i to je důvod jejich velmi slušného stavu.

Fabrika je dnes již zčásti zdemolovaná.

Hluk kompresorů ozývající se ještě před několika lety z fabriky lze vnímat jako zvláštní echo: podnikatelská rodina už ve městě dávno nebyla, její stroje však neúnavně pracovaly dál.

Příběh Schichtů, jednoho z nejvýznamnějších podnikatelských rodů na tuzemském území, však začal ještě dlouho předtím než se stroje, o něž nyní jde, roztočily. A nezačal v Ústí, nýbrž v Rynolticích na Liberecku.

Místní řezník Georg Schicht získal v revolučním roce 1848 od mydláře z Mimoně potřebné znalosti a od c. k. úřadů živnostenské povolení k výrobě mýdla. Výroba se zprvu odvíjela v ponurém sklepě, ale úspěch nebyl žádnou mýdlovou bublinou, která záhy praskne. Byl realitou, takže se firma vcelku brzy zmohla.

Výroba se zprvu odvíjela v ponurém sklepě, ale úspěch nebyl žádnou mýdlovou bublinou, která záhy praskne.

Když třicet let po vzniku podniku předával Georg živnost svým čtyřem synům, sklep už byl jen zaprášenou vzpomínkou a obchod utěšeně vzkvétal.

Nejčinorodější z kvarteta bratrů byl Johann, který po jistých peripetiích přestěhoval firmu počátkem 80. let předminulého století do Střekova, dnešní části Ústí nad Labem.

V sepsaných dějinách města stojí postesknutí z podnikové kroniky: „Stavba se potýkala s mnoha obtížemi, začala na sklonku léta 1882 a až v prosinci t. r. byl poprvé zapálen oheň pod jedním z kotlů.“ Tehdejší liknavost by dnes byla většinou brána ze úctyhodné tempo a po nějakém čase přišel Johann Schicht s nápadem, který se stal kanonickou značkou firmy.

Továrna v celé své tehdejší slávě. | Foto Wikipedie
Reklama

Dal na mýdlo emblém skákajícího jelena.

Mýdlo s jelenem bylo mezi hospodyňkami velmi populární. Lechtivě erotický reklamní text na něj podle jistých pramenů napsal i nejtalentovanější (a později nejzaprodanější) básník Vítězslav Nezval: „Chtěl bych být věčně mladým / chtěl bych být jelenem / chtěl bych se věčně pěnit / nad dívčím kolenem.“

Průmyslník Schicht se ovšem nesoustředil jen na výrobu mýdla, coby zapřísáhlý nekuřák a abstinent například spustil výrobu ovocných šťáv Ceres Saft.

A to zdaleka nebylo vše. „Kromě mýdlárny tu bylo zpracování palmového jádra, výroba vodního skla, kartonážka, glycerinka, strojírna a kovárna. Byla zřízena vlečka, vodárna na Labi a vlastní elektrárna. Johann Schicht přikoupil i uhelné doly,“ píše se v knize Dějiny města Ústí nad Labem.

Krátce před smrtí transformoval Johann Schicht rodinný podnik na akciovou společnost, a když se syn Heinrich ocitl v roce 1907 v jejím čele, měla akciovka téměř 2000 zaměstnanců.

Pod značnou Ceres byl též vyráběn margarín coby levná a výživná náhražka másla. Ještě za Johannova života se tak dělo ve staré továrně v Rynolticích, potomek Heinrich produkci přestěhoval do střekovské fabriky, kde jsou stroje, o jejichž zachování je nyní usilováno.

Ještě ale na moment zpátky k Johannovi. Od Heinricha se vraťme k předchůdci, přičemž tento krok do minulosti je ovšem zároveň proroctvím budoucnosti. Temným proroctvím, bohužel.

„Hospodářský tlak, jak učí marxisté, by mohl trpět politickou svobodou, zatímco každý list dějin člověka učí, že vláda nad politikou následuje za vládou nad hospodářstvím,“ pronesl Johann Schicht počátkem 20. století. Kéž by se mýlil, měl ale pravdu v takovém rozsahu, který si patrně ani sám neuměl představit.

Hospodářský tlak, jak učí marxisté, by mohl trpět politickou svobodou.

Firma přijímá pět tisíc objednávek denně, má 100 tisíc odběratelů, jenže slunce už pomalu zakrývají mraky. První světová válka, rozpad Rakouska-Uherska a v jeho důsledku ztráta 75 procent odbytišť – tohle byly tvrdé rány, avšak pravá spoušť měla teprve nastat.

Dobová reklama. | Foto Wikipedie

Po druhé světové válce byli Schichtové coby sudetští Němci odsunuti – podnikatelská rodina, jež patřila mezi absolutní elitu jako Baťa či Škoda, definitivně z republiky mizí.

Šichtovka, jak se podniku říkalo, byla znárodněna a v roce 1951 – Vítězslav Nezval v ten čas již skládá ódy na Stalina – přejmenovaná na Setuzu. V porevolučních letech si prožila dramatické osudy související s divokou privatizací, ty se již samozřejmě zakladatelů netýkaly.

Současnost se jich týká jiným způsobem. Například takzvaná Schichtova epopej – dvacet velkoplošných pláten se zlomovými dějinami Československa, které nechal k desátému výročí vzniku republiky vytvořit Heinrich a jeho bratr Georg, s nímž firmu řídil – byla ke stému výročí čili v roce 2018 vystavena v ústeckém muzeu.

„Z ciziny přijeli na vernisáž členové rodiny Schichtů, mezi nimi i Bettina von Siemens, vnučka Heinricha,“ vypravuje ředitel muzea Václav Houfek.

Vnuččino nynější příjmení není náhoda – Bettina se skutečně přivdala do rodiny zakladatele konglomerátu patřící mezi největší globální výrobce elektroniky. Mimochodem, podnik Siemens byl založen roku 1847, jen rok předtím, než začal řezník v Rynolticích míchat ve sklepě mýdlo…

Česká současnost se Schichtů týká i skrz ohrožené stroje v právě bourané fabrice. I z velmi stručného a nutně neúplného vylíčení osudu průmyslnického rodu je zjevné, že by bylo správné ty stroje zachránit. Byť to bude šichta. Pardon, schichta.

Reklama
Reklama