V době, kdy Československu vládl Gustáv Husák, začal Marek Rosenheim chodit do indiánského oddílu. Naučil se tábořit, přežít v přírodě, ale i vyrábět a stavět stany, které tehdy byly nedostatkovým zbožím.

Netušil přitom, že se za pár let, až na Hradě začne úřadovat Václav Havel a v Československu bude možné svobodně podnikat, stane výroba stanů jeho životním posláním.

A stejně tak nevěděl, že za dalších 30 let bude existovat něco, čemu se říká glamping a co táboření v přírodě nasměruje úplně jinam. Stejně jako jeho podnikání.

Indiánské týpí bylo v 90. letech hitem, a kdo ho uměl vyrobit, měl náskok. Dvacetiletý Marek Rosenheim to uměl. Jakmile mohl, vyrazil pro živnostenský list a začal týpí a přírodní stany vyrábět. Nejdřív u matky v obýváku, jenže to dlouho nevydrželo.

„Máma ze mě byla úplně vyřízená, takže po dvou letech jsem si první dílnu otevřel ve Mšeně u Mělníka u kamaráda, který tam vyráběl turistické oblečení,“ vzpomíná Rosenheim. V osvobozené době byl hlad prakticky po všem a platilo to i o stanech. Znovu se obnovoval skauting, zakládaly se různé nové spolky a ve velkém se jezdilo na tábory.

Firma, kterou rozjel Rosenheim ještě se dvěma společníky, chrlila stany s podsadami, velké táborové stany i týpí. „S ročním obratem jsme se pohybovali mezi 15 a 20 miliony korun. Tenkrát to ale byly výrazně jiné peníze než dnes. Byly jiné mzdy i ceny,“ doplňuje kontext doby.

Se společníky se ale v roce 1994 nakonec rozešel, stanům dál na pár let košem. V Praze do přibývajících kanceláří dodával kancelářské potřeby, vedl tři obchody s tímto sortimentem a následně si ještě odskočil do stavebnictví. Jenže přišel rok 2000 a do Prahy se na konferenci Mezinárodního měnového fondu a Světové banky sjeli finančníci z celého světa.

„Jeden z bývalých partnerů se mi ozval, jestli bych mu nepomohl s organizací kempu na ploše stadionu na Strahově. Tehdy se čekaly desítky tisíc demonstrantů a právě jim měl kemp sloužit,“ vysvětluje Marek Rosenheim. Nastal však extrémní průšvih: demonstrantů přijelo málo, protože velká část se jich vůbec nedostala přes české hranice a ti, kteří přijeli, na Strahov nedorazili.

„Na ploše, kam se vejde 200 tisíc lidí, bydlelo asi 260 demonstrantů, kteří měli k dispozici 260 toitoiek. Bylo štěstí, že jsem u toho nebyl od začátku a neměl jsem v tom vlastní peníze,“ popisuje tehdejší fuckup Rosenheim.

S kolegou nicméně začali znovu spolupracovat, a Marek se tak opět vrátil k výrobě, prodeji i pronájmu stanů – a vznikla jurta s číslem jedna. Proč? Zákazník otužilec potřeboval zastřešit bazén, aby se v něm mohl koupat i v zimě.

„Na mongolském velvyslanectví jsme si půjčili jurtu a zkoumali, jak je postavená,“ usmívá se podnikatel. Jenže tudy cesta ještě nevedla. Navíc zanedlouho přišlo další dělení a Rosenheim zbyl ve firmě sám. Zůstaly mu však kontakty na zahraniční obchodní partnery, což se z dlouhodobého hlediska ukázalo jako zásadní.

Na mongolském velvyslanectví jsme si půjčili jurtu a zkoumali, jak je postavená.

Podniku se dařilo a roční obrat šplhal až ke 30 milionům. „V roce 2005 nás oslovil partner z Francie s tím, že jurty staví, ale nestíhá, tak jestli bychom se to nechtěli naučit. Přišlo nám to zajímavé, tak jsme kývli a místo do Mongolska jsme se vyrazili učit výrobu do Francie,“ vysvětluje Rosenheim, který firmu přesunul do Korycan u Neratovic, kde sídlí dodnes a funguje pod názvem Famtents & Rents.

Během dvou let se obrat z původních patnácti milionů zvýšil na třicet, jenže finančí krize z roku 2008 čísla zase vrátila na původní hodnoty. Půlku jich obnášela výroba přírodních stanů, půlku pronájmy nůžkových a party stanů. Především kvůli obrovské konkurenci ale pronájem nůžkových stanů přestal dávat ekonomicky smysl.

„Když dnes nějaké pronájmy děláme, jsou to šapitó nebo velké projekty třeba pro značky Captain Morgan či Kofola, pro které jsme postavili velké stany s podlahou a vybavením, které si pak zákazník koupil a my se o ně další roky kompletně starali.“

Z celkového obratu firmy dnes podobné zakázky tvoří jen 15 až 20 procent. Hlavní je výroba a stavba jurt, o které si trh řekl sám – a především ten zahraniční, protože 70 procent vyrobených jurt míří ven z Česka, kde stavbu zajišťuje některý z partnerů.

Ti operují v Anglii, Dánsku, Německu, Francii, Nizozemsku a v Maďarsku, kde se navíc partnerství orientuje dál na východ, takže jurty odtud zamířily například do Gruzie. Maďaři také české firmě pomohli získat exotickou zakázku na výrobu a stavbu 10 jurt pro horský hotelový komplex v Íránu.

V roce 2013 se do fungování firmy zapojil tehdy patnáctiletý Rosenheimův syn Adam, který se nejdřív věnoval marketingu a online světu, pak vybraným zahraničním partnerům a následně i části českého trhu. U nás slouží jurty z Korycan zatím nejčastěji jako lesní školky nebo zázemí pro dětské kluby a některé i jako kanceláře, prostor pro jógu nebo místo pro sousedské setkávání.

Marek a Adam Rosenheimovi

Do zájmu o plátěný domek s dřevěnou konstrukcí ale čím dál víc začíná promlouvat glamping. „Je zajímavé sledovat, jak glamping začal na západ od nás růst před dvěma roky a k nám se dostal teprve letos,“ konstatuje Rosenheim.

„Nástup jsme viděli díky našim zahraničním partnerům, takže jsme potenciální zákazníky v Česku hledali už loni. Dokud to ale nebylo v časopisech a na internetu, zájem moc nebyl. Boom nastal až letos, kdy lidé začali volat, že něco takového chtějí taky.“

Telefony utichly až s březnovým nástupem nouzového stavu, který rozjednané zakázky kompletně zastavil. Během následujících měsíců, kdy bylo jasné, že se bude cestovat převážně po Česku, ale zájem opět naskočil.

„Jenže jsme narazili na to, že nedokážeme sehnat dost zaměstnanců. Klidně bychom mohli jet ve výrobě na dvě směny, ale není s kým,“ popisuje letošní turbulentní rok Adam Rosenheim, který věří, že se zájem podaří udržet i pro další sezonu. Trvající pandemické komplikace v tom firmě paradoxně nahrávají.