Za bicími slavné australsko-anglické hudební skupiny Air Supply už šest let sedí Čech z Krušných hor. Aby si splnil svůj sen, opustil Pavel Valdman kariéru v Česku, v Los Angeles stavěl koncertní pódia, zápasil s angličtinou a po ztrátě víza se vracel z Ameriky domů s pocitem, že neuspěl. Opak se ale stal pravdou.
Psal se únor roku 2020. Australská softrocková legenda Air Supply, která má na kontě desítky milionů prodaných alb a hity jako All Out of Love, Making Love nebo Out of Nothing at All, hledala nového bubeníka.
Pro Pavla Valdmana představoval konkurz příležitost, na kterou se připravoval prakticky celý život. Na nastudování repertoáru dostal jenom sedm dní. Kapela požadovala tři skladby. On si jich připravil raději rovnou devět.
Když o několik dní později z konkurzu odcházel, neměl pocit, že by udělal něco výjimečného. Udělal jen to, co dělal celý život: připravil se víc, než po něm kdokoli chtěl. Stejný přístup si osvojil dávno předtím, než poprvé odletěl do Ameriky. V době, kdy ještě ani netušil, že jednou bude objíždět svět s kapelou, kterou znal z rádia.
Jako kluk vyrůstající v Krušných horách měl totiž úplně jiný sen. Chtěl řídit kamion jako jeho táta. Bubny ho zaujaly až později, díky staršímu bratrovi, který hrával v lokální kapele.
„Jakmile otec ráno odjel do práce, naše garáž se změnila ve zkušebnu. Z pokoje jsme snesli bicí, dorazili kamarádi s kytarami a na několik hodin pro nás přestal existovat okolní svět. Nikdo tenkrát nepřemýšlel o profesionální kariéře. Hráli jsme, protože nás to neskutečně bavilo,“ vzpomíná rodák z Rotavy.
Starší bratr ho bral na zkoušky své kapely. Nejdřív se díval, potom si směl sednout za bicí a nakonec se dostal i na pódium. Mezi zkušenějšími muzikanty rychle zjistil, že mu hraní jde. Ještě důležitější ale bylo jiné poznání: hudba nemusí zůstat jen koníčkem.
„Ve čtrnácti letech jsem už věděl, že se chci hudbou živit. Přihlásil jsem se kvůli tomu i na klavír, protože jsem věděl, že ho budu potřebovat na konzervatoř,“ vzpomíná Pavel Valdman.
Talent nestačí
Na svůj první opravdu velký honorář nezapomněl ani po více než čtvrtstoletí. Bylo mu třináct let, když o silvestrovské noci zaskakoval za bratra v zábavové kapele.
„Bylo to peklo. Dechovky, country, prostě všechno,“ směje se dnes. Domů si tehdy odvezl přibližně dva tisíce korun. Koncert se odehrál v motorestu u dálnice, kam jezdili i němečtí hosté. „Pokaždé, když dnes kolem něj projedu, zastaví se mi na chvíli dech a jediné, co mě napadne, je: vau, tady jsem si poprvé vydělal hraním,“ líčí.
Na konzervatoř ho napoprvé nevzali. Odmítnutí ale nepochopil jako důvod skončit. Jen jako informaci, že dosavadní úsilí nestačí. Začal proto cvičit čtyři hodiny denně. Později ještě víc.
V patnácti letech nastoupil na obchodní školu a přidal se k metalové kapele Tuborg. Ostatním členům bylo kolem třiceti. Valdman byl znovu nejmladší v místnosti a znovu se učil rychleji, než kdyby zůstal mezi vrstevníky.
Na konzervatoři rychle pochopil, že talent je jen vstupenka. Ve škole potkal bubeníky, kteří trávili za nástrojem šest, osm i více hodin denně. Najednou viděl, jak vysoko je laťka.
Foto: Craig Hunter Ross
„Přišel jsem z malého města do Prahy a myslel jsemsi, že čtyři hodiny cvičení denně jsou hodně. Pak jsem zjistil, že čtyři hodiny jsou tady vlastně základ,“ vypráví Valdman.
Jedním z okamžiků, které mu změnily uvažování, byl koncert Kamila Střihavky. Za bicími seděl Roman Lomtadze, který byl už tehdy mezi mladými bubeníky legendou.
Valdman zůstal stát pod pódiem a sledoval každé jeho gesto. „Říkalo se o něm, že cvičí osm hodin denně. Řekl jsem si, že jestli se mu chci jednou aspoň trochu přiblížit, musím cvičit ještě víc,“ vysvětluje Pavel Valdman.
Po návratu z koncertu si sedl se svým školním rozvrhem a začal počítat. Přesouval předměty, vstával dřív než ostatní studenti a každou volnou hodinu proměnil v čas za bicími. Brzy cvičil osm, deset, někdy i dvanáct hodin denně.
Po několika letech už patřil mezi vyhledávané mladé bubeníky. Hrál s Ewou Farnou, přicházely další prestižní nabídky a zvenčí to mohlo vypadat, že má vyhráno. Jenže právě tehdy začal přemýšlet opačně. Čím víc se v českém prostředí zabydloval, tím víc cítil, že pokud chce jednou hrát na světových pódiích, bude muset odejít.
Rozhodující okamžik přišel na předávání cen Anděl. Za bicími v kapele Davida Kollera tehdy seděl slovenský bubeník Martin Valihora, absolvent Berklee College of Music. Valdman ho už jednou viděl na koncertě a jeho hra ho ohromila. Tentokrát sebral odvahu a šel za ním. Neřešili techniku ani bubny. Bavili se o Americe.
„Řekl mi: Zkus to. Udělej si turistické vízum, leť tam a podívej se, jak to tam funguje. Hlavně mi ale vyprávěl o Berklee, nejlepší americké škole pro hudebníky,“ vzpomíná Valdman.
Domů odcházel s vědomím, že před ním stojí rozhodnutí, které nepůjde dlouho odkládat. Mohl dál budovat kariéru v Česku. Nebo se jí vzdát a začít znovu v prostředí, kde jeho jméno nikomu nic neříkalo. „Došlo mi, že když se mi tady začne dařit, už mě nic nedonutí odejít. A já jsem ten sen nechtěl vzdát,“ konstatuje.
Nikdo na vás nečeká
Rozhodnutí padlo rychle. Provedení už bylo mnohem složitější. Přihláška na Berklee znamenala jet na přijímací řízení do Freiburgu, připravit si peníze na školné i odvahu opustit rozjetou kariéru doma. „Věděl jsem, že když to nezkusím, budu si to jednou vyčítat. Neměl jsem žádnou jistotu, jen pocit, že tam musím jet,“ říká.
Když přišel dopis o přijetí, euforii vystřídala realita. Splněný sen měl cenu, kterou si sám dovolit nemohl.
„Rodiče si kvůli mně vzali půjčku, která s úroky dosáhla skoro milionu korun,“ popisuje Valdman chvíli, kdy americký sen přestal být jen jeho osobní ambicí.
Stal se závazkem vůči lidem, kteří byli ochotni vsadit na jeho budoucnost vlastní peníze i důvěru. „Věděl jsem, že už není cesty zpátky. Musel jsem udělat všechno pro to, aby to mělo smysl.“
Ve Spojených státech ho čekala úplně jiná realita, než jakou si představoval. Najednou nebyl respektovaným bubeníkem z české hudební scény. Byl jedním z tisíců muzikantů, kteří přijeli se stejným snem.
Největším překvapením ale nebyly bubny. Byla to angličtina. Přestože měl pocit, že se domluví, realita byla úplně jiná. Přednášky, běžné rozhovory i hudební terminologie se slévaly do jednoho proudu slov, který často nestíhal.
„První měsíce byly strašně těžké. Člověk je zvyklý být sebevědomý, najednou si ale připadá hloupě, protože nedokáže říct ani to, co ve skutečnosti ví,“ poznamenává.
Angličtina ho první rok v Americe srážela, hudba ho pro změnu držela nad vodou. První měsíce žil z menších koncertů a náhodných příležitostí, které se objevovaly nepravidelně a nikdy nebylo jisté, zda na ně navážou další.
Po prvním roce na Berklee se proto krátce vrátil do Česka, aby si vydělal a mohl se vrátit zpět. V té době hrál s Jankem Ledeckým a natáčel desku s Markem Ztraceným.
Berklee College of Music nakonec nedokončil. Po pěti semestrech z osmi se rozhodl školu opustit, protože už nechtěl dál investovat vysoké částky do studia.
Věděl, že jeho cílem není hudbu jen studovat, ale skutečně se jí v Americe uživit. Zlom přišel ve chvíli, kdy se přestěhoval do Los Angeles a dostal šanci zaskočit za tehdy už kamaráda, Romana Lomtadzeho.
Když ho Roman doporučil do agentury zajišťující hudbu na svatbách a firemních akcích, odpověď byla překvapivá: „bubeníka nepotřebují“. Potřebovali ale člověka do produkce.
Pavel Valdman nabídku přijal. Následující čtyři měsíce neseděl za bicími, ale běhal pod pódiem. Stavěl konstrukce, tahal reproduktory, po koncertech balil techniku a domů se často vracel až kolem čtvrté ráno. Zvenčí to mohlo vypadat jako krok zpět. On v tom ale viděl příležitost.
„Říkal jsem si, že když jim teď řeknu ne, možná mi jednou zavolají. Když ale řeknu ano, budou mě mít každý den na očích. A až jednou budou potřebovat bubeníka, budou vědět, že tam jsem,“ vysvětluje svůj postoj.
A přesně to se po několika měsících stalo. Když agentura potřebovala záskok za Lomtadzeho, dostal příležitost právě Valdman.
Odehrál koncert, přesvědčil všechny, že za bicí patří, a tím se mu otevřely dveře k dalším angažmá. Čtyři měsíce strávené pod pódiem se tak proměnily v první skutečný průlom na hudební scéně v Los Angeles.
Nebyly to ještě velké světové šňůry ani vyprodané haly, ale pro Valdmana šlo o první zásadní vítězství. Po letech nejistoty si mohl říct větu, kvůli níž do Ameriky přijel: „Hele, jde to. Jde se tady živit muzikou.“
Další krok už nebyl otázkou přežití, ale růstu. Po několika letech si začal vydělávat tři až čtyři tisíce dolarů měsíčně a poprvé měl pocit, že se americký plán opírá o reálné výsledky, ne jen o víru.
Zařídil si další pracovní povolení. Honoráře se najednou počítaly ve stovkách až tisících dolarů za koncert a s nimi dorazily i první cesty za hranice. Kanada, Británie, Austrálie…
„Najednou se začaly dít věci, kvůli kterým jsem do Ameriky přijel. Říkal jsem si: Tak už se to děje. Pokračujeme dál.“
Když se sen zastaví
Jenže právě ve chvíli, kdy měl pocit, že se všechno láme k lepšímu, přišel nejtvrdší úder. V létě roku 2019 mu americké úřady neschválily vízum.
„Právník mi doporučil, abych odjel co nejdřív, abych nebyl v Americe ani jeden den ilegálně. Ještě ten den jsem se sbalil a druhý den ráno jsem přes Kanadu odletěl do Česka,“ popisuje Valdman, který si tenkrát poprvé připustil, že by jeho americký sen mohl skončit.
Následující tři měsíce strávil v Česku. Hrál s Olgou Lounovou a z okolí stále častěji slýchal, že by možná měl americkou kapitolu uzavřít. On to ale viděl přesně opačně.
„Pamatuju si, že jsem jednomu kamarádovi říkal: Ne. Já si právě myslím, že je to znamení, že se teď něco stane.“ V listopadu téhož roku se vrátil do Los Angeles. O tři měsíce později přišel telefonát od Air Supply.
S podpisem smlouvy nepřišly žádné fanfáry ani slavnostní přípitek. Tour manager mu místo gratulace podal stoh dokumentů – itinerář turné, letenky, seznam vybavení, technické požadavky na bicí i formulář s alergiemi a stravovacími preferencemi.
Za pár dní už seděl v letadle na svůj první koncert. „Říkám jim: Tak v pondělí bude zkouška? A oni jen odpověděli: Ne. Nauč se koncert a jedeme.“
Foto MerleEllaPatsy/Wikimedia Commons/CC BY-SA 4.0/https://cs.wikipedia.org/wiki/Air_Supply#/media/Soubor:Air_Supply_2023.jpg
To, co následovalo, předčilo i jeho původní představy. Místo klubových koncertů přišla světová turné. Jižní Amerika, Asie, Austrálie i Spojené státy. Carnegie Hall, Opera v Sydney i Hollywood Bowl. Za šest let procestoval celý svět.
„Od ledna do dneška jsem byl ve svém bytě v Los Angeles dohromady asi dvaadvacet dní,“ přibližuje své pracovní tempo hudebník.
Air Supply odehrají kolem 120 koncertů ročně, což pro Valdmana znamená život v letadlech, hotelích a zákulisích koncertních hal. „Dneska je pro mě normální dát čtyři nebo pět letů týdně,“ podotýká.
Valdman připouští, že právě odloučení od běžného života je největší daň za kariéru, o které kdysi snil. „Americký sen není zadarmo. Zvlášť když nejste Američan,“ přiznává upřímně.
Co je víc než světová pódia?
Finančně se přitom pohybuje v úplně jiné lize než na začátku kariéry. Jako nájemný hráč skupiny Air Supply si ročně vydělá přes sto tisíc dolarů, tedy více než 2,1 milionu korun. Ani tahle jistota ale není samozřejmá.
„V hudebním byznysu může turné skončit ze dne na den, kapela zpomalit nebo si hlavní hvězda dá na několik let pauzu,“ drží se při zemi Pavel Valdman.
Přesto už dnes nepotřebuje sám sobě dokazovat, že do Ameriky patří. Cíl, kvůli němuž před lety opustil rozjetou kariéru v Česku, splnil. „Můžu si odfajfkovat, že jsem to v Americe dal,“ říká. Právě ve chvíli, kdy dosáhl profesního vrcholu, ale začal přemýšlet o úspěchu jinak.
Další kariérní metu už nehledá za každou cenu. Kdyby dnes dostal nabídku strávit deset let po boku některé z největších světových popových hvězd, odmítl by ji. „Nevzal bych to. Už bych byl padesátiletý táta a to nechci. Teď je pro mě další meta rodina,“ vysvětluje čtyřicetiletý bubeník. Ví, že tempo více než stovky koncertů ročně nelze držet navždy.
To ale neznamená, že by chtěl hudbu opustit. Až jednou Air Supply ukončí koncertování a on si splní svůj sen o rodině, bude hledat další výzvy.
Stále ho láká představa zahrát si s některou z velkých světových hvězd. „Vždycky jsem si chtěl zahrát s Christinou Aguilerou. Kdyby ta možnost přišla, zase bych začal cvičit osm hodin denně,“ prozrazuje s úsměvem.
Když se dnes ohlédne za cestou z krušnohorské garáže na světová pódia, jednu radu by svému osmnáctiletému já přece jen dal. Ne aby víc cvičilo. To dělal vždycky.
„Vysvětlil bych mu, že si nemusí vybírat mezi kariérou a osobním životem, že se bubny dají s rodinou docela dobře skloubit. To je něco, na co jsem přišel až mnohem později,“ připouští.
Po letech, kdy všechna rozhodnutí podřizoval kariéře, tak začíná dávat stejnou váhu i tomu, co se odehrává mimo pódium.
