Zdejším parkem kráčí auto a vzhůru míří olbřímí vztyčený prostředníček. Na tyto artefakty narazíte v zámeckém areálu v Bechyni. Patří do něj díky Nicole Stava, které zase patří jihočeské panství. Respektive patří její rodině. Majetkem rodiny se Bechyně stala díky Josefu Šťávovi a je kolem toho vcelku šťavnatý příběh.
Starost o zámek kloubí Nicole Stava ještě s jiným byznysem. Nejen v Česku je uznávanou a vyhledávanou konzultantkou na trhu s uměním a spolupracuje s nejprestižnějšími aukčními domy Christie’s či Sotheby’s.
Ve 23 letech dokonce usedla do křesla šéfky pražské kanceláře Christie’s – žádný z regionů nevedla mladší osoba. Za rok pod ni navíc kromě Česka spadlo i Slovensko, za další dva celá střední a východní Evropa.
Měla za úkol otevírat nové obchodní příležitosti, vyhledávat klienty a pečovat o ně nebo pořádat společenské akce, večírky a přednášky. Výsledek? „Když jsem pobočku přebírala, měla obrat v desítkách tisíc liber ročně, nakonec to byly miliony.“
Stava se ještě nakrátko přesunula do ústředí Christie’s v Londýně, pak se vrátila do Bechyně a splnila tak slib, který dala sestře Silvii. Nevzdala se kariéry v byznysu s uměním, jen se osamostatnila. A vedle toho zároveň pečuje o historické sídlo vypínající se na skalním výběžku nad soutokem říčky Smutná a řeky Lužnice.
„S otcem a sestrou, která má na rozkvětu Bechyně největší zásluhu, jsme se přesunuli na panství a hospodaříme tu. Naším hlavním byznysem jsou lesy a dřevařství,“ popisuje s tím, že o lesy, kterých má panství pět tisíc hektarů a dalších 500 obhospodařuje v pronájmu, se stará právě sestra, která také rozvíjí nové developerské projekty v Bechyni.
Nicole má jiné úkoly. Na zámku nadále hýčká svět umění. Během krátké exkurze, při níž se zhostí role průvodkyně, upozorní na několik Škrétových obrazů. A v parku má – jak bylo zmíněno na úvod – půjčené ikonické skulptury výtvarníka Davida Černého včetně chodícího trabantu a vztyčeného prstu mířícího před lety coby nedvojznačný vzkaz z pontonu na Vltavě na Pražský hrad.
V péči ale zdaleka nemá jen umělecké předměty. Do její gesce spadá také provoz zámku i hotelů, které do majetku panství rovněž patří. Nicole Stava zajišťuje konference i společenské akce.
„Letos tu
třeba měla kongres Česká golfová federace, protože zde máme i
golfové hřiště. Několik let jsem lidi z federace otravovala, aby
přijeli právě k nám, tak to nakonec udělali, asi proto, aby ode
mě měli konečně pokoj,“ líčí s nadsázkou.
Další a největší výzva na energickou dámu v nejbližší budoucnosti čeká. Bude modernizovat celý zámek včetně rozlehlé budovy bývalého zámeckého pivovaru, který se do portfolia panství vrátil po více než padesáti letech a má v něm být v nájmu Alšova jihočeská galerie. „Chceme, aby se z Bechyně stal uznávaný art hub,“ prozrazuje paní Nicole.
První písemná zmínka o hradišti v Bechyni pochází z 9. století, před rokem 1268 ho získal král Přemysl Otakar II. a vybudoval tady kamenný hrad. K jeho mohutnému opevnění došlo v 15. století, v druhé polovině 16. století byl pánem Petr Vok z Rožmberka.
Skrz dramatická staletí se Bechyně prodrala až do dnešních dnů a v roce 1998 byla vůbec poprvé v historii zpřístupněna veřejnosti – z vůle současných vlastníků, kteří do rekonstrukce vložili přes 200 milionů korun.
Rok 1998 byl milníkem. Jiný milník, který přes peripetie osudu v konečném důsledku spojil rodinu Šťávových s Bechyní, přišel o třicet let dřív. V osudovém osmašedesátém vjely do tehdejšího Československa „spřátelené“ tanky, jejichž pásy rozdrtily pražské jaro a s nimi naopak dorazil mráz z Kremlu, pod jehož vlivem přituhly poměry, republika strnula v šedi normalizace.
Život Josefa Šťávy byl ovšem barevný. Do Československa
vjely tanky, on z Československa odjel. Bylo mu osmnáct a na přání
prozíravé matky, jež pochopila, jaká doba se blíží, emigroval
do Švýcarska.
V nové vlasti posléze založil farmaceutickou společnost Diag Human, jejíž název dlouhá léta rezonuje zemí: mediálně sledovaný a komplikovaný spor mezi Diag Human a Českou republikou se vleče od roku 1996, ve hře je mnoho miliard, Bechyně se však týká jiný Šťávův počin.
Líčí ho dcera Nicole: „V sedmdesátých letech minulého století se táta seznámil s Alfonsem Paarem, potomkem šlechtického rodu, kterému Bechyně před poválečným znárodněním patřila. Když přišly restituce, otec získal společně s Alfonsem Paarem Bechyni zpět, majetek vložili do společné firmy, z níž jsme Alfonse Paara postupně vypláceli, až byl zámek a celé panství vlastnictvím naší rodiny.“
Z rodného Švýcarska se Nicole do Bechyně přesunula ve
čtrnácti a v někdejším šlechtickém sídle nyní s rodinou v
soukromých prostorách bydlí. Okno v kuchyni expertky na obchod s
uměním rámuje scénu se soutokem řek do nepřehlédnutelného
impresionistického obrazu, v němž se navíc se střídajícími se
ročním obdobím proměňují barvy. Marná sláva, tenhle obraz má
zkrátka… Šťávu.
