Místo lososů našli před 130 lety v severoamerickém potoce zlato. Odstartovala tím jedna z největších migrací v historii lidstva a bezpočet příběhů snaživých lidí, kteří díky své odvaze zbohatli, i těch, kdo se nikdy ze zasněžené krajiny nevrátili.
Vše začalo v srpnu 1896 na potoce Rabbit Creek, který je přítokem tamní nejproslulejší řeky Klondike. Vydali se k němu americký dobrodruh George Carmack, jeho žena Kate a její indiánští příbuzní Skookum Jim a Tagish Charlie poté, co jim zkušený kanadský prospektor Robert Henderson řekl o nedalekém zlatě.
Sdílet s ostatními informace o nálezech bylo tehdy nepsaným pravidlem mezi prospektory, Henderson však odmítl indiány na místo vzít a počastoval je značně hanlivým výrazem. Jeho rasismus ho ovšem stál mnoho – Carmack se odmítl od své rodiny odpojit, a tak radši spolu šli jiným směrem.
Tam ale skupinka, která vyrazila do oblasti jak za zlatem, tak rybařením, objevila mnohem větší poklad. Podle jedné z verzí tohoto příběhu se tehdy Carmack zastavil u potoka, aby se napil, a když se sklonil, zazářil na něj obří kus zlata. Tagish Charlie a Skookum Jim však tvrdili, že zlato nalezli oni, když Carmack spal.
Ať už se to stalo jakkoli, výsledek byl stejný – skupina objevila, že se v potoce nachází zlato takřka všude. Kvůli rasismu místních kanadských úřadů se však muži domluvili, že nález zaregistruje pod svým jménem běloch Carmack.
Zatímco tak Henderson hledal zlato o kus dál, rodina z potoka sebrala, co mohla, a takřka přes noc pohádkově zbohatla. Informace se rychle rozkřikla, k Hendersonovi se však dostala až příliš pozdě – kvůli tomu, jak se k nim zachoval, totiž skupina necítila potřebu dbát na ono pravidlo a o nálezu mu říct.
Oni sami si přitom užívali nově nabytého bohatství. George Carmack se rozešel se svou ženou a vzal si bělošku. Kate Carmack dopadla podstatně hůře, jelikož americké soudy neuznaly jejich manželství, protože byla indiánka, skončila bez peněz.
Skookum Jim využil své bohatství ke stavbě honosného luxusního domu, velkou část však rozdal a jeho svěřenský fond dodnes pomáhá místním. Tagish Charlie si pak koupil hotel, zemřel však ve 48 letech poté, co opilý spadl z mostu.
Aby si takové nákupy mohli dovolit, museli v oblasti hledat zlato několik let. V tom ale měli výhodu starého světa – informace se šířily jen tak rychle jako lidé, kteří je předávali. Trvalo tak až do léta 1897, než se zpráva o nesmírném bohatství ukrytém na severu dostala po lodích do měst Seattle a San Francisco.
Foto British Library, Public domain, via Wikimedia Commons en.wikipedia.org/wiki/Klondike_Gold_Rush#/media/File:Klondikers_buying_miner's_licenses_at_Custom_House,_Victoria,_B_C,_Feb_21,_1898_(HS85-10-9774)_(cropped).jpg
To vyvolalo masivní zájem – odhaduje se, že zhruba sto tisíc lidí snažících se zlepšit svůj život se rozhodlo vydat novým směrem. Jenže z takového počtu lidí si opravdu polepšil jen málokdo.
Podle historiků cestu tam a zpět dokončila zřejmě jen třetina zlatokopů. Část se dostatečně brzy rozhodla cestu vzdát, mnoho lidí však usmrtila příroda. Například jen jedna lavina na stezce Chilkoot Trail v dubnu 1898 zabila najednou až sedmdesát lidí.
Lidé, koně i psí spřežení umírali na podchlazení či nemoci, případně v důsledku pádů a utonutí. Jak se situace po cestě zhoršovala, docházelo také na fyzické násilí a mnoho dobrodruhů umíralo hlady.
Kdo už chtěl celou několikaletou cestu přežít, musel do ní pořádně investovat – podle Washingtonské univerzity vyšla zhruba na 1200 dolarů, což by dnes činilo v přepočtu jeden milion korun.
Potřeba bylo nejen teplé zimní oblečení. Mnoho prospektorů navíc jelo do oblasti samo, jenže zvládnout cestu pouze v jednom člověku bylo takřka nemožné, takže si najímali pomocníky, kteří táhli zásoby.
Foto Hegg, E.A (1867-1948), Public domain, via Wikimedia Commons, commons.wikimedia.org/wiki/File:Miners_climb_Chilkoot.jpg
Vše, co se vztahovalo ke kopání a přežití, postupem dál na sever zdražovalo. Kdo tak přišel o krumpáč, musel za nový dát v přepočtu na současnou hodnotu až osm a půl tisíce korun. Obyčejný kus chleba se v přepočtu vyšplhal i na dnešních 1700 korun.
Ještě dražší byli psi. Kdo se chtěl někam dostat v tvrdších zimních měsících, nejčastěji pro to volil právě tato zvířata. Tomu odpovídala jejich cena, která v závislosti na věku i povaze psa dosahovala až čtyř set tehdejších dolarů – šestnáct tisíc dolarů dnes, tedy 333 tisíc korun. Celé spřežení pak vyšlo i na 2400 dolarů, v přepočtu na současnou hodnotu více než dva miliony korun.
Ani tak vysoké náklady však dobrodruhy neodradily, takže se jimi oblast Yukonu naplnila. Kanada, pod jejíž správu toto území dodnes spadá, proto v roce 1898 odsouhlasila, že z něj udělá samostatnou územní jednotku.
To úřadům umožnilo lépe dohlížet na chaos v divočině a zároveň tím země hlídala velké množství Američanů, kteří se najednou na jejím území objevili. Netrvalo ale dlouho a v létě 1899 byla horečka u konce.
Foto Eric A. Hegg, Public domain, via Wikimedia Commons, commons.wikimedia.org/wiki/File:Klondikers_with_sled_drawn_by_Angora_goat_team_on_a_frozen_lake,_probably_British_Columbia,_ca_1898_(HEGG_733).jpeg
Obří množství zájemců všechny slibné pozemky kolem potoků zabralo a na nováčky zbývalo buď koupit si bezcenná místa v jiných částech, nebo se živit jako dělník v táborech. K tomu i ti, kdo do oblasti přišli včas, sbalili zlato a odešli, protože se do regionu donesla zpráva o dalším nálezu zlata na západním pobřeží Aljašky.
To bylo podstatně bezpečnější místo a získávání zlata tam bylo jednodušší, takže se z už vydrancované oblasti většina dobrodruhů stáhla. Například město Dawson, které mělo na vrcholu horečky čtyřicet tisíc obyvatel, skončilo na osmině.
Když rýžovací pánve skončily opuštěné, bylo jasné, kdo na tom vydělal nejvíce – a těžaři to rozhodně nebyli. Naopak na situaci zbohatli ti, kteří se o ně starali.
Například Belinda Mulrooney se stala nejbohatší ženou na Klondiku tím, že proměnila malou investici v restauraci a luxusní zboží na obrovské impérium zahrnující řadu dolů a nemovitostí.
Na zlaté horečce zbohatl i Frederick Trump, dědeček současného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Do Severní Ameriky přijel z Německa a nejdříve si otevřel restauraci v Seattlu, jakmile však vypukla zlatá horečka, vydal se do města Bennett a později do Whitehorsu.
Foto Hegg, Eric A., 1867-1948 (Library University Washington) or John M. Blankenberg as creator (Alaska Digital Archives), Public domain, via Wikimedia Commons, commons.wikimedia.org/wiki/File:Whitepass-dead-horses.jpg
Tam spoluzaložil velmi výnosnou restauraci a ubytovací zařízení, jež nabízely vydatná jídla i soukromé prostory pro horníky. Tak jako jeho vnuk o století později, i Frederick provozoval herny, ty však umožňovaly platit přímo zlatem na váhu.
Když ale horečka ustoupila a policie oznámila zákaz hazardu a alkoholu, Frederick vycítil konec výdělečného období a vrátil se do Evropy. Z té pak přejel do New Yorku, kde na výdělcích ze zlaté horečky dal vzniknout počátkům nynějšího trumpovského impéria.
Zbohatnout se však povedlo rovněž některým z těch, kdo žádné zlato nenalezli a restaurace ani ubytování neposkytovali. Přestože slavný spisovatel Jack London přežil cestu a zabral si území, kurděje ho donutily s hledáním zlata skončit.
Zlato nenašel takřka žádné, poté co se vrátil do Kalifornie, však napsal knihu Volání divočiny inspirovanou zlatou horečkou, za kterou tehdy dostal dva tisíce dolarů.
Po napsání Bílého tesáka – rovněž zasazeného do období honu za zlatem – vydělal až desítky tisíc tehdejších dolarů a stal se jedním z nejvýdělečnějších autorů počátku dvacátého století.
