Brno Talks je seriál odlehčených rozhovorů s inspirativními lidmi, pod jejichž taktovkou vyrostl v moravské metropoli nejeden úspěšný byznys. A taky s těmi, kteří dělají Brno lepší v tichosti a zpovzdálí.
Pavlína Loňková vystudovala učitelství pro 1. stupeň na Ostravské univerzitě. Přes deset let učila na státních základních školách na severní Moravě, od roku 2019 je členkou týmu soukromé základní školy Labyrinth v Brně. Letos získala 3. místo v prestižním ocenění Global Teacher Prize Czech Republic jako nejinspirativnější učitelka Česka.
Pavlíno, co pro vás tohle ocenění znamená?
Global Teacher Prize mi do života přinesla velkou výzvu. Zreflektovat dosavadní profesní život, pojmenovat, o co se ve své výuce snažím, ale zároveň vystoupit z komfortní zóny, nechat do veskrze intimního procesu výuky nahlédnout kameru. A taky se vyrovnávat se stresem, který to přinášelo. S tím vším jsem do toho ale šla a jsem za to ráda. Finále i výsledné ocenění jsou pro mě velkým závazkem a snad i prestiží pro naši školu.
Je nějaký rozdíl mezi soukromým a státním školstvím?
Záleží, jakou optikou se na to budeme dívat. Svou roli v tom asi budou hrát i stereotypy, které naše mínění ovlivňují. Mně přijde, že není tak důležité, jestli je škola státní, nebo soukromá, ale to, jak vědomé a kompetentní má vedení a učitele a jaká v ní panuje školní kultura.
Přála bych nám ale víc státních škol, v nichž děti, učitelé, rodiče i zřizovatelé budou společně pečovat o bezpečné a respektující prostředí, v němž budeme umět maximálně podporovat rozvoj každého žáka. Je nejvyšší čas změnit zažitá paradigmata a dopřát dětem, aby se mohly vzdělávat jinak a lépe, než jsme se vzdělávali my.
V čem je na děti kladen největší tlak a co by si zasloužilo změnu?
Za jeden z nejzajímavějších tlaků považuji to, aby stejně staré děti uměly stejné věci ve stejný čas stejně dobře. Zkuste si tu větu říct ještě jednou nahlas a navnímat, kolik je v ní reálného života. V takovém systému jsme sami vyrostli, takže to považujeme za něco běžného – přitom je to absurdní. Já bych dětem moc přála změnu, založenou zejména na respektu. Zasloužíme si to jako společnost.
Proč jste šla učit ze státní na soukromou školu?
Přineslo mi to velmi lákavou profesní výzvu. Kromě učení dětí jsem dostala příležitost podílet se i na metodické podpoře kolegů, pomáhám zejména začínajícím učitelům. Když jsem se rozhodovala, jestli nabídku Labyrinthu přijmout, velmi mě oslovil přístup vedení školy a taky vlídné klima, které tu vládne. Rozhodování proto nebylo tak těžké, i když jsem se musela přestěhovat do Brna.
Vidíte v něčem přínos soukromých škol?
Možná dokážou uspokojit poptávku po něčem, co některým rodičům na daném místě ve státních školách chybí. Ať už jde o vize, nebo jistý alternativní či inovativní přístup.
Jak vidíte známkování, není to přežité?
Ušla jsem dlouhou cestu, abych dnes mohla říct, že známkování jako přežité opravdu vnímám. Ale představa, že známky z českých škol náhle zmizí, je nereálná. Je skvělé, že se hodnocení věnuje pozornost a je z něj téma, které čím dál víc proniká i do médií. Každá změna ale vyžaduje čas. Známky pro mnoho z nás představují jistotu, srozumitelný systém, kterého se budeme těžko vzdávat. Naštěstí přibývá škol, které se tématem hodnocení hlouběji zabývají.
A domácí úkoly?
U domácích úkolů se mi velmi osvědčilo pojmenovat si, k čemu mají sloužit. Vřele to doporučuji, protože teprve když známe jejich přesný účel, můžeme mu přizpůsobit obsah, formu a rozsah. Mám-li záměr podpořit děti v dovednosti dlouhodobého plánování a práce s diářem, budu volit jiné typy úkolů, než když budu cílit na procvičení toho, co jsme se učili ve škole.
Doba se už posunula, je nutné chodit každý den do školy, nebo by to šlo namixovat s online výukou třeba jeden den v týdnu?
Určitě si nějaký typ hybridní výuky dovedu představit. Připadá mi, že obě formy – prezenční ve škole i distanční na dálku – mohou být velmi přínosné. Pokud je budeme umět využít, určitě se můžou velmi dobře doplňovat. Bude na vedení škol, aby zvedlo tohle téma v rámci svých sboroven a pomohlo učitelům, žákům i rodičům, aby se na nějakou formu hybridní výuky mohli připravit.
Co pro vás bylo během covidu a online výuky nejtěžší?
Prala jsem se nejvíc s časem. Jak to zařídit, abych chystala dětem smysluplnou práci, vybrala pro to vhodné IT nástroje, odvedla online výuku s úsměvem, našla si čas na zpětnou vazbu, na neformální povídání s dětmi. A u toho všeho nezapomínala na sebe.
Prožila jsem si hodně těžké období frustrace a deprivace. Zjistila jsem však, jak moc mi pomáhá, že se o tom nebojím mluvit. Požádala jsem o supervizi a začala hodně přemýšlet o wellbeingu jako důležitém tématu pro nás všechny.
Čeho byste chtěla v ideálním případě jako učitelka dosáhnout?
Aby mí žáci chodili do školy rádi, učili se naplno, respektovali, že mají něco společného a v něčem jsou jinací, individuální. Aby měli zdravé sebevědomí, pečovali o sebe i vztahy s druhými a spěli k zodpovědnosti za své chování i učení.
Co děláte sama se sebou, když vás děti štvou a nechcete/nemůžete na ně křičet?
Zhluboka dýchám, snažím se zpřítomnit nebo se soustředit na něco jiného. A s drobným odstupem se pak ptám sama sebe, co jsem mohla udělat nebo zařídit, aby situace, která mě rozčílila, nenastala. Pořád se učím ze svých chyb.
Co by naše školství potřebovalo?
Více kompetentních ředitelů, kteří by byli dobrými lídry svého týmu. Tak jako je pro děti ve třídě zásadní, kdo a jak je učí, je pro školu zásadní, kdo a jak ji vede a řídí.
A co potřebují děti?
Lásku, respekt a hranice.
A co nepotřebují vůbec?
Pojďme se jich zeptat. Vědí to lépe než my.
