V květnu to budou tři roky, kdy jsme se s Michalem Mičkou viděli poprvé v jeho nové roli vlastníka a šéfa českých módních značek Pietro Filipi a Kara. Sešli jsme se v jeho holešovické kanceláři, kde byl i showroom Pietro Filipi, které mu tou dobou patřilo půl roku. A jen několik dnů i kožešinová Kara.
Tehdy třicetiletý podnikatel mi s velkým zápalem popisoval plány, které měly k oběma značkám, které koupil za stovky milionů korun, přitáhnout mladší zákazníky. Vše se ale v posledním roce rozplynulo jako pára nad hrncem.
Dnes se scházíme v redakci Forbesu, protože Michal Mička už svou kancelář nemá. Pietro Filipi ani Kara totiž neustály protipandemická opatření v podobě uzavřených obchodů a s celkovými dluhy přesahujícími 700 milionů korun zamířily do insolvence.
Ta čeká i na jejich matku, skupinu C2H (Capital to Human), a pravděpodobně i na samotného Mičku. Dle svých slov totiž jako fyzická osoba ručí za půjčky v řádech stovek milionů korun. A čelí trestním oznámením i výhrůžkám.
„Poslední rok je pro mě nejhodnotnější z celých patnáct let, co pracuji. Naučil jsem se a uvědomil jsem si doposud nejvíce věcí,“ říká přitom klidně a vyrovnaně. Třiatřicetiletý podnikatel je s nastalou situací smířen. Nenazývá ji neúspěchem, ale lekcí. Lekcí, která jej posune dál, třeba i v dalším byznysu. I nad tím už opět přemýšlí.
Konec,
nebo restart legend?
Když podnikatelé Petr Hendrych a Zdeněk Rinth předávali v roce 2017 otěže Pietra Filipi a o rok později Kary do rukou Michala Mičky, jistě si takový konec svých „dětí“ nepředstavovali. Tehdy byl celkový obrat firem nad osmi sty miliony korun a byly profitabilní. Loňské půlroční uzavření obchodů, které trvá dodnes, však tržby smrsklo na polovinu. Ještě do relativně silného léta v maloobchodu ale vše vypadalo poměrně nadějně.
„Do září jsem si myslel, že celá krize může být příležitost. Že to některé oslabí. A firmy se pak budou moci kupovat za nižší ceny. Vždyť jsme se bavili i o nákupu společnosti Blažek,“ vrací se rodák ze Žďáru nad Sázavou o půl roku zpět k další české oděvní značce, která insolvenci vyhlásila jen dva měsíce před Pietrem Filipi a Karou.
Nástup druhé vlny dal ale všem nadějím konec a tehdy se Mička rozhodl, že už si i přes záporné cashflow, kterému nepomohly ani desítky milionů z některých vládních záchranných programů, žádné peníze půjčovat nebude. A své síly začal napínat k reorganizaci firem.
I přes intenzivní vyjednávání s hlavním zajištěným věřitelem Českou spořitelnou, za kterou jdou závazky za více než 200 milionů korun a jejíž souhlas byl nutnou podmínkou k zahájení reorganizace, i investory, mezi kterými byly například slovenská Ozeta a Otto Berg patřící do portfolia Jozefa Špirky, se nalézt shodu nad dalším směřováním obou firem nepodařilo. O jejich osudu tak nyní rozhodne insolvenční správce Lukáš Vlašaný s věřitelským výborem.
„Už není plně v mých rukou, co se bude dít. Určitý zájem investorů je, takže si nemyslím, že by značky zanikly. Ty zde zůstanou. Otázkou je, jaké škody budou napáchány v mezidobí. Jak dlouho bude zavřeno, jestli se vůbec domluví s pronajímateli na podmínkách,“ předesílá Mička s tím, že k nejhodnotnějším aktivům patří ochranné známky společnosti a právě zboží, které má v pořizovacích cenách hodnotu 300 milionů korun.
Už teď je ale jasné, že věřitelé by se na rozprodeji těchto aktiv zahojili jen částečně.
Osudové
dluhopisy
Michal Mička se dostal k financím už na střední škole, když pracoval pro pojišťovnu Generali. Poté založil poradenskou společnost FinFin zaměřující se na investiční zprostředkování, která se i díky úspěchům v prodeji dluhopisů později spojila s investiční skupinou DRFG brněnského podnikatele Davida Rusňáka.
Mička v ní získal pětinový podíl, který si nechal později vyplatit. Od té doby se věnoval skrz fond Incomming Ventures investicím. Podporoval české technologické projekty, jako například Liftago, Apify nebo Shopsys.
A pak si našel cestu k módě, kde své aktivity financoval hlavně skrz prodej dluhopisů skupiny C2H, kterých za celou dobu vydal v objemu více než 400 milionů korun. Dnes proto slýchává, že pandemie není hlavní příčinou současného krachu, do kterého zřejmě zamíří i česká divize spodního prádla Etam, ale právě přílišné zadlužení jeho skupiny.
Razantně to ale odmítá. „Nestalo by se to, kdyby nebyl covid. Vše ostatní je čirá spekulace. Dá se debatovat nad mírou zadlužení,“ reaguje Mička, podle kterého se náklady na obsluhu dluhu skupiny C2H pohybovaly kolem 10 procent jeho celkové výše. Z toho šest až osm procent tvořily úroky a zbytek připadal na provize z distribuce. Dohromady se takto investorům za několik let vyplatilo více než 100 milionů korun.
„Pro snížení zadlužení jsem plánoval ve střednědobém horizontu vzít na palubu strategického investora, který by dále společnost financoval prostřednictvím příplatků mimo základní kapitál,“ vysvětluje Mička s tím, že oťukávání s možnými zájemci už probíhala, na pořad dne ale měla přijít až v horizontu tří let.
Firmy se ale kvůli investicím do rozvoje nemohly odrazit k zisku. „Nebylo by fér nás ale házet do stejného pytle jako Zoot, který skončil ještě před covidem. Ještě na začátku března jsme žádné závazky po splatnosti neměli. Navíc obě naše společnosti rostly. Rostl jak obrat, tak marže,“ přibližuje Mička předcovidovou ekonomickou kondici firem, s tím, že strategie sjednotit management, informační systémy i marketing obou společností byla správná i komunikovaná investorům.
Problémem byl čas. Dva roky je podle Mičky krátká doba na to, investorům a zákazníkům ukázat, že zavedené kroky měly smysl. Značky navíc chtěly expandovat nejen v onlinu, ale i v kamenném obchodu a také do zahraničí.
„Měli jsme podepsané smlouvy se Zalandem, byli jsme v přípravné fázi smluv s About You, se Zootem, v Německu jsme se bavili s Breuningrem nebo s Kadewe, a to i o budování velkoobchodní sítě,“ dodává Mička
Směr
osobní bankrot
Místo růstových plánů ale teď zbyly jen dluhy a nervozita věřitelů. I pro Mičku je to psychicky náročné období, už jen proto, že mezi věřiteli jsou i jeho blízcí přátelé a jeden z rodičů. Ti mu neblahý konec nevyčítají, mnozí věřitelé ale dávají své rozladění hlasitě najevo. Hrozí trestními oznámeními a někteří se uchylují i k osobním výhrůžkám.
„Peníze, co jsem měl, jsem investoval do skupiny. A ostatní viděli, že tomu věřím, tak se také přidávali. Jakékoliv spekulace na cokoliv nekalého jsou naprosto irelevantní,“ hájí se Mička.
A přiznává další krutou pravdu související s očekávanou insolvencí skupiny C2H. „Ve skupině jsou půjčky v řádech stovek milionů korun, za které ručím já jako fyzická osoba,“ říká Mička.
Znamená to jediné – vždy perfektně oblečený mladý muž, který ve svém životě rozhodně finančně nikdy nestrádal, pravděpodobně už brzy zamíří do osobní insolvence. Čeká jej rozprodej majetku a v tom lepším případě pětiletý proces oddlužení, kdy bude muset odevzdávat část svého příjmu věřitelům.
V horší variantě se z konkurzu nedostane do konce života.
Nový
projekt
Se svým osudem je ale smířený a po náročném roce, kdy se mu pod rukama hroutil byznys i jeho sen o silné lokální oděvní značce, si chce dát nějaký čas odpočinek pro načerpání sil. Výhledově uvažuje o založení rodiny a už nyní neskrývá myšlenky na zcela nový projekt.
„Musí to být něco, co bude mně osobně dávat smysl. Nejde primárně o to, vydělat peníze, ale o to, něco změnit. O to už jsem se snažil s Pietro Filipi a Karou. Viděl jsem příležitost, jak je dostat do zahraničí,“ zamyslí se nad šálkem kávy a už poněkolikáté během našeho povídání sklouzne k filozofickým otázkám.
„Ono když spadnete na držku, tak prozření je daleko hlubší,“ říká bez servítek a začne se věnovat problematice současného nastavení světa.
„Společnosti jako celku chybí vize. Dnes je fungování světa postavené především na obchodu a konzumu. Ekonomický růst vede k záhubě společnosti. Společnost je přelidněná, a navíc dochází k nadměrné spotřebě, která není efektivně a smysluplně distribuována. Tímto tempem vyčerpáme zdroje planety. Věřím, že lidská bytost má potenciál to změnit, a je to jedno z témat, které mě zajímá,“ vysvětluje Mička.
A dodává, že dnes je systémově podporován individualismus, inovace často nejsou udržitelné a často směřují k rychlejšímu a snadnějšímu životu, což jde proti tomu, abychom život vědomě prožívali. „Navíc naše schopnost řešit problémy tím klesá. Vše je řešeno za nás, ale život nám to neusnadňuje. To je paradox,“ nastiňuje, v jakých intencích se jeho další kroky budou ubírat.
Životní lekce
Michal Mička dnes Pietro Filipi a Karu bere za uzavřenou kapitolu. A když se ohlíží zpět, nevidí žádnou zásadní chybu, kterou by on či management učinil.
„Možná bych dnes ke všemu přistupoval konzervativněji. Finanční páka, kterou bych byl ochoten snést, by byla nižší. Nikdy jsem si nedokázal představit tak nepředvídatelnou situaci, jako je covid, a proto bych už dnes preferoval ekvitního silného partnera, který by pomohl. O půjčkách bych uvažoval až poté, co by byznys stabilně fungoval. Obzvláště bych se v takové fázi vyhnul bance,“ popisuje hlavní ponaučení z celé jeho fashion zkušenosti, kterou ale rozhodně nebere jako neúspěch.
„Je to jedna z lekcí v podnikání, kterou když jsi projdete, tak jste zkušenější a určitě hodnotnější na trhu práce,“ říká Mička, který věří, že s těžce nabytými a hlavně zaplacenými zkušenostmi začne psát nový příběh.
„Peníze pro mě nejsou nejdůležitější. Stačí mně peníze pro smysluplnou spotřebu, která není o materiálních požitcích, ale o kvalitním prožívání života. A vím, že když si je budu chtít vydělat, tak si je vždycky vydělám, pokud budu zdravý,“ uzavírá naše povídání a vlastně i celý jeho příběh s českými oděvními značkami, o jejichž finálním osudu bude v následujících měsících rozhodovat insolvenční správce s věřitelským výborem.
