Optimisté předpovídali, že ve chvíli, kdy se otevřou hotely, nebude pro hosta kam šlápnout. Turisticky atraktivní oblasti se přeplní a na místo v restauraci se budou stát fronty. Jaká je realita?
Hromadný absťák z lockdownu se zatím nekoná, soudě alespoň podle atmosféry prvního červnového týdne v Karlových Varech. Já už však potřebovala konečně držet v rukou restaurační příbor a poležet si v hotelové posteli s vysokou matrací.
Dala jsem proto turistickému byznysu pár dní na rozjezd a vyrazila poslední květnovou neděli do hotelu Atlantic Palace, který stojí hned vedle karlovarského Vřídla.
Můj dojem ze čtyř dnů, které jsem tu strávila? Rozpolcený, černá a bílá.
Moje trochu asociální já plesalo, nikde nikdo, všechno mám jen pro sebe! Naopak potřeba sociálního kontaktu ve mně – živená poslední rok absencí běžného potkávání – trpěla. Chci ulice plné lidí! Chci obsazené zahrádky, kde to bude šumět hovorem těch, kteří popíjejí víno, kávu, noří lžičky do šlehačkových dortů a objednávají složitá menu, která konečně nemusí sami vařit.
Nedělní odpoledne se zdálo veselé. Do lázní se vydaly hlavně rodiny s dětmi a páry, které chtěly strávit víkend mezi lidmi na osvědčeném místě. Žádné davy korzující mezi horkými prameny tam a zase zpátky se sice nekonaly, ale občas jsem musela i počkat, než jsem si mohla nabrat do typického lázeňského kalíšku léčivou vodu.
Pondělí? Znáte tu poslední scénu z Avengers Infinity War, ve které půlku lidí Thanos promění v prach a odvane je lusknutím prstu? Takže tak nějak… Jenže ve Varech to vypadalo, že odvál skoro všechny.
Na kozlíku kočáru taženého dvěma mohutnými bílými koňmi sedí vozka a za ním prázdno, není, koho by vezl. Podkovy koní před hotelem Astoria pomalu klapou a jejich zvuk se rozléhá po pusté kolonádě. V pondělí dopoledne život na jindy rušném místě simulují jen holubi a asi dvě malé skupiny seniorů – předvoj pravých lázeňských pacientů.
Lidé, kteří občas rychle projdou před majestátními sloupy Mlýnské kolonády zčásti zakryté kvůli rekonstrukci, se typickému lázeňskému hostu vůbec nepodobají. Spěchají, nedívají se kolem, nezastavují u pramenů. Nejspíš to budou zaměstnanci obchodů, hotelů nebo restaurací, kteří měli to štěstí, že jejich majitel nezkrachoval a stálo mu za to otevřít.
Na lázeňské třídě směrem k hotelu Pupp, jehož kavárna mimochodem taky zůstává na začátku června nedobytná, jsou obchody a restaurace otevřené jako noty na buben. Tenhle ano, tenhle a tenhle ne, ten taky ne, pak zase ano. Smutně stažené zůstávají i tmavé rolety luxusního klenotnictví Chopard.
Odhaduju, že zavřená zůstává zhruba třetina prodejen lázeňského centra. Některé možná trvale.
Prodejny oblečení světových značek vábí výraznými slevami tu trošku lidí, která se odpoledne přece jen do prázdných ulic vydá. Padesát procent minimálně, sedmdesát není výjimkou.
Výrazně nalíčené a upravené dámy postávají u pultů, občas popojdou k výloze, nakouknou ven nebo se sejdou před domem s kolegyní z vedlejšího butiku a společně před otevřenými dveřmi poklábosí nebo si zakouří a pak se znovu rozejdou do prázdných prostor, kde na ně čekají jen regály plné zboží.
Ale ještě žijí, na rozdíl od konkurence, která už výlohy vyprázdnila nebo oblečené figuríny vystavuje za zavřenými dveřmi.
I v hotelu Atlantic Palace spíme s dcerou první noc samy, alespoň tak to naznačuje recepční, když se ptám, jestli si můžeme nechat na recepci kufry a jít se projít, než budou dvě hodiny, tedy doba pro check-in. „Můžete se klidně ubytovat hned,“ usměje se.
„Neříkejte, že tu nikdo není.“
„V podstatě dnes ne,“ zní její diplomatická odpověď.
Když prosím o veganské snídaně a ptám se, jestli je možné ve stejném stylu i večeřet, oznámí, že se domluví s kuchařem a určitě vyjdou požadavku vstříc.
Je to zvláštní pocit, jíst v prázdné hotelové restauraci s vědomím, že zdejší šéfkuchař vaří jen pro vás – a ještě se přijde zeptat, co bude dvěma strávníkům vyhovovat.
„Tak já něco vymyslím,“ říká s přízvukem, když krčíme rameny. Jsme trochu zmatené, protože žádný jídelní lístek pro inspiraci nenabízí. Je to Rus, který s rodinou žije ve Varech patnáct let. Když se dáme do řeči, dozvídám se, že je tu spokojený a právě se raduje, že jeho dcera dostala české občanství.
„Hosté si udělali prodloužený víkend, bylo jich tu asi dvacet, převážně z Německa a Švédska. Před sobotou a nedělí zase další přijedou,“ objasňuje současnou spící atmosféru, když se ptám, kolik má teď práce.
Jeho předpověď je správná, už ve středu ráno, v den, kdy odjíždíme, hotel trochu ožije. Pokojské si rozdělují úkoly na chodbě a v restauraci připravuje druhá parta k snídani švédský stůl, do té doby byly snídaně servírované.
Méně optimisticky zní hlas prodavače karlovarských oplatek a suvenýrů. I on má ruský přízvuk a je stejně hovorný a milý jako hotelový kuchař. „Je to špatné. Vlastně nevím, jestli obchod udržím. Myslím, že se turisté letos ještě nevrátí,“ konstatuje trochu smutně.
Své zboží nabízí hned na Tržní kolonádě, za normálních časů v jednom z nejrušnějších míst. „Platím nájem městu. A to neslevilo. Na rozdíl od soukromých majitelů, kteří pronajímají prostory jiným obchodníkům,“ dodává, a protože u něj kupuji hned několik balení tradiční sladkosti, přidá mi jednu do ruky. „Počkejte, ohřeju vám oplatku na cestu,“ usmívá se.
Laskavost a chuť vyjít vstříc, tak by se dal jednoduše popsat přístup většiny karlovarských číšníků, servírek, obchodníků i hotelového personálu.
V restauraci u rozhledny Diana za mnou běží obsluha s mapou, kterou jsem zapomněla na stole, v kavárně vedle Mlýnské kolonády mně tu samou mapu odfoukne vítr do sklepa a servírka se musí jako hadí žena protáhnout skrz zábradlí.
V restauraci hotelu Růže se mnou číšnice trpělivě vybírá jídlo pro veganskou dceru, a když si dávám při čekání kávu, přinese mi čtyři mandle v čokoládě. „Dejte si, myslím, že sladké potřebujeme v dnešní době všichni!“
Číšník pizzerie Capri oblepené fotkami hereckých hvězd ochotně balí na přání sestavenou pizzu, v Bagel Lounge – mají tu výborné bagely a domácí hranolky – se smíchem podávají lžičku, když vidí, jak zoufale lovíme z karafy s limonádou okurku. V městském muzeu průvodkyně neváhá a zahájí prohlídku výkladem jen pro nás dvě a v hotelu Atlantic Palace si celou dobu připadáme jako princezny.
Čtyřdenní boj mého tichého a akčního já tak nakonec vyústil v přání – ať se vrátí život a zůstane klid, vstřícnost, laskavost a dobré služby. Nejen v Karlových Varech.
