Hladová inflace ujídá z našich úspor, v říjnu se vyšplhala na 5,8 procenta a na začátku roku to dotáhne až k závratným sedmi procentům. Podobnou situaci tuzemská ekonomika a naše peněženky nepamatují od poslední velké finanční krize.
Česká národní banka (ČNB) kontrovala pravým hákem a zvýšila základní úrokovou sazbu na 2,75 procenta, tedy o závratných 1,25 procenta. Takovou šokovou terapii nepředpovídali ani nejodvážnější analytici.
Centrální banka zároveň výrazně zvýšila odhad letošní průměrné inflace, za celý rok očekává 3,7 procenta – zatímco ještě v srpnové prognóze ČNB hovořila o třech procentech.
Jak tyhle procentuální skoky a strohá statistika ovlivní naše životy, hrozí Česku hyperinflace a jaká je cesta z inflační krize? „Příští rok bude složitý, ceny nám porostou před očima a budeme muset šetřit,“ říká v rozhovoru Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank.
Česko teď zažívá inflační šok. Rozmazlila nás dekáda blahobytu po poslední finanční krizi?
Jako bychom zapomněli, že něco jako inflace existuje. Ten nárůst je vysoký, naposledy jsme takový viděli v roce 2008. Po globální finanční krizi jsme viděli především inflaci globálních finančních aktiv, ve spotřebitelských cenách a cenách výrobců jsme ji zažívali jen velmi okrajově.
Máme za sebou období levných energií a nízkých cen zboží i služeb, žili jsme teď poměrně dlouho v nízkoinflační bublině. Takže ano, teď se skokovými nárůsty prožíváme i určitý šok – nejenom ekonomika ten inflační, ale i my jako spotřebitelé zažíváme psychologický šok, především při pohledu na faktury, na zálohy za energie.
Proč inflace tak skokově roste? Co se stalo?
Světovou ekonomikou pořád rezonují dopady pandemie. Ale nejde jenom o to, že jsme si vyšší ceny dovezli ze zahraničí. Ano, ceny energií a pohonných hmot jsou ovlivněny vývojem na světových trzích, ale to je asi tak všechno, co je v české míře inflace importované. Co vidíme, je z velké části doma upečená inflace. Jedním z důvodů je takzvané imputované nájemné, tedy rostoucí náklady na bydlení. Zdražují i služby, které po otevření po covidových lockdownech zvýšily ceny, aby dohnaly výpadek tržeb, navíc čelí od té doby zvýšeným nákladům. Na zaměstnance i na vstupy.
Náklady přitom bezprecedentně rostou i firmám ve výrobním průmyslu. To už se do inflace propisuje?
Naplno rozhodně ne, ne až do spotřebitelských cen. Ale existuje také inflace v cenách výrobců, právě oni pociťují první příznaky blížící se inflace na vlastní kůži. Výrazný a prudký nárůst cen materiálů v řádu desítek a někdy i stovek procent, jejich nedostatek, výrazný nárůst cen dopravy.
Výrobci taky jako první signalizovali, že se v ekonomice něco děje. Že nás obchází inflační strašák, který ve druhém kole přijde i na nás, spotřebitele. To tempo zvyšování cen, které pociťují čeští výrobci na svých fakturách, je ale pořád daleko výraznější než to, co zažíváme my ve spotřebitelských cenách.
Jak velký je ten rozdíl?
Růst cen producentů se v Česku blíží dvouciferné úrovni, do měsíce bude přes deset procent. V Evropě je inflace v cenách výrobců už dvouciferná, třeba v Norsku meziročně ten nárůst dosáhl dokonce 58 procent. Náklady na výrobu rostou velmi rychlým tempem a teprve teď se postupně promítají do cen spotřebního zboží. Zatím ještě velmi mírně.
Kdy to pocítíme naplno?
Ten kanál není plně prostupný, není to tak, že o co zdraží výroba, o to víc zaplatí spotřebitel. To si firmy nemohou dovolit, protože by zboží neprodaly. Takže velkou část rostoucích produkčních nákladů nesou na svých bedrech výrobci. Musí hledat úspory, vystačit si s výrazně nižšími maržemi, obětovat zisky, přepnout do módu přežití.
Budeme svědky nějaké vlny krachů? Může ta situace ohrozit český průmysl?
Samotná inflace by tohle nezvládla. Ale ten molotovův koktejl nedostatku surovin, jejich prudkého zdražování, raketového růstu cen energií i dopravy, složité logistiky, tyhle všechny faktory dohromady teď české firmy mimořádně oslabují. A může se stát, že některé to neunesou. Obzvlášť za mimořádně komplikované situace, kdy firmy zároveň čelí silnému tlaku na zvyšování mezd.
Ovšem ten tlak je z druhé strany oprávněný, protože domácnostem příští rok průměrně vzrostou životní náklady minimálně o pět procent. A to je průměr, to znamená, že pro většinu z nich to bude ještě výrazně více.
Inflace i podle ministerstva financí ještě poroste, dostane se přes šest procent. Co to znamená pro nás, spotřebitele? Čeká nás výrazné utahování opasků? Možná největší od devadesátých let, jak v posledním týdnu taky zaznělo?
Lidská paměť je v tomhle krátká. Takhle výrazné zvýšení inflace jsme zažili naposledy před třinácti lety, to není tak dlouho. Tehdy rostly ceny ropy, také výrazně zdražovaly pohonné hmoty, a ty byly dokonce dražší, než jsou teď. Na druhou stranu teď my, jako občané a spotřebitelé, skutečně zažíváme šokové období. Skokově zdražují kromě energií i další životní náklady, od bydlení po dopravu, zdražují potraviny. Příští rok bude složitý, ceny nám porostou před očima a budeme muset šetřit.
Takže nízkoinflační bublina praskla a teď nás čeká tvrdá realita? Jak se na ni můžeme připravit?
Hlavně na začátku roku nás čeká mimořádně těžké období s inflací kolem sedmi procent. Klíčové je přežít tu výjimečnou situaci a vydržet do doby, než dojde ke zklidnění. To pro řadu lidí znamená i citelné snížení životní úrovně, že i střední třída bude najednou muset nakupovat opravdu jenom to nezbytné a jenom co si bude moct dovolit.
Varovala bych určitě před neuváženými půjčkami a nákupy na dluh. Náklady na bydlení budou ukrajovat velkou část našich rozpočtů, některé domácnosti možná nebudou mít dostatek prostředků na placení záloh a nákup základních věcí a bohužel asi budou muset požádat o pomoc státu.
Co bude zdražovat nejvíce?
Náklady na bydlení. Vytápění domácností, ohřev vody, elektřina, porostou ceny bytů i nájemné. Benzín, nafta. Potom služby, restaurace a kavárny. A porostou i ceny potravin, hlavně těch průmyslově a tepelně zpracovaných. Z druhé strany, s ohledem na zdražování hypoték kvůli vyšším úrokovým sazbám, je potřeba počítat i s tím, že se výrazně zhorší dostupnost pořízení vlastního bydlení a přichází doba, kdy budeme uvažovat, jestli není vhodnější bydlet i dlouhodobě v nájmu.
Jak dlouho může být inflace tak vysoko?
Dobrá zpráva je, že nejenom Ministerstvo financí, ale i většina analytiků včetně mě předpokládá, že inflace kolem sedmi procent tu bude jenom krátkou, přechodnou dobu. A že i vývoj cen energií a pohonných hmot se v příštím roce uklidní. Energie pravděpodobně nebudou zlevňovat, ale minimálně neporostou tak dramatickým tempem. Díky šokové terapii České národní banky a rychlému zvyšování úrokových sazeb bude inflace pozvolna zpomalovat. V roce 2023 by se snad mohla vrátit i pod tři procenta.
Teď ale ještě několik měsíců poroste. Kdy začínají ekonomové mluvit o hyperinflaci?
To je fenomén, který není definovaný přesným číslem. Hyperinflace je většinou velmi rychlá, v učebnicích se často popisuje slovem pádivá, a jde o vyšší dvojciferná čísla.
Hyperinflace nám tedy nehrozí?
K takovým úrovním se nedostaneme, za to dám ruku do ohně. Tedy dokud se budeme bavit o spotřebitelské inflaci. Ale v cenách výrobců, u firem v průmyslu, tam tu pádivou inflaci vidíme právě teď.
Jak jsme na tom ve srovnání s Evropou?
Spotřebitelská inflace je tam nižší. I když vezmeme v úvahu, že my v Česku měříme inflaci trochu jinou metodikou, než ji Eurostat měří pro ostatní země Evropské unie, oni neberou v úvahu například imputované nájemné. Ale ačkoli podle Eurostatu máme stále inflaci těsně pod pěti procenty, tak jsme nad průměrem Evropské unie, který činí 3,6 procenta. To je další důkaz toho, že česká inflace není jen důsledek globálního vývoje, ale je i doma upečená.
Jsou kroky České národní banky v tuhle chvíli dostatečné?
Šokové navýšení úrokové sazby teď na začátku listopadu bylo opravdu radikální, nicméně podle všeho ještě nejsme na konci a úrokové sazby ještě nedosáhly vrcholu. Čekám, že ČNB ještě na prosincovém zasedání zvýší úrokovou sazbu, takže se budeme blížit čtyřem procentům.
A zdraží úvěry, hypotéky…
Ano, je to výš, než jsme měli před covidovým šokem, ale není to bezprecedentní, v letech 2007 a 2008 byly sazby na úrovni přes tři procenta a blížily se čtyřem procentům. Sazby z hypoték byly okolo šesti procent. Neříkám, že se tam musíme vrátit, jen bychom neměli zapomínat, že už tak drahé hypotéky byly. A přežili jsme to. ČNB musí v této situaci zvyšovat úrokové sazby, ono jí nic jiného nezbyde. Jinak by ztratila kredibilitu. Musí bojovat s inflačními tlaky.
Nebudou ale drahé úvěry další zátěží pro firmy a průmysl?
Z pohledu firem chápu, že zdražování peněz a tedy i úvěrů je nepříjemné, protože i firmy mají úvěry a potřebují financovat zásoby, mají úvěry na investice – a investovat teď potřebujeme. Ale ČNB musí tyhle kroky dělat, protože potřebuje zchladit situaci a očekávání o budoucí míře inflace. Bez toho by firmy v následujících letech čelily dalším výrazným požadavkům na nárůst mezd. Nadále ale budou pod tlakem konkurence, pod tlakem růstu nákladů, a k tomu by měly ještě další velký problém.
Tlak na mzdy tím ale přece nezmizí?
Mluvím teď o plošném zvyšování mezd, bez ohledu na výkon, bez ohledu na efektivitu. Před covidovým šokem a před tou „dokonalou bouří“, která následovala, si vyšší střední třída žila s velmi dobrou životní úrovní. Ale i jejich životní náklady budou teď citelně růst a oni uvidí, jak jejich kupní síla klesá.
A oni budou ti, kteří začnou tlačit na růst mezd, zatímco v uplynulé dekádě byla tahle část populace se svými mzdovými požadavky spíš umírněná. Mzdy sice i před pandemií v průměru rostly, ale výrazněji se zvyšovaly jen mzdy lidí s velmi nízkými příjmy.
Teď ale i střední a vyšší management bude častěji žádat o kompenzaci růstu životních nákladů a o viditelnější nárůst platů a mezd. A to je jeden z ospravedlnitelných důvodů, proč chce ČNB přibrzdit očekávání ohledně budoucího růstu inflace a proč zvyšuje úrokové sazby. Jako jasný signál pro trh, že nedovolí, aby se tato mzdová a inflační očekávání přesouvala i do dalších let.
