Patří mezi nejvlivnější ženy českého byznysu, v médiích se toho o ní ale příliš nedočtete. Romana Benešová spíše než do sebeprezentace vkládá energii do řízení lidí a firem. Po KPMG už pátým rokem pomáhá miliardáři Karlu Pražákovi budovat jeho investiční impérium Kaprain.
Síla podzimu se druhé listopadové pondělí projevuje naplno. Zámeckým parkem v Kunraticích prostupuje chlad a příroda ztrácí svou obvyklou barvu. Sytou zelenou čím dál více nahrazuje hnědá nebo žlutá, které vycházkové místo vrhají do pochmurné atmosféry. Energii do něj vnáší jen skupinka předškoláků v reflexních vestách.
Kromě nich ale do dálky svítí také jedna červená bunda. „Ještě si mohu vzít modrou nebo stříbrnou, ale přijde mi, že v této vypadám veseleji,“ hlásí její nositelka, zatímco ji po celou dobu neopouští úsměv. Úsměv, který překvapí, neboť u této dámy bývá zvykem značně přísnější výraz. Úsměv patřící Romaně Benešové.
Někdejší dlouholeté partnerce v poradensko-auditorské společnosti KPMG a současné CEO Kaprainu. Investiční skupiny, kterou v roce 2013 po odchodu z PPF založil Karel Pražák a jejíž aktiva, tvořená převážně průmyslem a realitami, přesahují hodnotu třiadvaceti miliard korun.
Patří mezi ně například ústecká Spolchemie, náchodský výrobce puků Rubena, hokejová Sparta, tuchoměřické obchodní centrum POP včetně muzea dinosaurů a největšího krytého zábavního parku v Česku, síť firem v telco divizi nebo projekt Pařížská 25, který je výraznou součástí proměny vstupu do luxusní nákupní ulice.
„Mým úkolem je dodat Karlovi klid, že nemusí myslet na ostatní věci,“ shrnuje stručně dvaapadesátiletá manažerka svou pozici. Modus operandi Kaprainu je prostý: Karel Pražák coby jediný vlastník hledá nové příležitosti a dělá byznys, na všechno ostatní je tu Romana Benešová.
Oba se seznámili již před čtvrtstoletím. Úzce spolupracovat začali poté, co do České pojišťovny, jejíž audit měla Benešová na starosti, vstoupila skupina PPF. Členem akvizičního týmu byl právě i Karel Pražák, pro nějž to byl jeden z prvních významných projektů ve skupině Petra Kellnera. Do vlastního podnikání později ostřílenou známou zapojil, protože věděl, že rozpínající se investiční říši bude třeba po třech letech existence vtisknout řád.
V branži totiž Romana Benešová platí za ženu, která je zvyklá na práci s výkonem, jasným zadáním i cíli. Zároveň ji nesmírně baví pracovat s lidmi, zlepšovat je, tedy pokud chtějí. „Jsem přísná,“ připouští. „Ale spravedlivá,“ dodává záhy. „Nevadí mi, že je někdo pomalejší. Naopak s takovým člověkem pracuji ráda, protože je často preciznější. Nemám ale ráda flákače,“ rozvíjí.
Ti, kteří její očekávání splňují, následně po jejím boku zůstávají dlouho. Což potvrzuje i pohled do holešovických kanceláří Kaprainu. Stejně náročná jako na své podřízené je však i na sebe. Například kvůli ani jednomu ze svých dvou dětí neodešla na mateřskou dovolenou.
„Vždy s oblibou říkám, že jsem poctěna, že libero jako Karel Pražák si vzal vedle sebe ženskou. Je inspirativní a mám k němu velký respekt,“ tvrdí Benešová. „Zároveň ale myslím, že se skvěle doplňujeme. Poradenství vás naučí myslet za někoho jiného, nabídnout mu řešení, přicházet s nápady, a to Karel vyžaduje.“
Výřečnost. Vlastnost, již rodačka z Kroměřížska nezapře. Ani nechce. Tím spíše překvapí, že ji po střední škole nedoporučili vytoužené studium simultánního tlumočení s odůvodněním, že kvůli hlasivkám by tuto profesi „neumluvila“. Vzdělávání se v cizích jazycích se nicméně nechtěla vzdát.
Z Moravy proto rok před revolucí zamířila na pražskou VŠE studovat mezinárodní vztahy. A právě bližší poznávání ekonomie ji časem přimělo k upuštění od původního plánu a hledání práce v byznysovém prostředí. Po škole, v době, kdy do osvobozeného Československa přicházely zahraniční společnosti, měla variant mnoho. Banky, poradenské firmy, finanční instituce.
Těm všem Romana Benešová napsala motivační dopisy. Na popud kamarádky je ale nakonec založila do šuplíku a rozhodla se potenciální zaměstnavatele navštívit osobně. Jako první si v červenci 1993 vybrala KPMG. Na spontánní schůzce s manažerem zaujala a na jiný pohovor už nešla. Krátce nato dostala nabídku nastoupit do auditorského oddělení.
„Byla jsem ráda, že mě pustili k seriózní práci odpovídající mému vzdělání. To byl ostatně důvod, proč jsem nešla natrvalo do zahraničí, kde nás Čechy vždy, když jsem tam na tři čtyři týdny přijela, pouštěli k méně důstojné práci,“ ohlíží se Romana Benešová. Auditování firem ji chytlo zejména proto, že mohla zkoumat, přicházet věcem na kloub. Zjišťovat, jestli informace, které jí podniky poskytují, jsou pravdivé, nebo ne. Navíc, jak vypráví, náplň její práce nikdy nebyla stejná.
„Když se v polovině devadesátých let něco dělilo, kupovalo, fúzovalo, člověk toho byl součástí. Byla to práce přesčas a prvních pět let často víkendová, ale bylo to nesmírně zajímavé,“ neskrývá nadšení ani po více než čtvrtstoletí. Aby ne – Benešová měla štěstí, že díky práci na auditu České pojišťovny se dostala k PPF, která v pojišťovně v polovině 90. let ovládla většinu.
Skupině vizionáře a později nejbohatšího Čecha Petra Kellnera byla nablízku nejen v pozici auditora, ale časem také jako klientský partner. Obrovské příležitosti, na nichž kariérně vyrostla. Postupně se Romana Benešová z auditu přes poradenství posunula až do vrcholné pozice partnerky české pobočky.
Vybudovala dva úspěšné týmy – obchodní a poradenský pro řešení rizik –, které sloužily jako inspirace pro kolegy v zahraničí. Zásadně se tak podílela na tom, že KPMG byla řadu let na tuzemském trhu jedničkou mezi poradensko- -auditorskými společnostmi, a to dle tržeb i počtu zaměstnanců.
Časem se rovněž stala součástí nadnárodního seniorního týmu, který „testoval“ manažery před povýšením na partnery v zemích střední a východní Evropy, což ji naplňovalo natolik, že by si podobnou roli někdy ještě ráda zopakovala. S druhou dekádou 21. století ovšem podle Benešové přišel trend méně proklientského přístupu, s čímž nesouhlasila. K němu se přidaly změny v leadershipu firmy, osobní předsevzetí „do padesáti let a dost“ a otevřel se prostor pro myšlenky na přesun z Karlína, kde KPMG sídlí, k jiné profesní výzvě
„Přece jen ve chvíli, kdy lidé, se kterými jsem v devadesátých letech začínala, už s námi nebyli a patřila jsem ke služebně nejstarším, jsem chtěla zažít ještě něco nového,“ přibližuje své tehdejší smýšlení. Byla zhruba polovina roku 2016. Díky přehledu a kontaktům přibližně věděla, co se na trhu děje a jaké nabízí příležitosti. Domluvila si proto několik schůzek a své „služby“ dala k dispozici.
Výsledkem byly tři oficiální nabídky. Jak sama popisuje – dvě z tradičních korporací, třetí tak trochu z džungle s ohromným potenciálem (korporátní optikou). Můžete si domyslet, jakou možnost žena s budovatelskými sklony, která se děsí stereotypu, zvolila. V září měla jasno: příští zastávka Holešovice, Kaprain Karla Pražáka.
Na druhém břehu Vltavy nicméně vystoupila až v březnu následujícího roku, aby zvládla předat své klienty i dvě oddělení, která vedla. Rozhodování dle jejích slov nebylo zdlouhavé, ale ani jednoduché. „Období mezi oznámením o konci a samotným odchodem bylo velmi smutné. Věděla jsem, že nemůžu vzít všechny své lidi,“ říká.
Investiční skupina Kaprain tou dobou fungovala tři roky. Vlastnila několik společností jako třeba specialistu na obchod s pohledávkami AB – Credit, Maxima pojišťovnu nebo poskytovatele internetu i kabelové televize Nej.cz a měla spoustu projektů, od realitních přes průmyslové až po sportovně-zábavní.
Karel Pražák ji však řídil zcela sám a dobře věděl, že s přibývajícím počtem aktiv to bude čím dál náročnější. „Karel si ve mně koupil balíček zkušeností, znalostí a vztahů a tím si zjednodušil hodně práce,“ povídá přesvědčivě. „Mohl se tak věnovat tomu, co umí a chce dělat, a naopak eliminovat čas určený k tomu, co nechce dělat nebo dělá nerad.“
Navyklá na pořádek a řád se Romana Benešová na jaře roku 2017 ocitla v prostředí, kde ve srovnání s dokonale zorganizovaným světem KPMG nebylo z korporátního hlediska takřka nic: jen její vize, jak do rostoucího kolosu rychle dostat potřebnou podpůrnou konstrukci. Přestupem sice přišla o obrovské týmy lidí, jejich postupné zlepšování (Pražák spoléhá, že jeho zaměstnanci jsou už zkušení a samostatní) a také o oblíbené obchodní cesty do zahraničí, neboť Kaprain je primárně česko-slovenská skupina.
Naopak ale prý získala větší flexibilitu a šéfa s velkou chutí chopit se příležitostí, které byznys nabízí. „Ani jeden den za posledních pět let jsem nelitovala,“ hodnotí své dosavadní fungování v pozici CEO Kaprainu. „Někdy to jednoduché nebylo a není, ale kdyby to bylo jednoduché, Karel by mne nepotřeboval. Stačil by někdo jiný.“
Workoholik. Romana Benešová tak z vyprávění působí. Přitom tohle slovo nemá ráda. Uznává, že nepracuje málo hodin. Vzápětí ale podotýká, že ve srovnání třeba se zdravotníky nebo zemědělci vykonává nenáročnou profesi. Naopak, čím je starší, uvědomuje si, že práce není všechno. Sama mluví o pomyslné čtyřnožce.
Moudro, které si kdysi dávno vypůjčila od jednoho ze svých klientů, zjednodušeně říká, že na život je třeba hledět jako na na čtyřnohou stoličku, nikoli pouze trojnohou. Když se trojnožce jedna noha zlomí, už nemůže stát, zatímco když o jednu podpěru přijde čtyřnožka, pořád stojí. „Je na každém, co jeho čtyři nohy znamenají. Pro mě je to rodina, zdraví, přátelé a práce,“ vyjmenovává.
„Když nefunguje zdraví, přijde rodina či kamarádi. Když je problém v rodině, často pomůže práce. Vypadá to jednoduše, ale ne každému se poštěstí to vyvažovat. Zjišťuji, že je štěstí mít zatím všechno. Je to zásluha i mého manžela, který mě i naše děti vždy a ve všem podporoval,“ dodává.
I proto se ostatně nikdy nevzdálila rodné Moravě. Dodnes v místech, kde má nejen kořeny, ale také příbuzné, kamarády či ovečku a koně, část měsíce žije. Trávení času mimo hlavní město a byznys jí léta pomáhá udržovat si všechny čtyři nohy své „stoličky“ stejně dlouhé. Ačkoli jednu z nich matka dvou náctiletých dětí nechává poslední dobou přece jen delší. Záměrně.
„Ještě víc než kdy jindy se snažím věnovat dětem. Sice už jsou velké, ale tím spíše chápu, že se blíží doba, kdy nás rodiče nebudou potřebovat. Chci tak na ně mít čas, dokud mají zájem,“ vysvětluje. Skutečnou váhu jejích slov si ale člověk připustí až o chvíli později, kdy zmíní, že fakt, že se jí narodili dva zdraví potomci, se rovná malému zázraku. O vůbec první dítě totiž přišla v průběhu těhotenství, které kvůli zdravotnímu stavu musela přerušit.
A pak je tu ještě jedna noha, která v moudrosti, o niž se Romana Benešová opírá, nemá pevné ukotvení, ale jejím životem prostupuje čím dál více: dobročinnost. Ředitelka Kaprainu se prostřednictvím dobrovolnických prací i finančně zapojuje do činnosti Sdružení Neratov, jež pomáhá lidem s postižením, a společně s nimi se podílí na obnově poutní a kdysi vysídlené stejnojmenné vesnice v Orlických horách.
„Nesmírně mě to naplňuje a jsem nadšená, že tam jezdí i má dcera. Fascinuje mě, že za málo úsilí můžete změnit opravdu hodně věcí.“
